Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
15.10.2024
Terezie z Avily ¦ 1515-1582
- mystička, matka reformovaného Karmelu, učitelka církve -
Narodila se ve Španělsku, v Avile roku 1515 a jmenovala se Terezie de Ahumada. Ve své autobiografii sama zmiňuje několik podrobností ze svého dětství. Narodila se „ctnostným a bohabojným rodičům“ v početné rodině, měla devět bratrů a tři sestry. Ještě jako holčička, když měla sotva 9 let, četla životopisy některých mučedníků, kteří v ní vzbudili touhu po mučednictví, takže se rozhodla utéci z domova, aby zemřela jako mučednice a vešla do nebe; „chci vidět Boha“ - říkala maličká svým rodičům. Několik let poté, vypráví Terezie o své četbě v dětství a prohlásí, že objevila pravdu, kterou shrnula do dvou základních principů. Na jedné straně „fakt, že všechno, co patří tomuto světu, pomíjí“, na druhé straně, že pouze Bůh je „navždy, navždy, navždy“, téma, které se vrací v proslulé básni „Ničím se neznepokojuj, o nic se nestrachuj. Všechno pomíjí, ale Bůh se nemění. Trpělivost dosáhne všeho. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí. Stačí pouze Bůh!“ Když jí ve dvanácti letech zemřela matka, prosí Pannu Marii, aby byla její matkou.
Ačkoli během dospívání ji četba profánních knih přivedla k roztržitostem světského života, její zkušenost žákyně u augustiniánských mnišek v klášteře Panny Marie, Matky božské milosti v Avile a častá četba duchovních knih, zejména klasiků františkánské spirituality, ji naučily usebranosti a modlitbě. Ve dvaceti letech vstupuje do karmelitánského kláštera od Vtělení, také v Avile, a v řeholním životě přijímá jméno Terezie od Ježíše. O tři roky později onemocní natolik těžce, že ocitá čtyři dny v bezvědomí a je už pokládána za mrtvou. Také v zápase s vlastními nemocemi spatřuje světice boj se slabostmi a odporem vůči Božímu povolání: „Toužila jsem po životě - píše - neboť jsem dobře cítila, že nežiji, nýbrž bojuji proti stínu smrti. A k tomu jsem neměla nikoho, kdo by mi život dal, ani jsem si jej nemohla vzít. Ten, kdo by mi mohl pomoci, měl důvody, proč tak nečinil, neboť já Ho pak vždy opustila, přestože mne tolikrát volal.“
Roku 1543 Terezie ztratí své blízké. Umírá otec a všichni její bratři jeden po druhém emigrují do Ameriky. V postní době roku 1554 v jejích 39 letech vrcholí její zápas proti vlastním slabostem. Nečekané setkání s výmluvnou sochou „Krista pokrytého ranami“ hluboce poznamenává její život. Světice, která v té době prožívá hluboké souznění s Vyznáními svatého Augustina, popisuje rozhodující den své mystické zkušenosti takto: „Zaplavil mne tak živý pocit Boží přítomnosti, že jsem nemohla vůbec pochybovat, že Bůh je ve mně a já v Něm.“
Paralelně se svým niterným zráním začíná světice konkrétně rozvíjet myšlenku reformy karmelitánského řádu. Roku 1562 zakládá v Avile za podpory biskupa města, don Alvara de Mendozy, první reformovaný klášter a krátce poté dostává také svolení generálního představeného řádu, Jana Křtitele Rossiho. V následujících letech pokračuje v zakládání nových karmelů, celkem sedmnácti. Zásadní je pak setkání se svatým Janem od Kříže, s nímž roku 1568 zakládá v Duruelo nedaleko Avily první konvent bosých karmelitánů.
Roku 1580 dosahuje toho, že je v Římě zřízena autonomní provincie pro její reformované karmelitány, což je počátek řeholního řádu bosých karmelitánů. Terezie končí svůj pozemský život uprostřed plné aktivity a roku 1582 po založení karmelu v Burgosu během zpáteční cesty do Avily v noci 15. října v Alba de Tormes umírá s těmito dvěmi větami na rtech: „Umírám nakonec jako dcera církve“ a „Už nadešla, můj Ženichu, chvíle, kdy se uvidíme“. Život prožila ve Španělsku, ale strávila jej pro církev. Blahořečil ji papež Pavel V. roku 1614 a kanonizoval Řehoř XV. roku 1622. Za „Učitelku církve“ ji prohlásil Boží služebník Pavel VI. roku 1970.
