Autor: Jan Slepička
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“, č. 137 (1/2015), s. 20-21.
Datum napsání:
31.03.2015
Vojtěch ¦ 956-997 ¦ biskup a mučedník
svátek: 23. dubna
Jméno svatého Vojtěcha jistě není neznámé všem českým katolickým křesťanům. Tento „velikých rodičů větší syn" a „nachový kveť, jak jej nazývá jeho přítel a legendista Bruno z Querfurtu1, je skutečně významnou postavou raného středověku, nejen v naší vlasti, ale i v celé Evropě. Podle legendy byl Vojtěch už v raném dětství zasvěcen Bohu a Panně Marii, když položen na její oltář, uzdravil se ze smrtelné nemoci. Ač zprvu žil veskrze pohanským způsobem života, milost Boží na něho silně zapůsobila; díky ní se stal horlivým pastýřem, který neváhal svou věrnost Kristu stvrdit mučednickou krví. Vojtěch se narodil, jako jeden ze synů, Slavníkovi a Střezislavě. Rok jeho narození není přesně znám, podle výpočtů z legend se narodil snad r. 956. Mladý Vojtěch byl poslán na studia do Magdeburku, kde působil jako arcibiskup bývalý misijní biskup Adalbertus, jenž nejspíš procházel přes Slavníkovo území při svých dřívějších cestách. Vojtěch přijal při biřmování jeho jméno, pod nímž je znám v celé Evropě.svátek: 23. dubna
V magdeburské proslulé katedrální škole se učil celých devět let. Byla to doba, kdy si mladý Vojtěch užíval života plnými doušky, „celý ten čas byl bujný jako každý druhý, oddával se světským rozkoším a vyhledával mladické rozkoše: libuje si v jídle a pití, schyluje tvář k zemi jako zvěř, nedovedl hledět zpříma k nebi". Zpět do vlasti se vrátil r. 981, rovnou do Prahy. V lednu 982 byl Vojtěch přítomen umírání a smrti prvního pražského biskupa Dětmara, což na něho hluboce zapůsobilo. Umírající pastýř si totiž vyčítal vlažnost při pasení svého stáda: „Hřivnu svěřenou sobě, ach, bez všeho užitku vrátím, národ tonoucí v hříších a zlu a propadlý zkáze: to jsem já nenapravil, jsa pastýřem pouze dle jména!' Také pod vlivem tohoto zážitku se Vojtěch přimkl k Bohu a později jako hlavní cíl svého života stanovil si péči o chudé a potřebné a o celý český národ. Po Dětmarově smrti bylo ovšem nutné zvolit nového biskupa a Vojtěch, obdržev perfektní vzdělání a navázav množství kontaktů v Magdeburku, jevil se jako ideální kandidát na uprázdněný pražský stolec.
Skutečně se stalo to, že 19. února 982 byl Vojtěch zvolen druhým pražským biskupem. Ústřední roli při této volbě hrál vládnoucí přemyslovský kníže Boleslav II., jemuž měl biskup v podstatě dělat jakéhosi „hradního kaplana". Slavníkovec však působil daleko samostatněji, než by si byl býval kníže přál. Mladý biskup, dříve než se vůbec mohl ujmout své funkce, musel obdržet insignie a také být vysvěcen. Vydal se tedy za císařem Otou II. do Itálie, který, jako nejvyšší představitel světské moci, mu udělil berlu a prsten. Stalo se tak v polovině r. 983 ve Veroně. Krátce nato byl také vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem a svým metropolitou Willigisem. Nyní se mohl Vojtěch vrátit do Prahy. Ve svém úřadě působil bez přestávky pět let. Skutečně miloval českou zemi a lid bydlící v ní. V té době měl pod správou nejen celé Čechy, nýbrž i Moravu. Legendisté zaznamenávají mnoho příhod, kdy biskup rozdával almužny chudým, odstraňoval příkoří páchaná na bezbranných, vykupoval otroky a vůbec všemožně pomáhal lidem.
Roku 988 ale z vlasti odešel do Říma; příčina tohoto odchodu je obestřena tajemstvím, nicméně nezanedbatelný vliv na to měli jistě obyvatelé jeho diecéze, kteří nežili podle Vojtěchových slov a hlavně podle jeho příkladu; „žili v mnohoženství, s příbuznými, bez zákona, [...] řídíce se jakýmsi zmateným náboženstvím svátky zachovávali, dnů postních však naprosto nedbali, oddávajíce se rozkoším. Dokonce i kněží si veřejně brali ženy, biskupa, který tomu odporoval, nenáviděli nespravedlivou nenávistí:' Vojtěch poznal v Magdeburku a v Itálii jistě zcela odlišné prostředí, než které vládlo tehdy v Čechách, přesto chování lidu nejspíš nebylo hlavní příčinou jeho odchodu. Tou se zdá být především politický spor s knížetem Boleslavem II., jemuž (a privilegované vrstvě) chtěl zamezit v prodávání křesťanských otroků do pohanských zemí. Vojtěch tedy putoval do Říma, měl v plánu pokračovat až do Jeruzaléma a navštívit Boží hrob, nicméně své rozhodnutí změnil a uchýlil se do klášterní samoty, nejprve na Monte Cassino, poté, přímo v srdci Říma, do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu.
