Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 7/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
18.02.2024
Stefan Wincenty Frelichowski ¦ 1913-1945 ¦ kněz, mučedník
svátek: 22. února
svátek: 22. února
Stejně tak své katolické víře, jejíž základy vstřebávala šestice dětí v domácnosti prodchnuté vzájemnou láskou a respektem jednoho ke druhému, v domácnosti díky otcově pekárně a cukrárně vonící čerstvým pečivem a cukrovím. V roce 1927 vstoupil Wicek, jak mu všichni říkali, k harcerům, což je jakási polská obdoba našich skautů. Pro ideu harcerství se nadchl, ve svém deníku si zapsal tento poznatek: „Jsem přesvědčen, že stát, jehož všichni obyvatelé by byli harceři, by byl nejsilnějším státem vůbec. Harcerství - a zvláště to polské - má takové prostředky, že kdo jím projde, stane se člověkem, jakého tak moc potřebujeme.“
Na gymnáziu se stal Wicek vedoucím Mariánské družiny a pomalu spěl k zásadnímu životnímu rozhodnutí, zda nosit na krku kravatu, nebo kolárek. Zvítězila druhá varianta, vnímal, že má opravdu povolání ke kněžství. „Vím, že je to ta nejlepší cesta,“ poznamenal si. „Věřím, že mi Ježíš pomůže, poněvadž to pro něj se takto obětuji. Vím, že nejsem hoden, každopádně však chci být knězem podle Srdce Božího. Jen a pouze takovým, žádným jiným.“ Jáhenskou službu neabsolvoval ve farnosti jako ostatní, neboť si ho za svého sekretáře vybral chlumžský biskup Stanisław Okoniewski. Kněžské svěcení pak přijal 14. března 1937 a rozdával primiční obrázky s mottem: „Skrze kříž a trudný život - s Kristem - ke slávě zmrtvýchvstání.“
Poté nastoupil do farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Toruni a začal naplňovat své předsevzetí být knězem „podle Srdce Božího“. S láskou získanou v rodném domě pečoval P. Vincent o věřící lid, obzvláště se věnoval nemocným a dětem. Neopouštěl samozřejmě ani své harcery. Svůj apoštolát mohl na svobodě realizovat pouze dva a půl roku. Po porážce Polska nacistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem nastaly Polákům krušné časy. Němci se prakticky hned poté, co se na dobytém území usadili, začali vypořádávat se skutečnou i potencionální opozicí a zejména s intelektuály a s kněžími. Toruň obsadili 7. září 1939 a už 11. září si přišli pro P. Frelichowského. Zatkli také jiné kněze. Na druhý den je sice propustili, ale P. Vincent si poseděl za mřížemi o den déle. Na svobodě ovšem nepobyl dlouho, 17. října putoval do žaláře znovu.
V očích okupantů byl podezřelý kvůli své angažovanosti v harcerském hnutí, jehož dvěma pilíři byly víra a patriotismus. Dočasným působištěm P. Vincenta se stal Fort VII, což bylo vězení vytvořené ze součásti někdejšího toruňského opevnění. Slovo „působiště“ není použito nahodile – na každém svém vězeňském místě si rodák z Chlumže počínal podle slov spoluvězňů tak, jako by šlo o farnost, do níž ho poslal jeho biskup. Věnoval se zde mládeži, která v těchto trudných okamžicích potřebovala duchovní pomoc více než kdy jindy. Samozřejmě nejen jí, byl zde pro všechny, z těch ostatních pak nejvíce pro ty nejzoufalejší a nejzlomenější. Vedl s nimi duchovní rozhovory, zpovídal domě pečoval P. Vincent o věřící lid, obzvláště se věnoval nemocným a dětem. Neopouštěl samozřejmě ani své harcery. Svůj apoštolát mohl na svobodě realizovat pouze dva a půl roku. Po porážce Polska nacistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem nastaly Polákům krušné časy. Němci se prakticky hned poté, co se na dobytém území usadili, začali vypořádávat se skutečnou i poten- cionální opozicí a zejména s intelektuály a s kněžími. Toruň obsadili 7. září 1939 a už 11. září si přišli pro P. Frelichowského. Zatkli také jiné kněze. Na druhý den je sice propustili, ale P. Vincent si poseděl za mřížemi o den déle. Na svobodě ovšem nepobyl dlouho, 17. října putoval do žaláře znovu. V očích okupantů byl podezřelý kvůli své angažovanosti v harcerském hnutí, jehož dvěma pilíři byly víra a patriotismus. Dočasným působištěm P. Vincenta se stal Fort VII, což bylo vězení vytvořené ze součásti někdejšího toruňského opevnění. Slovo „působiště“ není použito nahodile - na každém svém vězeňském místě si rodák z Chlumže počínal podle slov spoluvězňů tak, jako by šlo o farnost, do níž ho poslal jeho biskup. Věnoval se zde mládeži, která v těchto trudných okamžicích potřebovala duchovní pomoc více než kdy jindy. Samozřejmě nejen jí, byl Blahoslavený Stefan V. Frelichowski je, modlil se s nimi i za ně. Organizoval dokonce zpovědi i pro ty, kteří byli transportováni jinam. Nebylo to samozřejmé, za přistižení při kněžských úkonech hrozily přísné tresty, které ještě zhoršily život dotyčného kněze v už tak úděsných podmínkách lágru.
