Autor: P. Mieczyslaw Piotrowski, TChr.
Zdroj: © Časopis „Milujte se“ č. 5/2008
Datum napsání:
17.07.2019
Šarbel Machlúf z Libanonu ¦ 1828-1898 ¦ kněz, asketa, mystik
svátek: 24. července
Na 24. července připadá památka sv. Charbela Makhloufa (Šarbela Machlúfa), kněze. Tento světec je považován za mocného přímluvce za ochranu a uzdravení. Bůh vybírá jisté lidi, aby mimořádným způsobem připomenul světu Boží existenci, Boží všemocnou lásku a nekonečné milosrdenství. Svatý Charbel Makhlouf (Šarbel Machlúf) je jeden z nejznámějších svatých na Středním východě. Burcuje víru a všeobecnou úctu mimořádnými zázraky a znameními způsobenými silou své přímluvy. svátek: 24. července
Dětství
Narodil se 8. dubna 1828 jako páté dítě nemajetných rodičů Antuna a Brigidy Makhloufových, kteří žili v malém městečku na kopci Bekaa Kafra 140 km severně od Bejrútu. Při křtu dostal jméno Josef. Jeho rodiče byli katolíci maronitského ritu. Jejich děti vyrůstaly v radostné atmosféře lásky, která pramenila z živé denní modlitby a tvrdé práce na poli. V té době byl Libanon pod vládou Osmanské říše. Když byly Josefovi tři roky, zemřel mu otec. Josefova matka se rozhodla, že se znovu provdá, aby dětem umožnila péči a vzdělání. Vzala si za manžela poctivého a zbožného jáhna jménem Ibrahim.
Volání k řeholnímu životu
Ve čtrnácti letech Josef pocítil první náznaky volání k mnišskému povolání. Avšak teprve v roce 1851 se rozhodl vstoupit do kláštera v Maifuku, ve kterém potom prožil první rok svého noviciátu. Ve druhém roce novic Josef přešel do kláštera v Annayi, kde 1. listopadu 1853 složil první sliby a přijal jméno Charbel po starokřesťanském mučedníkovi, který byl v roce 107 našeho letopočtu zabit v Antiochii. Dokončil svá teologická studia a 23. června 1859 byl vysvěcen na kněze.
Vyvražďování křesťanů
Jako mladý kněz se v roce 1860 stal svědkem hrozného masakru, kdy muslimové a členové drúzské sekty zabili přes dvacet tisíc křesťanů. Muslimské hordy vraždily rodiny křesťanů bez slitování, loupily a vypalovaly kostely, kláštery, statky a domy. Stovky uprchlíků, hladových, zraněných a zděšených z toho, co se stalo, a ještě mohlo stát, hledalo útočiště v klášteře v Annayi. Otec Charbel uprchlíkům poskytl veškerou pomoc - stále se modlil, postil, činil pokání a nabídl Bohu sám sebe jako oběť za vykoupení z utrpení a prosil Jej o slitování nad postiženými i útočníky.
Hmatatelné zpřítomnění Boží lásky
Když někdo, kdo je úplně oddán Bohu, prosí, zpřítomní ve světě Boží všemohoucí lásku. Je to pak Kristus sám, kdo mluví skrze něho, poráží ďábla dobrotou, lež pravdou a nenávist láskou. Na světě neexistují účinnější prostředky boje proti zlu. Takovým způsobem otec Charbel bojoval proti zlu, protože věděl, že nejjistější cesta, jak je možné změnit svět k lepšímu, je změnit sám sebe, stát se svatým ve spojení s Bohem. To byl hlavní cíl jeho života v klášteře. Pouze ti, kdo oddaně touží po svatosti, učiní svět lepším.
Ochod do samoty
Dne 15. února 1875, po mnoha letech v klášteře v Annayi, otec Charbel obdržel povolení k odchodu do poustevny svatých Petra a Pavla, kde se spojil s Kristem modlitbami, manuální prací, přísným sebeovládáním a postem. Malá a odlehlá poustevna, ve které žili pouze tři mniši, se nacházela v nadmořské výšce 1350 metrů. Charbelova cela měla pouze šest metrů čtverečních. Pod hábitem stále nosil žíněnou košili a spal jen několik hodin denně. Jedl velice málo, pouze jednou za den. Maso nejedl vůbec. Eucharistie byla ústředním bodem jeho života. Dříve než přistoupil ke slavení mše svaté v kapli poustevny, vždy se na ni nejprve dlouho připravoval. Pak zůstával ještě další dvě hodiny v díkůvzdání. Denně adoroval před Nejsvětější svátostí. Také každý den četl a rozjímal Písmo Svaté. Pracoval a bez ustání se modlil. Tímto způsobem se odevzdával Bohu, aby Bůh mohl očistit jeho srdce a osvobodit ho od zlých sklonů a egoismu.