V biskupově mnišském životě se nádherným způsobem projevuje jeho pokora. Ač byl biskupem, svěcením, vědomostmi i kontakty převyšující zvysoka téměř všechny tehdejší mnichy, neváhal v klášteře vykonávat nejposlednější práce, ba si o ně sám opatovi říkal. „Čistil kuchyně, velmi bedlivě obstarával týdenní úkoly, umýval misky a v největší rychlosti sháněl všecko, čeho potřebovali kuchaři." V římském klášteře strávil dva roky, vycvičil se zde v mnohých ctnostech. Čechové ale potřebovali biskupa a osiřelou diecézi jen těžko spravoval míšeňský biskup Volkold, který navíc r. 992 zemřel. Vyslali tedy do Říma poselstvo, které dalo Vojtěchovi slib o napravení mravů Čechů. Pobídnut i samotným papežem, Vojtěch se odebral zpět do Prahy. Vzal s sebou také několik benediktinských mnichů z aventinského kláštera, aby je r. 993 uvedl do nového břevnovského kláštera, prvního mužského kláštera v Čechách. Ani druhé období Vojtěchova působení na pražském stolci nebylo příliš úspěšné. „Vraceje se přišel v neděli domů, do jedné obce, kde byl toho dne veliký trh.
Tento pohled způsobil světci nemalý zármutek!' Lid se nezměnil, dál páchal nepravosti a nedbal slov biskupových. Vojtěch opět s žalostí v srdci odešel do Říma. Chvíli pobýval v aventinském klášteře, ale rozhodnutím papeže se musel vrátit zpět do Čech. Vymohl si však příslib, že pokud o něj lid nebude stát, může jít hlásat křesťanství pohanským Prusům. Zde se počíná psát poslední kapitola světcova života. Vojtěch již dlouho toužil po mučednictví; tak miloval Krista, že si přál do nebeské vlasti odejít co nejdříve a setkat se se svým Pánem. Byla to doba, kdy biskup již věděl o vyvraždění svého rodu na Libici (995). I přesto byl ochoten ještě jednou vrátit se do Prahy, nicméně Češi o něj nestáli, tak svou pozornost upřel na Polsko a připravoval se na misie. S pomocí družiny polského knížete Boleslava Chrabrého se dostal na pruské území, několikrát se pokoušel hlásat barbarům evangelium, leč marně. Divocí Prusové jej, v pátek 23. dubna 997, na svátek sv. Jiří, zabili. Vojtěcha při všech jeho cestách doprovázel jeho nevlastní bratr Radim (známý také pod jménem Gaudentius), byl s ním i na této jeho poslední cestě. Radima barbaři nechali žít a ten s družinou Boleslava Chrabrého později převezl světcovo tělo do Hnězdna.
Nad hrobem sv. Vojtěcha v tomto polském městě vzniklo r. 1000 arcibiskupství, jehož prvním pastýřem se stal právě Radim. Život sv. Vojtěcha byl neustálým putováním. Biskup procestoval půl Evropy, zasel semena křesťanství v Uhrách a Polsku. Setkal se s nejvýznamnějšími evropskými osobnostmi své doby, znal se s císaři Otou II. a Otou III., pokřtil uherského panovníka Štěpána I. Z jeho osobních ctností vyniká zvláště zbožnost, skromnost a pokora, kterým se ale musel učit na své duchovní cestě. Přes svůj obrovský rozhled nikdy nezapomněl na vlast, kde se narodil, a Čechy, obyvatele své diecéze, měl vždy v lásce. I když lidé nežili podle křesťanství, s neúnavnou horlivostí jim vštěpoval pravdy víry a osobním příkladem ukazoval cestu k Bohu. A i když byl několikrát odmítnut, přesto byl ochoten se vždy vrátit ke svému svěřenému stádu. Bohužel Češi jej nakonec definitivně odmítli a Vojtěch, než aby se usadil v Polsku a přijal je za svou novou vlast (měl tu možnost), raději spěchal vstříc ke svému Otci do vlasti nebeské.
