1828-1898
řemeslník pokoje
Pro lidi, kteří často neslyšeli spojení Arab a křesťan, může být zvláštní, když uslyší o jednom arabském křesťanovi - Šarbelu Makchlúfovi, který je kanonizovaným světcem. Šarbel byl mnich. Žil a zemřel v 19. století v Libanonu, v horské oblasti, kde rostou slavné libanonské cedry. I on byl jako většina libanonských křesťanů v dnešní době maronitský katolík - člen jedné z velkých východních církví, které byly sjednocené s Římem už od svého počátku koncem 4. století. Svatý Šarbel žil jako poustevník velmi asketicky, což nám připomíná starověké pouštní otce. I tato radikální askeze se nám může zdát zvláštní. Ale jak vysvětlil papež Pavel VI. ve své kanonizační homilii v roce 1977, ať už byl Šarbelův život jakkoli neobyčejný, Bůh ho vyzdvihl jako „paradoxního tvůrce pokoje“.
Přímluvce všech
Zvláště Libanon potřebuje pokoj, neboť je to národ zraněný, zjizvený a zohyzděný občanskou válkou, která zemi v letech 1975-1990 rozdělila. Robert Fisk, známý vojenský novinář, nazval vhodně svou hloubkovou studii konfliktu: Litujte národ. Libanon v ní přirovnal k ovci, kterou vedou na zabití. I dnes oproti rekonstrukcím nesou mnohé budovy v zemi jizvy války. A nejsou to jen budovy. Asi největší rána je ve vzpomínkách lidí. I dnes po 20 letech hledají mnozí Libanonci vnitřní pokoj, schopnost odpustit a požádat o odpuštění a jistotu, že válečné roky jsou už opravdu za nimi.
Tito lidé - asi 4,5 milionu - pocházejí z různých prostředí. Muslimové tvoří mírnou většinu. Křesťané tvoří zhruba 40 procent obyvatelstva. Maronité jsou nejpočetnější křesťanská skupina. Žijí bok po boku s křesťany z mnoha jiných církví - chaldejské, syrské, arménské, koptské, latinské, ortodoxní a protestantské. Libanon má i malou menšinu Drúzů, odnože islámu, ale kdysi vzkvétající židovská komunita úplně zmizela. Libanonci, křesťané či nekřesťané, Šarbela pokládají za přímluvce, ke kterému se mohou obrátit ve všech potřebách. Přitahuje je jeho pověst významného uzdravovatele a divotvůrce. Přicházejí k jeho hrobu v klášteře svatého Marona na vrcholu hory Annaya. Zvláště přicházejí 22. den každého měsíce. Tato pouť souvisí s příběhem úžasného uzdravení, které se připisuje Šarbelově přímluvě.
Nadpřirozená operace
V noci 22. ledna 1993 Nuhad Chami, matka 12 dětí, pocítila nutkání pomodlit se před spaním. Nedávno měla mozkovou příhodu, po níž zůstala napůl ochrnutá. Nedalo se mnoho udělat - lékaři jí řekli, že krční tepny má skoro úplně ucpané. Operace by byla velmi riskantní a nemocná se jí bála. Když se v tu noc modlila a naříkala před Pannou Marií a svatým Šarbelem, srdce jí pronikl hluboký pokoj. Potom usnula. Paní Chami říká, že se asi ve dvě v noci probudila. Anebo ještě byla v polospánku? Pokoj jí naplnilo oslepující světlo a z něho vystoupili dva mniši. Jednoho poznala jako svatého Šarbela; ten druhý, jak později určila, byl poustevník ze 4. století, svatý Maron. Šarbel řekl ženě: „Přišel jsem vykonat operaci, kterou jsi nedovolila lékařům vykonat.“ „Jak mě mohou operovat, když nemají chirurgické nástroje ani anestetické prostředky?“, ptala se sama sebe, chvějíc se strachem. Za chvíli zacítila na krku řeholníkovy ruce a pronikla jí velká bolest, ale nemohla se bránit ani křičet. Když operace skončila, přiblížil se druhý řeholník, pomohl jí sednout si, upravil polštář a podal jí pohár vody. Řekla mu, že má ochrnutý i jazyk a nemůže pít bez slámky. Řeholník ji ubezpečil, že už je zdravá a může sama jíst, pít, chodit a i pracovat. Potom oba řeholníci zmizeli v tajemném světle. Nuhad Chami probudila manžela a dcery, aby jim pověděla radostnou zvěst. Všichni žasli, neboť její uzdravení bylo úplné a okamžité. Po obou stranách krku měla rány zašité chirurgickými nitěmi. Dnes zůstávají tyto znaky jejího mimořádného uzdravení viditelné jako jizvy.
