zakladatelka sester uršulinek Srdce Ježíše Umírajícího
Polský hrabě Antonius Halka Ledóchowský a Josefína Salis Zizers měli celkem sedm dětí. Jejich druhá dcera Julie se narodila 17. dubna 1865 na zámku v Loosdorfu u Melku v Dolním Rakousku, kde prožila prvních devět let svého života. Poté její rodina přesídlila do St. Poltěn, kde byla Julie přijata do penzionátu ctihodných sester anglických panen. Zde pocítila první známky volání k hlubšímu duchovnímu životu. Ale zatím místo na cestu do řehole musela myslet na novou vlast, respektive na rodnou zem svého otce. Antonius Ledóchowský se cítil vážně nemocný, a tak se rozhodl pro návrat rodiny do Polska, konkrétně do Lipnice v Haliči nedaleko Krakova.
Vstup mezi uršulinky
Když otec za dva roky po přestěhování roku 1885 zemřel, uvolnila se Julii cesta ke vstupu do řádu. Dne 18. srpna 1886 vstoupila do kláštera sester voršilek - uršulinek v Krakově a přijala řeholní jméno Marie Uršula od Ježíše. Již od samého počátku byla ctihodnými sestrami pověřována náročnými organizačními úkoly: zřízením a vedením penzionátu, rolí představené kláštera a podobně. Roku 1907 založila klášter sester uršulinek v Petrohradě a při něm penzionát pro tamní polské studentky. Téhož roku také založila klášter v Sotvale ve Finsku. Postavení sester uršulinek v carském Rusku nebylo nijak snadné. Jako katoličky byly pod neustálým policejním dozorem, vystaveny mnohdy nevybíravému napadání v ruském tisku.
Po vypuknutí světové války musela Uršula jako rakouská státní příslušnice opustit Petrohrad a odejít do exilu. Azyl nalezla v neutrálním Švédsku, ale neustále se snažila být v kontaktu se svými řeholními spolusestra-mi. Při pobytu ve Švédsku navázala přátelské vztahy s tamním luteránským arcibiskupem Nathanem Sóderblomem. Jen tak mimochodem bývá označována za průkopnici ekumenismu mezi katolíky a luterány ve Švédsku. Během let 1915-1918 zorganizovala Uršula velkou charitativní akci pro trpící obyvatele Evropy, zejména pro rodné Poláky. Uspořádala na osmdesát konferencí ve více než šesti cizích jazycích. Roku 1917 publikovala ve Stockholmu dílo Polonica ve třech jazycích. Dynamická řeholní sestra se vbrzku stala známou, a to i v protestantském Dánsku, kde založila roku 1918 penzionát a domácí hospodářskou školu pro polské dívky.
Reforma řádu
Po skončení války se Marie Uršula roku 1920 vrátila do Polska do svého mateřského kláštera v Krakově. Tam pocítila, že je třeba dosavadní život sester uršulinek reformovat. Se souhlasem Říma zakládá druhou větev řádu - kongregaci uršulinek od Srdce Ježíšova ve smrtelném zápasu. Podle barvy šatů byly v Polsku zkráceně nazývány šedé uršulinky. Roku 1923 dostala kongregace z Říma prozatímní schválení a roku 1930 definitivní. Marii Uršule při tom pomáhal bratr Vladimír, který se stal hlavním představeným jezuitů. Šedé uršulinky se zaměřovaly na výchovu a vzdělávání dětí a služby nejchudším a utlačovaným. Uvádí se, že když Marie Uršula 29. května roku 1939 umírala, měla nová kongregace, jež se velmi rychle rozrůstala, více než sto členek v pětatřiceti klášterech.
V současnosti najdeme ve dvanácti zemích světa na sto klášterů, ve kterých žije okolo devíti set sester. Ke spiritualitě šedých uršulinek lze snad jen podotknout to, co sama jejich zakladatelka často říkávala: „Hlásání Krista a lásky jeho Srdce - to je speciální úkol naší kongregace. Všechny lidi, kteří nám nějakým způsobem leží na srdci, vkládejme do otevřeného Srdce Páně." Sestra Marie Uršula od Ježíše zemřela v Římě v pověsti svatosti, a tak zanedlouho začal proces jejího svatořečení. Roku 1983 byla papežem Janem Pavlem II. blahořečena a její neporušené ostatky byly přeneseny do Polska, do mateřince šedých uršulinek v Pniewách u Poznaně. Dne 18. května 2003 prohlásil papež Jan Pavel II. Marii Uršulu za svatou.