Zdroj: © Slovo medzi nami | ročník 11, č. 8/2010 | slovomedzinami.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
10.10.2008
Tereza z Kalkaty ¦ 1910-1997
- misionářka lásky -
Narodila se 26. srpna 1910 jako Agnes Gonxha Bojaxhiu. Byla nejmladší ze tří dětí albánských rodičů. Vyrůstala v mnohonárodnostním městě Skopje, kde bylo hodně věrovyznání. Její otec byl ve městě úspěšným obchodníkem. Podle jejího vyprávění měla šťastné dětství a v den prvního svatého přijímání (když měla pět roků) dostala milost „lásky k duším.“ Byl to dar od Boha, který charakterizoval celý její život. Náhlá smrt Agnesina milovaného otce v roku 1919 obrala rodinu o finanční zabezpečení.- misionářka lásky -
Agnesinu víru formovala její zbožná matka a kněží ve farnosti. Když měla Agnes 12 roků, pocítila povolání být misionářkou mezi chudými, ale nechtěla nechat matku samotnou. Kromě toho měla i období pochybností: Byla skutečně povolaná „úplně patřit Bohu?“ O pár roků později ji jistý chorvatský kněz obeznámil s knihou Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly. Tam našla odpověď, kterou hledala. Myšlenka na misijní práci ji naplnila radostí oproti těžkostem a bolestem, které byly s tou prací spojené. A tato radost byla potvrzením, které potřebovala. Ale Agnesin odchod do Kongregace loretánských sester byl těžký. Když to jako 18letá řekla matce, až po určitém čase dostala její požehnání. Matka jí připomenula, že její dcera nyní musí být „jen pro Boha a Ježíše.“
Od sestry k Matce
Když se Agnes v roce 1928 odplavila do Indie, vybrala si řeholní jméno Tereza. Zdůrazňovala, že si ho vybrala ne podle velké Terezie z Avily, ale podle Terezie z Lisieux, „Květinky.“ Agnes se velmi líbilo, jak Terezie ukazovala na cestu ke svatosti skrze věrnost v maličkostech a hovořila o tom, že utrpení má obrovskou sílu získávat Boží milost pro jiné. Oslovila ji i Tereziina tužba „milovat Ježíše tak, jak ho nikdo předtím nemiloval.“ Připomínalo jí to slova, která použila Agnesina matka. Ve výběru jména muselo být i něco prorockého, protože jak Agnes v pozdějším období života, tak i Terezie zakusila duchovní temnotu, kterou snášela jen díky víře - „slepé“ víře, která nenabízela útěchu. Sestra Tereza více než 15 roků zodpovědně, ale ne výjimečně vyučovala dějepis a zeměpis. Její sestry v loretánském řádu na ni vzpomínaly pro její snahu, ochotu vykonávat podřadné práce, pro sandále, které jí nepasovaly, a veselou povahu.
Ale v ní samé se odehrávalo ještě něco jiného. Například v roce 1931 jistý čas pomáhala v malé nemocnici, která sloužila trpícím chudým. Už v tom čase viděla úzký a tajemný vztah mezi nimi a zranitelným Kristem. V nemocniční lékárně visel obraz Krista Vykupitele. Okolo něho byly zástupy lidí a na jejich tvářích byly vyryté těžkosti jejich života. Když sestra Tereza viděla potřeby čekajících zástupů, podívala se na obraz a pomyslela si: „Ježíši, je to pro tebe a pro duše!“ V roce 1937 krátce před složením věčných slibů, kterými se stala „Matkou Terezou,“ napsala svému duchovnímu vůdci o tom, jak radostně nese kříž s Ježíšem. Říkala mu, že kříže jí naháněly strach. Ale nyní přijala utrpení, a proto „Ježíš a já žijeme v lásce.“ Neznáme přesnou povahu křížů, které ji rozplakaly. Možná hovořila o své zkušenosti, že jako Albánka je na okraji života loretánského řádu v Indii. Ale na hlubší úrovni hovořila o „temnotě,“ která je provázela: o temnotě, která bude tématem mnoha listů pro další duchovní vůdce a kněze. Tyto listy uveřejnili až po její smrti. Hovoří o tom, že Matka Tereza zakusila vnitřní utrpení i duchovní sucho. Měla pocit, že Bůh není přítomný, přestože po něm velmi žíznila.