Od té doby chodí na žádost svatého Šarbela Nuhad Chami na pouť do Annaye 22. dne každého měsíce. A není sama: nedávno se pouti uprostřed týdne zúčastnilo několik tisíc lidí. Připadne-li 22. na neděli nebo svátek, kdy má více lidí čas, zástupy jsou ještě větší. V klášteře svatého Marona se poutníci zúčastní na zvláštní mši svaté. Po ní příležitostně někteří přicházejí k paní Chami s prosbami o modlitbu a ta se nad každým krátce pomodlí. Jiní chtějí vidět její jizvy na krku, které v den pouti mírně krvácejí. Poutníci se též modlí u hrobu svatého Šarbela, jeho rakev je vystavená v klášterní kapličce. Vystoupí na vrch a navštíví poustevnu s výhledem na krásné, úrodné údolí Nahr Ibrahim, Abrahámovy řeky. Okolo kapličky zasvěcené svatému Petrovi a Pavlovi se nachází jen pár velmi jednoduchých cel a kuchyň. V tomto primitivním příbytku prožil otec Šarbel svoje poslední roky.
Zahalený tichem
Návštěvníci této primitivní poustevny se ptají, proč se někteří rozhodnou žít v takovéto izolaci a přísnosti. Šarbel, žel, nedával odpovědi! Hovořil velmi málo a velká část jeho vnitřního života je zahalená tajemstvím. Josef Makhlouf se narodil 8. května 1828. Byl známý svým tichem. Už jako dítě, které hlídalo rodinnou krávu, měl tak odlišné chování, že ho lidé přezdívali „svatý“. Když měl 21 roků, uslyšel Boží volání k řeholnímu životu. Inspiroval ho příklad dvou strýčků a vstoupil do libanonské maronitské řehole. Stal se mnichem a knězem. Přijal jméno Šarbel po mučedníkovi z 2. století. Nikdo neví, co zapálilo plamen lásky, který v tomto člověku hořel. Ani jeho spolubratři nechápali, jak dokázal tak dokonale plnit svoje řeholní sliby. Ačkoli ho jednou slyšeli volat k Bohu o pomoc proti pokušení, svoje zápasy si nechával pro sebe.
Šarbel radikálně dodržoval přísná řeholní pravidla. Měl odpor k penězům. Starostlivě se vyhýbal kontaktu, dokonce i očnímu, se ženami. Jednou dokonce nevpustil do poustevny svou matku. Rozmlouval s ní jemně, ale důrazně za zavřenými dveřmi a ujišťoval ji, že pokud se už nikdy na tomto světě nesetkají, uvidí se na druhém. Hlavním rysem jeho spirituality byla především poslušnost. Rozhodl se podřídit svou vůli - vůli svých představených a toto pravidlo dodržoval do konce. Ve stáří dokonce poslechl mladšího mnicha, který mu v poustevně pomáhal, a jedl jen tehdy, kdy mu přikázali.
Přestože mohou být jeho zásady pro někoho extrémní, Šarbelova přísnost byla součástí jeho cesty ke svatosti. Jak poznamenal Pavel VI.: „Ponechala cestu otevřenou pro Ducha svatého.“ Nehovořil mnoho, ale jeho slova byla účinná. Lidé z místních vesnic ho vyhledávali, šli až do jeho poustevny pro radu, uzdravení anebo se prostě zúčastnili jeho mši svaté. Staly se i mnohé zázraky. Jeden se týkal Šarbelovy olejové lampy. Kterýsi mnich ji jednou ze žertu naplnil vodou, ale žasl, když Šarbel zapálil lampu jako obyčejně na noční modlitební vigilii! Aspoň při dvou příležitostech zmizela mračna hladných kobylek, když pole s dozrávající úrodou pokropili vodou, kterou požehnal Šarbel. Není divu, že místní vesnice, muslimské i křesťanské, se k němu obracely o pomoc! A Šarbel ji zadarmo dával každému. Požadoval jen to, aby nejprve získali povolení jeho představeného.