„Nikdy nezapomenu na Zelený čtvrtek roku 1940, kdy jsme se mohli díky jeho úsilí a starostlivosti doslova jako v katakombách zúčastnit první mše svaté od našeho zatčení,“ vzpomínal pozdější chlumžský biskup Bernard Czapliński. „Bylo to tehdy něco neskutečného: Nad koncentračním táborem viselo tehdy až strašidelné noční ticho. A do toho my, už spíše ne-lidé. Kaple-barák s několika houněmi v oknech, aby nebylo vidět světlo z hořících svíček, které se též podařilo sehnat. Namísto zlacených ornátů otrhané a zavšivené hadry, namísto kalicha obyčejná sklenice… Nevím, zda jsme někdy v budoucnu přijímali Krista do svých duší s větší láskou a odevzdaností než v onen Zelený čtvrtek. Wicka jsme za to zahrnovali veškerou naší láskou, neboť jsme už půl roku nemohli být na mši svaté.“
„Knězem podle Srdce Božího“ nepřestával P. Vincent být v žádném z táborů, jimiž prošel, ať už se jednalo o Zivilgefangenenlager Neufahrwasser, Stutthof, Grenzdorf, Sachsenhausen či Dachau. Do posledně jmenovaného byl spolu s ostatními kněžími převezen v půlce prosince roku 1940. Započal v něm nejheroičtější etapu svého krátkého života.
V Dachau prožil čtyři roky, než v něm začal na přelomu let 1944/1945 řádit tyfus. Ti, kdo byli touto nemocí nakaženi, obývali zvláštní blok. Někdo se však o ně musel starat a P. Frelichowski patřil do skupiny zhruba tří desítek duchovních, kteří se této služby ujali. Ošetřoval nemocné, zpovídal, pomáhal jim s přechodem na věčnost, nosil jim tajně Eucharistii. Všichni tito kněží se tyfem sami nakazili a někteří z nich mu také podlehli. Jedním z nich byl 23. února 1945 také P. Vincent Frelichowski. Den po bl. Richardu Henkesovi. Těsně před smrtí k sobě zavolal P. Felixe Windorpského a prosil ho, aby neustal v pomoci nemocným a potřebným.
Výjimečnost tohoto mladého kněze ocenilo i německé velení tábora v Dachau, které poprvé za dobu jeho existence povolilo společnou veřejnou modlitbu nad rakví zesnulého, vystlanou bílým prostěradlem a ozdobenou květinami. Než bylo jeho tělo spáleno v táborovém krematoriu, odejmul jeden ze spoluvězňů - medik Stanisław Bieńka - P. Vincentovi několik článků z prstů, aby je uchoval coby relikvie, jelikož panovalo všeobecné přesvědčení o jeho svatosti. Jednu část ukryl ve Vincentově posmrtné masce, druhou v kousku vápna, které vložil do kovového pouzdra. Přetrvaly takto poslední měsíce války a po ní je obdrželi Vincentovi nejbližší příbuzní.
Věřící je mohou uctívat díky tomu, že P. Vincenta Frelichowského papež Jan Pavel II. dne 7. června 1999 prohlásil za blahoslaveného. Dne 22. února 2003 byl bl. Vincent prohlášen za patrona polských harcerů.
Kněží mohli z Dachau od jisté doby psát domů, zachovalo se proto několik dopisů, které P. Vincent napsal, např. tento otci: „Milovaný tatínku, už jen jeden měsíc nás dělí od Tvého svátku, ale já bych nepřenesl přes srdce, kdyby Ti v takový den, pro nás všechny tak drahý, ode mne nepřišlo přání. Ne vždy dokážeme dát najevo své nejhlubší city. Snad i proto máme takovou radost z oněch chvil, které nám k tomu skýtají příležitost. Jak moc bych Ti, tatínku, chtěl popřát osobně, srdečně Tě obejmout a uctivě a odevzdaně políbit Tvé drahé ruce. Čím déle je člověk na světě, tím více si cení hodnot, které dostal do vínku skrze výchovu a prožitky svého otce. Vám, drazí rodiče, vděčím za hodně, hodně moc. A je pro mne nejen povinností, nýbrž i velkou radostí vyznat Ti, můj milovaný tatínku, svou vděčnost a lásku. Budu mít někdy možnost prokázat Ti je svými činy? Drž se, tatínku. Kéž Ti dobrý Bůh nadále dává sílu a zahrnuje Tě milostí, kterými jsi oběma bohatě obdařen. A svůj svátek prožij co nejšťastněji, obklopen těmi, kteří Tě tolik milují, a také další dny prožívej ve velké důvěře v Boží Prozřetelnost, která Vás tak zázračně vede v tyto bouřlivé dny.“
