Autor: Vojtech Vlček
Zdroj: © Res Claritatis Monitor | ročník X., číslo 18/2013
Datum napsání:
10.08.2013
Zdenka Cecília Schelingová ¦ 1916-1955 ¦ mučednice
svátek: 31.července
Narodila se 24. prosince 1916 v obci Krivá na Oravě na Slovensku. Byla desátá z jedenácti dětí v rodině Pavla Schelinga a jeho ženy Zuzany, rozené Pánikové. Otec byl rolník a matka se starala o děti a domácnost. Při křtu 27. prosince 1916 jí rodiče dali jméno Cecília. V rodině bylo dbáno o náboženskou výchovu. V rodišti navštěvovala Cecílie v letech 1923 až 1931 obecnou školu. V předposledním roce školní docházky přišly do obce Milosrdné sestry Svatého Kříže a upoutaly svou obětavou péčí o nemocné a nemohoucí Cecílii tak, že zatoužila stát se jednou z nich. Po ukončení školy v Krivej se v necelých patnácti letech rozhodla zasvětit svůj život Bohu a odešla do kláštera sester svatého Kříže do Podunajských Biskupic na předměstí Bratislavy, kde požádala o přijetí do postulátu. Rodiče ji v jejím záměru podporovali. Cecílie byla zařazena do dvouletého studia pro ošetřovatelky. Po studiu ošetřovatelství, které absolvovala v letech 1933-1935, si udělala radiologický kurz. 28. ledna 1936 pak vstoupila do noviciátu a přijala řeholní jméno Zdenka. První řeholní sliby složila 30. ledna 1937.svátek: 31.července
Nablízku trpícím
Po složení časných slibů působila jako ošetřovatelka ve státní nemocnici v Bratislavě. Roku 1941 se přesunula do krajské nemocnice v Humenném, kde taktéž působila jako ošetřovatelka. O rok později se vrátila do státní nemocnice v Bratislavě, kde pracovala nejprve jako laborantka a následně deset let jako technická asistentka na rentgenologickém oddělení. K nemocným, kteří se zde léčili především s rakovinou, přistupovala s obětavou péčí a profesionalitou. Pro mnohé byla vzorem řeholní sestry a profesionální ošetřovatelky. Věčné sliby složila 28. ledna 1943. Po únorovém převratu v roce 1948 došlo k vyostření vztahu komunistického vedení a katolické církve. Jednou z prvních obětí komunistického teroru se staly řeholní řády. Sestra Zdenka byla stejně jako ostatní sestry vyzvána, aby odložila řeholní šat a vystoupila z kongregace, s tím, že jinak bude muset z nemocnice odejít. Stejně jako většina ostatních řeholnic odmítla. Protože však byla díky své kvalifikaci nenahraditelná, byla dočasně ponechána na oddělení.
Oběť života
V únoru 1952 byl v bratislavské státní nemocnici léčen kněz ze spišské diecéze Štefan Koštiaľ. Ten byl v nemocnici na krátkodobém ošetřování a měl být zakrátko souzen v procesu se skupinou se salesiánským knězem Titem Zemanem a jeho spolupracovníky, kteří pomáhali bohoslovcům a kněžím v přechodu přes hranice. Státní bezpečnost poslala Koštiaľa do nemocnice, aby se zotavil z následků krutých výslechů a byl schopen absolvovat soudní přelíčení. Tento kněz byl hlídán v nemocnici příslušníky StB. Sestra Zdenka slyšela mluvit jednoho z dozorců, který říkal, že „kněze seberou do Ruska, kde je mohou i popravit a nikdy se nevrátí“. Následkem toho se rozhodla knězi pomoci. Útěk P. Koštiaľa pak zařídila tak, že ostraze namíchala do čaje silný uspávací prostředek a v době její indispozice kněz uprchl. Po jeho útěku se v nemocniční kapli pod křížem za něho modlila: „Pane Ježíši, obětuji za tohoto kněze svůj život. Pomoz mu, prosím.“ P. Koštiaľ byl naneštěstí po měsíci dopaden a v samostatném procesu odsouzen na 19 let. Své věznění však přežil a zemřel až krátce před beatifikací sestry Zdenky.