Přítomnost, která evangelizuje
Otec Šarbel po 16 letech v klášteře požádal o povolení přestěhovat se do poustevny a dostal ho. Po 23 letech ještě horlivější modlitby, půstu a pokání dostal mrtvici, a na Vánoce roku 1898, o osm dní později zemřel. Lidé z Annaye se brodili hlubokým sněhem, aby se zúčastnili jeho pohřbu. Šarbelovo tělo potom uložili na blátivou podlahu vlhké podzemní pohřební místnosti, která sloužila jako společný klášterní hrob. Asi měsíc každou noc viděli, jak jasné světlo vychází z hrobu a obklopuje klášter. Mnozí lidé - mniši i vesničané - viděli světlo a připisovali ho Šarbelově svatosti. Koncem zimy přesvědčili opata kláštera, aby tento jev prozkoumal. Odkryli kámen, který zakrýval hrob, a v kaluži vody leželo Šarbelovo neporušené tělo, jako kdyby jen usnul. Dodnes zůstává neporušené. Během mnoha roků se na přímluvu svatého Šarbela udály nespočetné zázraky. Otec Louis Matar vede starostlivé záznamy. V roce 2010 oficiálně zaznamenal uzdravení více než 60 lidí včetně 10 muslimů. Podobně jako paní Chami se mnozí okamžitě a úplně uzdravili z tělesné choroby. Ale jsou známá i duchovní uzdravení. Otec Matar si vzpomíná na jisté manžele, kteří byli překvapení, když do sebe jednou ráno narazili před poustevnou. Svatý Šarbel, zdá se, setkání připravil: každému se zjevil ve snu a požádal ho, aby šel na zpověď v 10 ráno. (Možná se museli smířit navzájem a i s Bohem!)
Pro nelehkou situaci na Blízkém východě i pro stálé důsledky občanské války se stal klášter svatého Marona jednou z hlavních zpovědnic Libanonu. Mnozí muži, kteří byli zapojení do války, si přišli pro smíření. Mladé páry s dětmi prosí o Boží požehnání a ochranu rodiny. Velký počet poutníků klečí před Pánem v duchu pokání. Každý rok přichází do Annaye půl milionu návštěvníků a tichý svatý Šarbel je nejvýřečnější příklad „nové evangelizace“. Otec Matar hovoří o Kanaďanovi, který měl sen - viděl v něm mnicha, kterého neznal. Zeptal se: „Kdo jsi?“ Mnich řekl: „Jsem Šarbel z Libanonu.“ Když se svatý ztotožňuje se zemí, je to velmi velká pocta. A též velká výzva, která volá jeho krajany, aby celým srdcem hledali Boha. Šarbel však není jen pro Libanon. Šarbel se se svým pokáním a neustálou přímluvnou modlitbou - „jako Mojžíš na vrchu,“ řekl papež Pavel VI. - nabízí pro spásu všech. Jeho život a stálé přimlouvání jsou darem pro svět.
Modlitba ke svatému Šarbelovi:
Svatý otče Šarbele, který ses zřekl všech příjemností světa, žil jsi pokorně a ve skrytosti v samotě poustevny a nyní přebýváš v nebeské slávě, oroduj za nás. Rozjasni naši mysl i srdce, utvrď naši víru a posilni vůli. Roznět v nás lásku k Bohu i k bližnímu. Pomáhej nám volit dobro a vyhýbat se zlu. Chraň nás před nepřáteli viditelnými i neviditelnými a pomáhej nám v našem každodenním životě. Na tvoji přímluvu obdrželo mnoho lidí dar uzdravení duše i těla, vyřešení problémů v situacích lidsky bezvýchodných. Shlédni na nás milostivě a bude-li to ve shodě s Boží vůlí, vypros nám u Boha milost, o kterou pokorně prosíme. Především však nám pomáhej jít každodenně cestou svatosti do života věčného. Amen.