Autor: Vojtech Vlček
Zdroj: © Res Claritatis Monitor, ročník X., číslo 20/2013 » rcmonitor.cz
Datum napsání:
10.02.2014
Vasiľ Hopko ¦ 1904-1976 ¦ biskup, mučedník komunismu
svátek: 10. září
Vasiľ Hopko se narodil 21. dubna 1904 v obci Hrabské v okrese Bardejov na východním Slovensku. Jeho otec Vasiľ Hopko i matka Anna, rozená Petrenková, byli Rusíni. Měli celkem pět dětí, z nichž však tři zemřely brzy po narození. Když malý Vasiľ neměl ještě ani dva roky, zemřel jeho otec tragicky po zásahu bleskem. V zoufalé situaci se matka rozhodla svěřit děti prarodičům a odjela za prací do Ameriky. Od roku 1910 Vasiľ navštěvoval církevní školu v Bardejově. V té době si ho vzal k sobě strýc Demeter Petrnko, který byl řeckokatolickým knězem a neměl děti. Strýc pak poslal Vasiľa studovat na gymnázium v Prešově. Právě strýc - horlivý kněz a dobrý kazatel - se stal pro mladého Vasiľa vzorem a silně jej ovlivnil při jeho rozhodování o budoucím povolání. Mladý Vasiľ se rozhodl pro teologická studia v Prešově, kam nastoupil v roce 1924. Krátce před kněžským svěcením se chystal ještě navštívit matku v Americe, vážně však onemocněl a musel se podrobit operaci páteře. Kněžské svěcení přijal 3. února 1929 v Prešově z rukou biskupa Gojdiče.svátek: 10. září
Farářem, spirituálem, biskupem
Když byla založena řeckokatolická farnost v Praze při římskokatolickém kostele sv. Mikuláše, biskup Gojdič jej jmenoval jejím prvním farářem. P. Hopko organizoval tuto farnost od základů, povzbuzoval ke svornosti věřící ze Slovenska, Podkarpatské Rusi i Ukrajiny, kteří do farnosti přicházeli s emigračními vlnami. V roce 1930 jej v jeho šestadvaceti letech přijela navštívit z USA matka, zůstala u něj šest let a vedla mu domácnost. P. Hopko se aktivně věnoval mládeži, přistěhovalcům i dělníkům a nezaměstnaným. Navštívil také naše krajany ve Francii, na Volyni na Ukrajině či v Banátu v Rumunsku, kde vedl duchovní obnovy. V roce 1931 obdržel k užívání od pražského arcibiskupa F. Kordače kostel sv. Klementa, který přizpůsobil pro východní obřad. Zde byla také zřízena samostatná řeckokatolická farnost, do níž patřili řeckokatolíci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1936 obdržel za svou horlivou službu od papeže Pia XI. titul monsignore.
15. září 1936 se stal spirituálem kněžského semináře v Prešově a vykonával tuto činnost až do roku 1942. Mezitím pokračoval v doktorských studiích teologie a v dubnu 1940 se stal doktorem teologie.Od 1. září 1942 byl biskupským tajemníkem, následně pak profesorem pastorální a morální teologie na Bohoslovecké fakultě v Prešově. Po druhé světové válce byl pověřen organizováním náboženského tisku a vydavatelství, sám se také aktivně věnoval psaní textů v teologické a historické oblasti a vydal několik knih. 11. května 1947 byl vysvěcen na světícího biskupa v Prešově biskupem Gojdičem a stal se prvním pomocným biskupem řeckokatolíků v Prešově. Jako biskup navštěvoval řeckokatolické farnosti a komunity po celé republice a povzbuzoval věřící.
To, co jsem prožil, nepřeji nikomu na světě
Po roce 1948 se komunistická moc v Československu rozhodla řeckokatolickou církev zlikvidovat. 28. dubna 1950 byl svolán Prešovský sobor, který znamenal zrušení jednoty řeckokatolické církve s římskokatolickou církví a papežem a věřící měli přestoupit do pravoslavné církve moskevského patriarchátu. Řeckokatoličtí biskupové a duchovní byli vystaveni tvrdému pronásledování. Poté, co omítl přestup k pravoslaví, se biskup Hopko ocitl nejprve v domácím vězení. V květnu 1950 byl internován s dalšími kněžími v klášteře v Báči u Šamorína a pak ve františkánském klášteře v Hlohovci. Zde byl 18. října 1950 zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni. Měl být vyšetřovateli zpracován, aby souhlasil s přestupem k pravoslaví.
