Narodil se 18. května 1631 v obci Podegrodzie u Starého Sance jako Jan Papczyński. Jeho dětství nebylo snadné; traduje se, že měl zpočátku velké potíže s učením. Díky své vytrvalosti a modlitbě se však stal jedním z nejvzdělanějších mužů své doby. V roce 1654 vstoupil do řádu piaristů, kde přijal jméno Stanislav od Ježíše a Marie. Jako mladý kněz se proslavil jako vynikající kazatel, zpovědník a učitel rétoriky. Mezi jeho duchovní svěřence patřili významní šlechtici i budoucí polský král Jan III. Sobieski.
I přes své úspěchy Stanislav cítil vnitřní nepokoj. Zdálo se mu, že původní přísnost piaristického řádu upadá, a dostával se do sporů se svými představenými. Po dlouhém období duchovního hledání a s povolením církevních autorit z řádu v roce 1770 odešel. Tento krok nebyl útěkem, ale začátkem něčeho nového. Stanislav pocítil silné volání k založení nového společenství, které by se zaměřilo na tři hlavní pilíře: Šíření úcty k Neposkvrněnému početí Panny Marie (v době, kdy toto dogma ještě nebylo oficiálně vyhlášeno). Modlitba za zemřelé, zejména za oběti válek a epidemií. Pastorační péče o chudé a lidi na okraji společnosti.
V roce 1673 založil v Puszczy Mariánské první polský mužský řád - Kongregaci kněží mariánů. Členové řádu se oblékali do bílých rouch na počest čistoty Panny Marie. Stanislav byl známý svým hlubokým sociálním cítěním. Vystupoval proti nadměrnému pití alkoholu a bojoval za práva poddaných. Jeho spiritualita byla hluboce zakořeněna v „mementu mori“ - vědomí konečnosti života, které ho vedlo k neustálé snaze o svatost.
Stanislav Papczyński zemřel 17. září 1701 v Górze Kalwarii u Varšavy. Zanechal po sobě rozsáhlé literární dílo, včetně asketických a rétorických příruček, které se používaly v polských školách po celá desetiletí. Cesta k jeho svatořečení byla dlouhá, především kvůli pohnutým dějinám Polska a samotného řádu mariánů.
Blahořečen byl 16. září 2007 v polském Licheni.
Svatořečen byl 5. června 2016 papežem Františkem ve Vatikánu.