Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 14/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
07.04.2024
Walter z Pontoise ¦ 1030-1095 ¦ opat
svátek: 8. dubna
Svatý Walter (fr. Gautier) se narodil kolem roku 1030 v pikardském Andainville, tj. v dnešní Francii. O jeho rodinném zázemí nevíme zhola nic, stejně jako o jeho osudech v mladistvém věku. Víme jen, že horlil pro studium (studoval teologii, filosofii, kanonické právo, latinu a matematiku) a že někdy ve věku dospívání pocítil povolání ke kněžství. Vstoupil proto k benediktinům v opatství Rebais v diecézi Meaux. Žil zde příkladným způsobem, plnil si své povinnosti, k nimž o vlastní vůli přidával něco navíc, nicméně poté se údajně kvůli blíže neurčené záležitosti dostal do sporu s opatem, proto jistě s povděkem přijal skutečnost, že se v Pontoise usadila nová mnišská komunita, a přešel do ní. A rovnou do jejího čela.svátek: 8. dubna
Nehledejme v tom ovšem nějaký výraz světcovy uražené ješitnosti. Walter chtěl zůstat v zášeří rebaiského opatství v postavení řadového mnicha, leč přání samotného krále Filipa I., jenž o jeho dosazení na opatský stolec rozhodl, se nedalo neoslyšet. Proto svolil. Také z toho lze vidět, že Walter už musel mít jméno známé i za zdmi Rebais; obyčejného, pro svět tam venku bezejmenného mnicha by král do opatství nedaleko Paříže sotva dosadil. Při opatském svěcení byl přítomen i mladý Filip I., jehož nedávné korunovace se Walter účastnil. Když prvnímu představenému Pontoise předával vladař opatské insignie, řekl mu Walter přímo do očí slova, při jejichž zaznění všem zatrnulo: „Králi, nepřijímám vládu nad touto komunitou z tvé ruky, přijímám ji od Boha.“
S tímto vědomím stál v čele benediktinských mnichů v opatství zasvěceném sv. Germanovi (později dostalo patrocinium sv. Martina) s neustálým chvěním tváří v tvář zodpovědnosti, kterou nesl na svých bedrech. Sám sice žil ctnostně, nicméně totéž se nedá říct o všech brat řích, z nichž pro mnohé byly Walterovy nároky příliš přepjaté a oni neměli valné chuti se jim podřizovat. Dokonce se svého opata pokusili otrávit a později i utopit, aby se ho zbavili, a rebelovali proti němu otevřeně. Walter si byl problému vědom a vnímal ho jako své selhání, svou neschopnost udržet v klášteře řád a po řádek, za což bude jednou souzen. Proto v roce 1072 na svůj úřad rezignoval, Pontoise opustil a zakotvil ve slavném clunyjském opatství, vzoru mnišského života pro všechny ostatní komunity, které v té době vedl sv. Hugo.
Zamýšlel zde zůstat až do konce svých pozemských dní, jenomže Walter míní, mniši z Pontoise mění, abychom parafrázovali známé úsloví. Ti Walterovi někdejší duchovní synové, kteří brali své mnišství vážně, a ne pouze jako pohodlné přežívání v klidném azylu stranou požadavků světa, nenechali útěk svého opata jen tak být, přišli mu na stopu a intervenovali u rouenského arcibiskupa Jana II. z Ivry, aby jej přinutil k návratu. Jan tak učinil a Walter musel chtě nechtě Cluny opustit a odejít zpět do Pontoise.
Byl zde však nadále jako na trní a po čase zvolil opět útěk. Tentokrát už nikoli do Cluny, ale do poustevnické samoty, v níž chtěl rozjímat o velikosti Boží. Začal s tím v jedné jeskyni poblíž kláštera, což ještě ostatní mnichy nechávalo v klidu, neviděli v tom nic zvláštního (pro ty vlažné šlo možná o další důkaz jeho podivínské přemrštěnosti), navíc byl opat stále v dosahu. Po krátkém čase však potají odešel do zhruba 250 km vzdálené poustevny sv. Kosmy a Damiána u Tours, kde si u místních brzy vydobyl pověst svatosti.
Leč ani zde mu nebylo dáno dožít v samotě a bez tíže opatské mitry na hlavě. Dohnala ho jeho proslulost. Poznal ho totiž jeden poutník, který si své zjištění nenechal pro sebe, zpravil o něm mnichy z Pontoise, kteří si pro svého opata opět přišli. Walter se proto rozhodl k razantnímu kroku - vypravil se do Říma k samotnému Kristovu náměstkovi požádat ho, aby jej opatského závazku zprostil. Řehoř VII. o tom však nechtěl ani slyšet a pod pohrůžkou exkomunikace Walterovi nařídil, aby se vrátil do Pontoise a už nikdy jeho zdi neopouštěl v tom smyslu, že by prchl od svých povinností.
Walter poslechl. Při zpáteční cestě jako by ze sebe setřásl všechnu předchozí vrtošivost a skrupulóznost. Vzorným mnišským životem žil již předtím a i opatství vedl více než svědomitě. Odteď však přidal ještě něco navíc. Hodil za hlavu veškeré obavy a s vědomím, že Řehořovými ústy promluvil Bůh, se z něj stal jedinečný otec duchovních synů, aniž by ustoupil od svých pevných zásad a požadavků. Hájil své duchovní syny i opatství Pontoise přede všemi, hájil i církevní pravdy a papežská nařízení před nespokojenci. Na pařížském synodu v roce 1076 veřejně přečetl dekret Řehoře VII. odsuzující ženaté duchovní, což se setkalo s nevolí synodních biskupů - ti Waltera ztloukli, a dokonce uvěznili. Z temné kobky ho osvobodil jeden pravověrný prelát.
Neváhal se postavit ani samotnému Filipu I., když měl pocit, že jedná nespravedlivě. Na jiném pařížském synodu (v roce 1092) ho obvinil ze simonie a před celým shromážděním mu vmetl do tváře: „Není dovoleno darovat ani prodávat církevní úřady, když tím pohoršuješ okolí a bereš na sebe zodpovědnost za hříchy těch, kterým tyto úřady uděluješ.“ Za svůj postoj znovu putoval do kasemat. Na tomto místě je třeba zmínit, že ve své pokoře a mírnosti snášel veškerá pronásledování, ubližování a různé ústrky, jichž si za svého života zakusil více než dost, bez zášti, a svým nepřátelům opravdově odpouštěl. V závěru svého života se Walter zasloužil o vybudování ženského benediktinského kláštera v Beaucourtu v diecézi Amiens, na jehož výstavbu dostal většinu prostředků od zbožných šlechtičen, protože sám neměl z čeho stavět.
Zemřel 8. dubna 1095 v Pontoise. V roce 1153 proběhlo přenesení jeho ostatků pod záštitou rouenského arcibiskupa Huga z Amiensu, což se v té době rovnalo kanonizaci (za Francouzské revoluce byly, jak jinak, zničeny). Hugo tak učinil na základě zázraků, jež se děly u Walterova hrobu. Jednalo se o jeden z posledních případů tohoto typu kanonizace, než si papež Alexandr III. roku 1170 vyhradil prohlašování za svatého/svatou výlučně pro sebe a pro své nástupce. Svatý Walter je považován za patrona vězňů a platná je jeho přímluva pro nespravedlivě uvězněné a pro ty, kteří čelí stresu spojenému s prací. Je též patronem vinařů, bývá vzýván při horečce, revmatismu a slepotě.