Byl vystaven tvrdému fyzickému i psychickému týrání - kopání, bití, odpírání spánku, jídla a pití, čtyři měsíce byl izolován na samotce. Když vyšetřovatelé viděli, že jej nezlomí, rozhodli se jej obvinit z protistátní činnosti a odsoudit. Byl obviněn z podpory Banderovců, organizování špionáže proti SSSR, protikomunistické činnosti, spolupráce s „reakčními“ biskupy a podpory Vatikánu. Původně měl být souzen v procesu s biskupem Gojdičem a dalšími slovenskými biskupy v lednu 1951. Následkem brutálních metod se však biskup Hopko fyzicky i psychicky zhroutil a byl umístěn na psychiatrické léčebně. Do konce svého života pak následkem mučení trpěl psychickými problémy. O těchto chvílích svého života později řekl: „To, co jsem prožil, nepřeji nikomu na světě.“
13 let, 6 měsíců a 24 dní ve vězení
Po více než roce velmi krutého vyšetřování byl 24. října 1951 u Státního soudu v Bratislavě odsouzen za zločiny velezrady a špionáže k 15 letům odnětí svobody. Při soudním přelíčení v sobě našel tolik síly, že označil svoje výpovědi za vynucené násilím. V komunistickém táboře pro řeckokatolické duchovní zemřel také strýc biskupa Hopka, jeho matce zabavily komunistické úřady dům, takže se ocitla bez domova, a biskupu Hopkovi nedovolili ani zúčastnit se v roce 1952 jejího pohřbu. Biskup Hopko byl postupně vězněn v komunistických věznicích v Bratislavě, Ilavě, Leopoldově, Praze, Mírově a ve Valdicích, v některých z nich opakovaně.
Ve vězení se věnoval pastoraci vězňů - tajně křtil, zpovídal, celebroval, ale uměl se rozdělit i o skromnou dávku jídla. Rovněž učil spoluvězně angličtinu a němčinu. Nedostatečnou lékařskou péči, nuznou stravu, chlad, hrubost bachařů a další obtíže vězeňského pobytu snášel dle svědectví vězňů s příkladnou pokorou. S vážně podlomeným zdravím byl 12. května 1964 z Valdic propuštěn „ze zdravotních důvodů a za dobré chování“ podmínečně na 3 roky. Krutá vazba a následný dlouhý pobyt v kriminálech trvale podlomily jeho zdraví. Biskup Hopko trpěl depresemi, nemohl v noci spát a trpěl dalšími chorobami.
Mezi svými
Po propuštění z vězení žil krátce v rodině řeckokatolického kněze J. Bujňáka v Košicích, kde se mu pokusili pomoci věřící lékaři. Brzy však byl odvezen do Charitního domova v bývalém klášteře v Oseku u Duchcova v severních Čechách, kde byl internován a pod dozorem StB. Zde byly soustředěny také řeholní sestry a biskup L. Hlad. Během roku 1968 se mohl vrátit na Slovensko, kde se věnoval obnově řeckokatolické církve v Československu. V tomto roce se mohl také zúčastnit audience u papeže Pavla VI. v Římě. Od dubna 1969 mohl po obdržení státního souhlasu vykonávat funkci světícího biskupa prešovské eparchie, ale plně rehabilitován nebyl a nemohl se ani vrátit do svého biskupského sídla, které zůstalo v rukou pravoslavných.
Přes limity svého zdraví denně sloužil mši svatou v katedrálním chrámu v Prešově, světil bohoslovce, zpovídal. 23. července 1976 zemřel na infarkt v Prešově a byl pochován v kryptě katedrálního chrámu sv. Jana Křtitele. V roce 1996 byl zahájen diecézní proces jeho blahořečení v Prešově, který byl završen v neděli 14. září 2003, kdy papež Jan Pavel II. v Bratislavě-Petržalce vyhlásil biskupa Vasiľa Hopka za blahoslaveného. V obtížných chvílích se modlil střelné modlitby: „Drahý Spasiteli, miluji tě a dej, abych tě stále víc a víc miloval.“ nebo „Božské srdce Ježíšovo, Tobě důvěřuji, Tobě se odevzdávám.“