Kromě pomoci P. Koštiaľovi se také pokusila zařídit útěk pro další tři kněze a tři seminaristy, neuspěla však, neboť celá akce byla předem naplánovanou provokací StB. Spolu se sestrou Katarínou Lukačovičovou uvěřily informaci agenta StB, že nedávno odsouzené salesián ské kněze a bohoslovce (Titus Zeman, Štefan Sandtner, ThDr. Andrej Dermek, Th Dr. Viliam Mitošinka, P. Justín Beňuška a don Pavol Pobiecky) odvezou na Sibiř a zastřelí je. Proto se pokusily zorganizovat jejich osvobození z věznice Krajského soudu v Bratislavě. Útěk měl zařídit za finanční úplatu člen vězeňské stráže. Peníze opatřily s pomocí sestry vězněného kněze Štefana Sandtnera. Připravovanou akci se však nepodařilo provést, protože zadržovaní kněží a bohoslovci byli už 26. února 1952 přemístěni do věznice v Ilavě. Všichni zainteresovaní, kteří připravovali útěk, pak byli pozatýkáni.
Kruté výslechy
Sestra Zdenka byla 29. února 1952 zatčena. Absolvovala velmi kruté několikaměsíční výslechy. Když odmítala vyzradit své spolupracovníky, byla ponižována a mučena - svázali jí ruce, strhli z ní šaty a vytáhli ji na skobu upevněnou na stropě. Tři muži ji bili obušky až do bezvědomí. Také ji potápěli do velké nádrže s vodou - vyšetřovatel jí držel hlavu pod vodou tak dlouho, až se dusila. Toto opakoval asi desetkrát. Dle svědectví spoluvězňů se za své trýznitele modlila. Po těchto torturách musela podepsat zmanipulované výslechové protokoly, což se rovnalo přiznání k předestřené trestné činnosti. 17. června 1952 byla sestra Zdenka odsouzena za údajnou velezradu ke 12 letům těžkého žaláře a 10 letům ztráty občanských práv. Prošla věznicemi v Bratislavě, Rimavské Sobotě, Pardubicích, Brně a v Praze na Pankráci.
Kalich hořkosti - nemoc a smrt
V tvrdých podmínkách věznic se zdravotní stav sestry Zdenky výrazně zhoršil. V roce 1954 se k následkům mučení přidala rakovina prsu. Přístup k nutné léčbě jí byl i v tomto vážném stavu odpírán. Později jí byl prs ve vězení amputován, ale nedostalo se jí žádného dalšího léčení. Její stav se stále zhoršoval, a když se jí po těle začaly šířit metastázy a úspěšná léčba byla již prakticky vyloučena, byla podrobena léčbě ozařováním ve vězeňské nemocnici na Pankráci. S ohledem na velmi špatný zdravotní stav a pravděpodobně i z obavy, aby ve věznici nezemřela, byla 16. dubna 1955 z vězení propuštěna. Do nemocnice v Bratislavě, kde dlouhá léta pracovala, ji na příkaz komunistických úřadů odmítli přijmout, a stejně tak nebyla přijata ani do svého řádového domu v Bratislavě, kde se pečovalo o přestárlé a nemocné sestry, což ji jistě velmi zranilo. Nakonec ji přijala k sobě odvážná žena a pozdější řeholnice Apolónie Gálisová v Trnavě, kde se sestra Zdenka mohla následně začít léčit na tamější onkologii. Zde ve věku 38 let, 31. srpna 1955, zemřela zaopatřena svátostmi. Byla pohřbena 2. Srpna 1955 na starém hřbitově v Trnavě. Když byl hřbitov v roce 1979 zrušen, byly její ostatky exhumovány a převezeny na hřbitov do Podunajských Biskupic.
Blahořečení
16. září 2000 byl arcibiskupem Janem Sokolem otevřen v Trnavě diecézní proces ve věci blahořečení sestry Zdenky. Druhá exhumace jejích ostatků se uskutečnila 16. června 2003 a byly přeneseny do kostela svatého Kříže. V Římě byla fáze jejího procesu ukončena 7. července a slavnostní prohlášení za blahoslavenou vykonal papež Jan Pavel II. 14. září 2003 při návštěvě Bratislavy na Petržalce. 19. září 2003 byla Schelingové zasvěcena nově zbudovaná kaple v obci Dolný Ohaj. První liturgické vzpomínky na blahoslavenou Zdenku Schelingovou se 31. července 2004 v její rodné Krivé zúčastnilo víc než 3000 poutníků. V místním kostele se nachází její socha v nadživotní velikosti spolu s relikviemi. Bylo po ní též pojmenováno několik institucí, např. Mateřské centrum a dětské hřiště bl. Zdenky při faře v Bratislavě-Záhorské Bystrici či Klinika paliativní medicíny bl. Zdenky Schelingové, zřízená Fakultní nemocnicí a Fakultou zdravotnictví a sociální péče Trnavské univerzity. Na květnou neděli 2004 jí byla na místě bývalého trnavského hřbitova odhalena pamětní deska a v roce 2005 vydalo Slovensko poštovní známku s její podobiznou.
