svátek: 27. prosince
Narodila se do lépe postavené maďarské rodiny v Košicích a bylo to pěkné kvítko - svéhlavá dívka, která studovala na učitelku ne z lásky k této práci, ale proto, že to byla jedna z mála profesí, které byly dostupné pro intelektuálně založené dívky. Vždycky ji bavilo psát a čas strávený ve třídě jí dával možnost seznámit se s těžkým údělem pracující třídy. Mezi těmito lidmi si získala velkou oblibu. Psala novinové články o jejich zápasech, a nakonec se zařadila mezi ně - když se vyučila knihvazačkou a později pracovala v kloboučnictví. Chtěla sdílet život chudých lidí. A tato touha bojovat za rovnoprávnost znevýhodněných ji brzy dovedla do socialistické strany. Většinu jejích příjmů tvořily tou dobou honoráře za novinářskou práci, doplněné o příjmy z vydávání jejích románů a povídek. Užívala si svobody tohoto bohémského způsobu života, který si zvolila - cigarety, hrubší způsoby vyjadřování, kavárny a všechny ty přátele, které jí život socialistické novinářky poslal do cesty.
Na řeholní povolání Sára nemyslela. Nedávno zrušila zasnoubení. A i když hledala něco víc, nečekala, že by se mohla ocitnout v řeholním hábitu. Jednou jí přítelkyně nabídla, aby s ní šla na setkání, které pořádaly sestry ze Společnosti sester sociální pomoci. Když Sára naslouchala jedné ze sester, přemohl ji pocit, že je někam volána. Brzy si zažádala o přijetí do řádu - a hned byla odmítnuta, protože mluvila rychle, byla troufalá a kouřila jednu cigaretu za druhou. Změnit svou osobnost nehodlala, ale byla ochotná se vzdát kouření. Trvalo jí to rok, ale nakonec ji do mladého řádu přijali.
Nicméně stále úplně nezapadala. Byla příliš hlučná, příliš velká, všude jí bylo moc. Sestry nabyly dojmu, že se svou prací, svými slovy, svými gesty na sebe snaží upoutat pozornost. Nedovolily jí složit sliby s její skupinou kandidátek, a dokonce jí bylo nařízeno, že rok nemá nosit hábit. Sestry nechtěly, aby šije s ní lidé spojovali. Někdy tou dobou sestra Sára napsala: „Jsem prchlivá, prudká, nervózní a vášnivá, ale přece tě miluji! Jsem neposlušná, tvrdohlavá a vzdorovitá, ale miluji tě! Jsem roztěkaná, uspěchaná a zmatená, ale miluji tě! Jsem temná, závistivá a pořád se s někým srovnávám, ale miluji tě!“
Sára vytrvala. Nakonec byla k slibům připuštěna a stala se pilnou dělnicí na vinici - vedle veškeré své charitativní práce vydávala katolický časopis pro ženy, založila katolickou vysokou školu pro pracující ženy a vedla katolické knihkupectví. Dál pokračovala v psaní článků, povídek, dokonce i divadelních her a ve svém psaní se soustředila na práva žen, dětí a dělníků. Když se v Německu dostali k moci nacisté, sestra Sára psala články, ve kterých útočila na jejich ideologii. Aby nacisty popíchla, své příjmení Schalkháziová si změnila na Salkaháziová, protože znělo více maďarský. Začala pomáhat židům - schovávala je a pašovala do bezpečí, některé židovské ženy oblékla do řeholního hábitu jako sestry, aby jim tak zachránila život, a schovala je někde jinde v Budapešti, jiným zařídila náhradní doklady a transport na nějaké bezpečné místo. Dokonce přesvědčila své sestry, aby jejich řád, který se nejprve zdráhal ocenit její specifické dary, dělal totéž. Sestra Sára sama zachránila během 2. světové války alespoň sto židovských životů a svému řádu pomohla k záchraně dalších asi devíti set.
V roce 1944 se sestra Sára vracela domů, kde schovávala židy, a uviděla nacistické vojáky. Než aby se zachránila, rozhodla se, že raději s těmi, které miluje, zemře. Přišla blíž a představila se jako ředitelka té instituce. Na místě byla zatčena, spolu s několika židy, kterým ani jejich padělané doklady nezajistily propuštění. Když ji zatýkali, sestra Sára se usmála a řekla: „Dovolte mi, abych na minutku mohla jít dovnitř.“ Vešla do kaple a padla na kolena. Zůstala tam tak, dokud si pro ni nepřišel jeden voják. Vstala a otočila se. Úsměv jí zářil na tváři. Byla připravená na smrt. Dovedli ji na břeh Dunaje a donutili ji se svléct donaha. Tak tam měla stát. Místo toho poklekla a pokřižovala se. Pak ji zastřelili a její tělo hodili do řeky. Za její práci na záchraně židů - s nasazením vlastního života - byl sestře Sáře státem Izrael posmrtně udělen titul „Spravedlivá mezi národy“. Mezi oceněnými je zatím jedna světice a sedm blahoslavených.
Sára Salkaháziová je mučednice, která nezapadala, neodpovídala představám o svátém člověku, ale odmítala popírat svou přirozenou povahu jen proto, aby se vešla do nějaké škatulky. Tím, že byla plně sama sebou, se stala plně Kristovou. Ať na její přímluvu mohou všichni ti, kdo nezapadají, dělat totéž. Sáro Sakaháziová, pros za nás!