Různost cest ke svatosti
Spolubratři považovali Charbela za svatého již během jeho života, protože věděli, jak hrdinně následuje Krista. Pouze určití lidé jsou povoláni k životu tak přísnému, jaký vedl Charbel, ale Kristus volá ke svatosti každého z nás. Smysl pozemského žití je růst v lásce, abychom dosáhli nebe. To znamená milovat tak, jak Kristus miluje nás, a uskutečňovat v každodenním životě Jeho největší přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).
Zázračná záchrana úrody
Otec Charbel byl tak úzce spojen s Kristem, že mohl vyzařovat radost a čistou lásku ke každému, koho potkal, a proto Ježíš mohl skrze něj učinit mnoho zázraků a znamení. Jeden z četných zázraků, připisovaný tomuto libanonskému mnichu, se udál v roce 1885 a týkal se chudých vesničanů, kteří bydleli v blízkosti kláštera Annaya. Obrovské mračno kobylek přiletělo na pole a začalo ničit úrodu. Pro lidi to byla velká pohroma, která hrozila velkým hladem. Představený kláštera požádal otce Charbela, ať se okamžitě vydá na pole, aby se tam modlil, žehnal je a kropil svěcenou vodou. Kobylky zmizely z každého pole, které mnich požehnal, a úroda byla nakonec zachráněna.
Uzdravuje na těle i na duchu
V roce 1873 otec představený poslal otce Charbela do paláce prince Rašída Bejk Al-Choury, aby se modlil za princova syna Nagiba, který onemocněl tyfem. Lékaři chlapci dávali už jen velmi malou naději. Otec Charbel pozvedl svatý kříž nad hochem a požehnal ho svěcenou vodou. O chvilku později se Nagib uzdravil, k veliké radosti všech přítomných. Když později princův syn dokončil lékařská studia, se pak stal jedním z nejznámějších lékařů v Libanonu. V malém městě Ehme žil duševně postižený člověk, který byl velkým nebezpečím pro sebe i pro jiné.
Několik mužů ho s velkými obtížemi přivedlo do kláštera Annaya, ale nedokázali ho už dovést do kostela, protože disponoval nadlidskou silou. Objevil se otec Charbel a požádal ho, aby šel s ním a poklekl před svatostánkem. Muž se sklonil a učinil tak, jak mu mnich řekl. Po modlitbě, v souladu s východním obyčejem, četl otec Charbel postiženému z Evangelia. Pak se stal zázrak. Muž byl uzdraven. Později se oženil, měl početnou rodinu a přestěhoval se do Spojených států. I tam se stalo mnoho zázraků ve spojení s otcem Charbelem, ale většinou až po jeho smrti.
Smrt v kapli
Otec Charbel zemřel na Štědrý večer roku 1898 během adorace před Nejsvětější Svátostí. Jeho spolubratři ho našli na podlaze kaple. Když umývali tělo, objevilo se velké světlo ze svatostánku. Mniši to považovali za viditelné znamení nebe. Venku silně sněžilo a vál ostrý vítr. Všechny cesty k poustevně byly zaváté sněhem a nikdo z kláštera nemohl nejbližší vesničany informovat o jeho smrti. Ale stala se zvláštní věc. Přesně ten den lidé v okolí vnitřně poznali, že otec Charbel byl povolán do nebe. Mladí muži se vydali s lopatami odklízet sníh, aby se dostali do poustevny a donesli tělo do kláštera Annaya. Představený kláštera napsal: „Ztratili jsme jasnou hvězdu, která ochraňovala náš řád, Církev a všechny Libanonce svou svatostí. Modleme se, aby Bůh učinil Charbela naším patronem, který nad námi bude dohlížet a bdít a bude průvodcem temnotami pozemského života.“
Tajemná záře, vůně, tekutina…
Na svátek Narození Páně byl otec Charbel uložen k odpočinku do společné hrobky v klášteře. Následující noci se nad celým údolím rozlila záhadná jasná záře a trvala po čtyřicet pět nocí. Událost vyvolala velký rozruch v celém kraji. Tisíce křesťanů i muslimů přicházelo k hrobu, aby viděly tento mimořádný jev. S cílem získat z ostatků otce Charbela alespoň kousek oblečení nebo pramenů vlasů jako relikvie, začali kopat v místě hrobu. Kvůli bezpečnosti se maronitský patriarcha rozhodl přenést Charbelovo tělo do kláštera.
Hrob byl otevřen za přítomnosti lékaře a dalších oficiálních svědků. Exhumované mnichovo tělo bylo neporušené i přes to, že bylo přikryto mokrou zemí. Odborníci ho podrobili lékařským testům, které potvrdily, že tkáně nejeví žádné známky rozkladu, a že tělo navíc vydává úžasnou vůni a uvolňuje tekutinu neznámého původu. Dodnes tato tekutina bez ustání vychází ze světcova těla jako znamení Kristovy uzdravující síly. Tělo otce Charbela bylo umyto, oblečeno do nových šatů a uloženo v otevřené rakvi v jedné místnosti kláštera, která není přístupná veřejnosti. Kvůli neustálému prosakování tekutiny z těla museli mniši vyměňovat roucha zesnulému poustevníkovi každé dva týdny.
