Svatá Terezie z Lisieux, kterou známe jako světici s růžemi, zemřela roku 1897 ve věku 24 roků. Kdyby se dožila devadesátky jako dvě z jejich pokrevních sester, zemřela by v roce 1963. Je tedy v jistém smyslu naší současnicí. Když ji papež Jan Pavel II. roku 1997 prohlásil za učitelku církve, řekl, že nám nabízí současné chápání lásky, která je podstatou evangelia. Můžeme se od Terezie něco naučit? Podle všeho měla úplně jiné těžkosti a problémy, jaké máme my dnes. Posledních devět roků svého života prožila v klášteře ve Francii.
A zřejmě nás na ní nebude přitahovat ani to, že se často zobrazuje jako sentimentální a dokonce sladká světice, která žila v nerušené, pokojné zbožnosti. Proto nás může překvapit, že část Tereziina nejdůležitějšího učení souvisí s tím, jak zvládnout problémové pocity a emoce, které všichni moc dobře známe - hněv, nepřátelství a melancholii, jako i tužbu po pozornosti a ocenění. Její učení není pouze abstraktním uvažováním. Tereziiny spisy jsou po okraj naplněné příklady, jak si všímala svých pocitů, zkoumala je a využívala je ve svůj prospěch. Světice postupně zjistila, že lidské pocity a emoce - i ty, které nás nejvíce sužují - vlastně mohou být požehnáním. Zjistila, že pokud k nim správně přistupuje, mohou se dokonce stát stupínky ke svatosti. Její příklad nám ukazuje cestu.
Pocity a selhání
Tereziina autobiografie Příběh mé duše vykresluje realistický obraz o vzpurných pocitech a povahových rysech, s kterými musela zápasit. Jedním z nich byla tvrdohlavost. Dalším byla nezdravá touha po pochvale, kterou začala projevovat asi jako čtyřletá, jak jí zemřela matka. Terezie se chtěla zalíbit svému otci a čtyřem starším sestrám. Všichni ji milovali jako mazánka rodiny. Byla též přecitlivěná, „pro svou nesmírnou podrážděnost byla téměř nesnesitelná". Ale už v mladém věku se Terezie zamilovala do Ježíše. Chtěla ho následovat, napravit svoje chyby a být svatou. Cítila, že její nitro skutečně není svobodné. Proto chtěla lépe ovládat svoje činy a emoce - „nechtěla být jejich otrokyní, ale paní". Aby Terezie dosáhla tohoto cíle sebezdokonalováním, používala deset let svou pevnou vůli. Ale nakonec musela přiznat, že se nedostala nikam. Byla sobecká a ovládaly ji pocity, které nedokázala zvládnout. Svým úsilím si jen škodila.
„Noc světla"
Zlomový bod nastal, když se přestala snažit udělat ze sebe světici, jakou chtěla být, a namísto toho dovolila Bohu, aby z ní učinil světici, jakou ji chtěl mít on. Stalo se to na Vánoce roku 1886, jen pár dní před jejími 14. narozeninami. Navenek to vypadalo jako bezvýznamná událost: Terezie zaslechla otcovu poznámku. Říkal, že bude rád, když vyroste z určitého dětinského vánočního zvyku. Tato jemná kritika by ji obyčejně rozplakala. Ale rázem dostala sílu ovládat svoje pocity a zapojit se do rodinné oslavy s pravým pokojem a radostí.
Terezie to nazvala „nocí světla", když přijala novou vnitřní sílu a důvěru, že Bůh napraví její slabosti, že jí pomůže zanechat sobectví a sebetýrání a soustředit se na vztahy k lidem. Terezie zjistila, že tato proměna si nevyžaduje naši „práci". Ježíš potřebuje jen naši „dobrou vůli" - naši „ochotu" spolupracovat s ním a dovolit mu, aby nás proměnil. Už nikdy víc se nesnažila potlačit svoje emoce. Spíše nenuceně a v důvěrné odevzdanosti Bohu spolupracovala se svými pocity a konala, co od ní Bůh žádal. Když se jí něco nepodařilo, přijala pocity, které byly spojené se selháním, a šla dál. Když se Terezie takto učila ovládat vzpurné emoce, rozvinula tři navzájem související strategie, které jí pomohly: vytrvala v modlitbě, každý pocit vynášela na světlo víry a nedovolila, aby její pocity způsobily, že by jiné lidi viděla jako nepřátele.
Vytrvalá modlitba
Terezie jako klauzurní řeholní sestra věrně recitovala modlitby, používala modlitební knihy a modlila se společně se svými karmelitánskými sestrami. Modlitba podle jejího názoru spočívá v podstatě v tom, že se dáváme k dispozici milujícímu Bohu v běžných situacích každodenního života. Aby si tuto dispozici udržela, zkoumala svoje pocity před Bohem hned, jak si je uvědomila, přičemž často vyslovovala střelné modlitby. Rozmlouvala s Pánem o svých radostech a bolestech, úspěších i neúspěších, tak jak milované dítě rozmlouvá s rodičem. Vyjádřila to takto: „Nehledám nádherné modlitby v knihách. Je jich tak moc… skutečně mě z toho bolí hlava!… Mám ráda děti, které neumí číst. Velmi prostě říkám Bohu to, co chci říct… a on mi vždy rozumí."
Důvěrné rozhovory s Pánem byly nejdůležitějším způsobem, jak pracovala se svými nelehkými pocity. Prosila ho o pomoc. Vyjadřovala svou vděčnost a vytrvala v modlitbě - dokonce i v těch chvílích, kdy cítila nepokoj, neboť se jí zdálo, že Bůh je vzdálený. Bez ohledu na situaci - i tehdy, kdy měla pokušení rozzlobit se, i když při modlitbě usínala - předkládala svoje složité pocity Ježíšovi a nabízela mu každou svou slabost.