Nic mu neodmítněte
Láska Matky Terezy k Bohu byla taká velká, že v roce 1942 učinila podle vzoru Terezie z Lisieux soukromý slib, že nikdy Ježíšovi nic neodmítne. Rozhodla se, že se tento slib dotkne každé oblasti jejího života, že poví Bohu „ano“ v každé situaci bez ohledu na to, jak ta situace bude náročná anebo těžká. Slib se týkal nejen hrdinských rozměrů svatosti, ale i každodenní rutiny života. V duchu „malé cesty“ svaté Terezie z Lisieux slíbila, že bude dělat malé věci s velikou láskou. Každý čin, každou oběť měla motivovat láska. Matka Tereza měla ve vlaku do Darjeelingu v září 1946 a během duchovních cvičení silný zážitek s Pánem, ve kterém ji žádal, aby opustila loretánský řád a založila v Kalkatě novou kongregaci, která se bude věnovat „vroucí dobrovolné službě těm nejchudobnějším z chudobných.“ Cílem této kongregace bude uhasit Ježíšovu žízeň po duších, když visel na kříži. Matka Tereza si tento slib připomínala a věděla, že ho nemůže odmítnout.
Ježíšova žízeň - jeho tužba po lásce chorých těl chudých a jeho touha nabídnout se jako duchovní nápoj pro tyto chudobné - byl podstatou všeho, co následovalo. Ježíš chtěl jejich lásku a chtěl se jim dát tak, aby se mu potom svobodně odevzdali. Dříve, než mohla ve víře vykročit a naplnit tuto vizi, musela přesvědčit svého duchovního vůdce a řeholní představené, že toto „druhé povolání“ je skutečné. Loreto ji naučilo poslušnosti, ale pokyny řádu, aby čekala, se zdály být v přímém rozporu s Boží vůlí. Trvala na tom, že je nutné reagovat rychle, ale v poslušnosti se podřídila pokynům církve, přestože to bylo bolestivé. Nicméně v dubnu 1948 jí dal Řím „výjimku exklaustrace“ a dovolil jí žít ve slumech, přičemž zůstala řeholní sestrou. Pro Matku Terezu bylo nejtěžší zanechat Loreto. Vykročila do jedné z nejnebezpečnějších oblastí světa, kde bylo mnoho chorob. A šla tam sama. Uvědomovala si svoji nedostatečnost a delikátnost své situace, protože byla osamělou ženou. V Kalkatě si loretánského řádu velmi vážili. Je skutečně Boží vůlí, aby tento řád zanechala? Někteří dokonce tento krok odsuzovali jako ďáblovy nástrahy. Byla však odhodlaná nic Ježíšovi neodmítnout, ani utrpení, které pocházelo z pomluv, nepochopení a izolace.
Život plný radosti
Dílo se začalo v malé škole, kde Matka Tereza učila svoje „studenty“ tak, že jim načmárala abecedu do prachu a říkala jim o základech hygieny. Sužoval ji strach a osamělost. Nebyla dobrou žebračkou. Hodně si uvědomovala, že potřebuje modlitební podporu. Její bývalí žáci se k ní postupně přidávali a v roce 1950 formálně vznikla její nová kongregace. V roce 1952 napsala přítelkyni do Belgie, jíž špatný zdravotní stav nedovolil vstoupit do kongregace. Požádala ji, aby svoje utrpení obětovala Pánu jako formu orodování za toto dílo. Takto vznikli „spolupracovníci nemocných a trpících.“ Jejich počet roste spolu s Misionářkami lásky. Nepřidávali se k ní jen řeholní sestry. Přicházeli i laici. Posléze založila laickou větev své kongregace a řád pro kněze. Otvírala vývařovny, dětské domovy, domy pro umírající, kliniky pro malomocné a domy pro oběti AIDS.
Byla to žena modlitby a její službu podporovala kontemplace. Neměla ráda rostoucí popularitu a zvláště početné žádosti, aby přednášela na konferencích a setkáních po celém světě. Ale opět Pánu nic neodmítla bez ohledu na to, kolik ji to stálo. I když Matku Terezu svět oslavoval, tento svět, nejen svět chudých, ale i svět střední třídy a svět bohatých, pokládala za Kalvárii. Její cesty do bohatších zemí ji přesvědčily, že duchovní chudoba je větší problém než hmotná chudoba třetího světa, v kterém pracovala. Byla do poslední chvíle věrná svému rozhodnutí milovat Boha tak, jak ho předtím nikdo nikdy nemiloval. I oproti tělesným těžkostem a duchovnímu utrpení, které snášela, byl život Matky Terezy plný radosti. Proč? Protože v chudých vždycky nacházela Ježíše. Protože každý čin lásky ji přiváděl „k osobnímu setkání s Bohem.“