Nevysvětlitelná záhada
Dne 24. června 1927 bylo Charbelovo tělo uloženo do kovové rakve a přeneseno do mramorové hrobky v klášterním kostele. V roce 1950 začala prosakovat záhadná tekutina z hrobky. Maronitský patriarcha nechal tělo exhumovat. Bylo vystaveno v přítomnosti členů lékařské komise, představitelů církve a úředníků města. Jejich očím se naskytl mimořádný pohled. Tělo svatého Charbela bylo neporušené jako v okamžiku smrti. Tajemná tekutina, kterou stále ronilo tělo světce, zkorodovala kovovou rakev, a našla si dokonce cestu mramorem hrobky. Tělo bylo opět umyto a oblečeno a vystaveno veřejnosti po několik dní, uloženo do nové rakve a pochováno do hrobky zevnitř vybetonované. Toho roku byl zaznamenán rekordní počet zázračných uzdravení a obrácení v Annayi. Klášter se stal poutním místem nejen pro křesťany, ale i pro muslimy, i pro lidi jiných vyznání.
Další exhumace se konala 7. srpna 1952, tentokrát za přítomnosti patriarchy syrsko-katolické církve, biskupů, pěti profesorů medicíny, ministra zdravotnictví a dalších pozorovatelů. Ostatky poustevníka byly neporušené a zatopené neustále prosakující tekutinou. Svatý Charbel byl opět vystaven veřejnosti od 7. do 25. srpna toho roku. Bylo učiněno mnoho pokusů zastavit prosakování tekutiny, mimo jiné vyjmutím žaludku a střev, ale bez výsledku. Lidská věda nemůže zastavit sílu Božího počínání na těle svatého poutníka.
Stanovisko lékařů
Renomovaný libanonský profesor medicíny Georgio Sciukrallah 34krát pečlivě zkoumal tělo v průběhu sedmnácti let. Takto shrnul svá mnohaletá pozorování: „Kdykoli jsem zkoumal tělo svatého Charbela, vždy jsem ho ke svému údivu shledal nedotčené, bez jakékoli známky rozkladu a poddajné a vláčné, jako kdyby ho právě v tom okamžiku zastihla smrt. Nejvíce mne však udivilo neustálé vylučování tekutiny celým tělem. Tuto skutečnost jsem na svých cestách konzultoval s profesory medicíny jak v Bejrútu, tak v různých městech v Evropě, ale nikdo nebyl schopen objasnit tento jev. Tento úkaz je skutečně jedinečný v celé historii. Kdyby tělo vylučovalo pouze tři gramy tekutiny denně (ve skutečnosti je to však mnohem více), pak během 66 let by celková váha tekutiny činila 72 kg, což je o dost více než váha samotného těla. Z vědeckého hlediska nenabízí tato skutečnost žádné vysvětlení, protože lidské tělo obsahuje přibližně pět litrů krve a jiných tělních tekutin. Na základě svého dosavadního zkoumání potvrzuji, že tělo je ve stavu perfektní zachovalosti, neustále produkující záhadnou tekutinu, což připisuji zásahu samotného Boha.“
Neuvěřitelná fotografie
Svatého Charbela za jeho života nikdo nefotografoval, a ani nikdo nenamaloval jeho portrét. Přesto existuje světcova fotografie… K mimořádné události došlo 8. května 1950. Několik maronitských misionářů a jejich žáků se fotografovalo před hrobkou svatého Charbela. Po vyvolání fotografie zjistili, že na ní je ještě jedna neznámá postava - postava mnicha - stojící mezi nimi. Starší mniši, kteří znali otce Charbela, ho na této fotografii poznali. Je na ní zachycen tak, jak vypadal v posledních letech svého života. Odborníci vyloučili jakýkoliv podvod. Tato fotografie sloužila jako předloha pro zhotovení většiny obrazů svatého poustevníka, včetně těch, které byly vystaveny na Náměstí svatého Petra v Římě během jeho blahořečení a svatořečení.
Svatořečení
Otec Charbel Makhlouf byl papežem Pavlem VI. prohlášen za blahoslaveného dne 5. prosince 1965. Svatořečen byl týmž papežem 9. října 1977. Zástupy poutníků nepřestávají navštěvovat poustevníkův hrob, který se nachází v maronitském klášteře v Annayi, kde mnozí byli zázračně uzdraveni na těle i na duchu. Příkladem svého života a neustálou přímluvou u Boha nás svatý Charbel vyzývá, abychom usilovali o věčné štěstí v nebi - denně, odvážně a nekompromisně. Do nebe vede pouze jedna cesta - ta, na kterou nás zve Ježíš: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“ (Mk 8,34-35).