Do světla
Když Terezie hovořila s Bohem o každém pocitu, byla stále hlouběji přesvědčená, že bez ohledu na to, jak se cítí, stále je v láskyplném Božím náručí. Tato jistota jí umožnila vyřešit i svoje největší slabosti bez toho, aby se bránila. Terezie postupně pochopila, že pocity jí odhalují pravdu o její povaze a bezprostředních očekáváních. Když jako patnáctiletá vstoupila na Karmel, nebyla připravená dělat běžné domácí práce, které jí přidělili, poněvadž ji v dětství rozmazlovali. Nebyla připravená ani na kritiku - očekávala, že si jí budou řeholní sestry vážit. Tereziiny pocity neschopnosti, odmítnutí a zranění odrážely očividnou skutečnost: opravdu nebyla schopná fyzicky pracovat a její očekávání vůči řeholním sestrám nebyla realistická.
Ty pocity však neřekly Terezii celou pravdu. Ta spočívala v tom, že Bůh ji miluje bez ohledu na to, jak se cítí. Neodmítal ji pro její nedostatky. Terezie za několik roků úspěšně radila mladším řeholním sestrám. Ačkoli ji to těšilo, věděla, že ani příjemné pocity úspěchu nejsou celou pravdou. Namísto toho, aby si blahopřála, děkovala Bohu za působení Ducha v ní. To byl skutečný zdroj jejího úspěchu. Vlastní chyby a neúspěchy se Terezii samozřejmě nelíbily, ale naučila se, že je může řešit jen jedním způsobem. Jednou radila své sestře: „Budeš-li ochotná pokojně snášet zkoušku, která spočívá v tom, že se nelíbíš sama sobě, potom budeš… (pro Ježíše) radostným přístřeším."
Tereziino rozhodnutí každý pocit přednášet Kristu prošlo během jejich posledních dní života zkouškou. Trápila ji tuberkulóza a temné pocity, že nebe neexistuje a že ji očekává jen nicota. Tehdy zakusila hrozné pokušení spáchat sebevraždu. A k těm hrůzostrašným pocitům se přimíchala i izolace od sester. Terezie jim neříkala o svých těžkostech, protože se obávala, že se může rouhat a vyvolat skandál. Během tohoto kritického období fyzické bolesti a citového trápení ji podporovala jen její ochota vynášet svoje mučivé pocity na světlo víry. A to bylo důležité.
Nedělejte si nepřátele
Terezie pracovala se svými tíživými pocity nejlépe, jak uměla. Dávala je Bohu, aby je uzdravil. Začala přitom chápat smysl dobročinnosti a pěstovat hlubší lásku ke svým karmelitánským sestrám. Terezie téměř po devíti letech v klášteře zjistila, že vůči některým cítí nepřátelství. Spontánní pocity nepřátelství v ní vzkypěly, když na ni jistá sestra bez varování vylila špinavou vodu z prádla. Další sestra pro ni byla nesnesitelná, protože během modlitby vydávala odporné zvuky. Navenek to byly jen maličkosti, ale v nitru to byly pro Terezii velké pocity!
Terezie meditovala o Ježíšových slovech: „Milujte své nepřátele" (Mt 5, 44; Lk 6, 27). Pokrčila přitom rameny a řekla: „Nepochybně na Karmelu nemáme nepřátele." Potom však s odzbrojující upřímností dodala: „Ale jsou zde pocity." Viděla spojitost mezi svými pocity a „nepřítelem". Věděla, že takovouto nálepku dala každé řeholní sestře, která v ní vyvolala negativní pocity. Poznala, že nepřáteli jsou její očekávání a emoce, ne samotné sestry. Je pravda, že Tereziina žárlivost a nevůle způsobily, že některé sestry ji pokládali za svou nepřítelkyni. Ale nechtěla živit svoje spontánní pocity nepřátelství, ztratit svou vnitřní svobodu a udělat je svými nepřítelkyněmi.
Nepřátelské pocity přicházely bez Tereziina souhlasu. Ale uvádět Ježíšovo přikázání do praxe znamená takové pocity přinejmenším nepěstovat anebo podle nich nejednat. Terezie se snažila nevěnovat jim pozornost ani je neomlouvat. Například jistou sestru popsala takto: „Nelíbí se mi ve všem, nelíbí se mi její chování, její slova, její povaha, zdá se, že všechno je mi velmi nepříjemné." Terezie se na ni jednoduše usmívala, kdy mohla, ale někdy dokázala jen odejít: „Utekla jsem jako dezertér, kdy byl můj zápas příliš prudký." Nebyl to ušlechtilý čin lásky, ale byla to nejupřímnější a nejlaskavější věc, kterou mohla učinit. Jednoduše milovala svou „nepřítelkyni" a sebe samu nejlépe jak mohla.
Slabá, ale ochotná
Svoje pocity Terezie v podstatě řešila tak, že je přinášela Bohu, který jí mohl dát milost, aby napravila chybu. Boží úlohou bylo zbavit ji chyb. Jejím úkolem bylo ochotně se odevzdat Bohu. Terezie ve svých zkušenostech od dětství po dospělost přišla k důležitému objevu. Naučila se, že její mučivé, znepokojivé pocity - pocity hněvu či násilí vůči sobě anebo jiným - jsou pro lásku brzdou. Trpělivou modlitbou se naučila pokojně snášet svoje citové slabosti a odmítat je pěstovat. To nám pomáhá pochopit, jak může vypadat současné chápání lásky. Terezie ve svém životě objevila tutéž pravdu, kterou vyjádřil svatý Pavel: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 12, 10). Vyzývá každého, aby to sám zakusil.