Rozálie z Palerma » poustevnice, ochránkyně proti nakažlivým nemocem.
Někdy na přelomu 20. a 30. let 12. století měla Marie Guiscarda, žena hraběte Sinibalda, sen. Zdálo se jí, že brzy porodí dceru, která svou krásou předčí všechny ženy na Sicílii. Ve snu slyšela příkaz, ať jí dají jméno Rozálie. Nomen omen, dalo by se říci. Růže ve jménu této příští světice měla svými trny symbolizovat její dráhu poustevnice a svou krásou její nádheru nevěsty Beránkovy. Nejprve si však tato „růže“ musela počkat, než bude z bohaté půdy královského dvora přesazena do půdy zdánlivě nehostinné a skalnaté, aby z ní vyhnala vpravdě přelíbezný květ. Leckdo by jí mohl prostředí, v němž byla pěstěna, závidět. Pobývala na panovnickém dvoře, kam rodiče svým původem přirozeně patřili, kmotrem při křtu jí byl sám král Roger II. Sicilský spolu s chotí Markétou Navarskou, přátelila se s budoucí císařovnou, o hladu nebo nedostatku se jí ani nesnilo. S křesťanskou výchovou se to v těchto vysokých kruzích zrovna nepřehánělo, v nadsázce lze konstatovat, že stačilo umět se přežehnat, aby se člověk projevil jako pravý křesťan.
V dceři hraběte Sinibalda však hlodal červíček pochybností, zdaje toto vskutku pravý život křesťana, až se někdy v jejích 14 letech „prohlodal“ k rozhodnutí dát vale všemu marnému pozlátku a strávit zbytek života v čistotě, samotě a příkladném odříkání. Narazila však na rezolutní „ne“ svého hraběcího otce, který pro ni už měl vyhlédnutého ženicha - Balduina, příbuzného s královskou rodinou. Vůbec se přitom dcery neptal na její mínění, na ní bylo jen souhlasit s otcovým plánem. Rozálie se s otcem nepřela, udělala něco lepšího - jednoduše utekla. Nový domov nalezla v jedné jeskyni v hlubokých lesích. Na stěnu jeskyně vyryla nápis: „Já, Rozálie, dcera Sinibaldova, jsem se rozhodla žít v této jeskyni z lásky ke svému Pánu Ježíši Kristu.“ Původně sice chtěla vstoupit k sestrám basiliánkám, ale otcovy dlouhé prsty a široké kontakty udělaly těmto plánům přítrž. Se slibem čistoty složeným soukromě tak z jejich kláštera odešla do vyvolené poustevny a samoty.
Namísto postele s nebesy měla nad hlavou strop studené jeskyně, namísto specialit královské kuchyně skrovnou stravu v podobě lesního ovoce a kořínků, namísto rozverných kratochvílí ticho rozjímání a šepot modliteb. V novém prostředí začala tato „růže“ nádherně vzkvétat a její vůně pronikala k chřípím vesničanů, jimž nemohla uniknout bezpříkladná zbožnost a usebranost mladičké poustevnice. Rozáliin duchovní růst byl pochopitelně trnem v oku ďáblu, proto ji Zavržený ponoukal k lítosti nad oním převratným rozhodnutím přesídlit do samoty. Mohla by přece pro Boha udělat daleko víc, kdyby byla mezi svými nejbližšími a pro ně svým ryzím křesťanským životem byla příkladem, našeptával jí. A co chudáci rodiče? Jsi nevděčná dcera, honilo se jí hlavou.
Rozálie proti těmto myšlenkám bojovala po svém: jestliže se doteď modlila a kála jako málokdo, odteď se modlila a kála ještě více. A Bůh ji nenechal bez pomoci. Na pokyn anděla, kterého k ní poslal, se odstěhovala na Monte Pellegrino, horu vzdálenou asi půl hodiny od Palerma. Za pět minut dvanáct, dalo by se říct. Otec, jenž se s dceřiným útěkem nehodlal smířit, totiž rozeslal po okolí špióny, kteří ji vypátrali a chystali se ji přivést zpět. Nicméně Rozálie v té době dlela už jinde, kde započínala poslední etapu svého života. V jeskyni, do níž se sotva nasoukala a z jejíhož stropu kapala voda, si ze všeho nejdřív pořídila první a zároveň poslední kus „nábytku“ - dřevěný kříž. Dary lesa využila k tomu, aby si spíchla primitivní oděv. Pak už se starala jen o svou duši, kterou občerstvovala nesmírně tuhou askezí, a to se negativně podepisovalo na jejím zdraví.
Je nasnadě, že tento způsob života nemohla vydržet dlouho. To jí bylo zcela jasné, ale nijak zvlášť se tím nezabývala, odevzdala přece svůj život Vládci všehomíra. Navíc se jí zjevil anděl a prozradil jí přesné datum smrti. Tomu už pozornost věnovala. Nikoliv však z náhle vyvřelého strachu ze smrti, nikoliv z úlevy, že se konečně přestane trápit, ale z toho nezměrného štěstí, že se konečně bude na věčnosti radovat se svým nebeským Ženichem. Těsně před smrtí přijala z rukou jistého mnicha Cyrila viatikum - ten tak učinil na základě zvláštního vidění, jehož se mu dostalo a v němž mu bylo přikázáno k poustevnici Rozálii se svátostným Kristem přijít. Pár minut poté odevzdala svou duši Pánu. Stalo se tak v roce 1165, podle tradice 4. září. Rozálie však ještě neřekla zdaleka vše. Na řadě byla „poposlední“ etapa jejího života. Zbožnou kajícnici ctil Boží lid už od středověku a obracel se k ní s prosbou o přímluvu za zažehnání nebezpečí morové epidemie. Tak tomu bylo například v roce 1348 v Bivoně či roku 1474 v Palermu. Ústní podání sice sdělovalo, kde přebývala, nicméně se nikdy nepodařilo nalézt žádnou hmatatelnou stopu. Až přišel rok 1624.
V okolí Palerma vypukl na jaře toho roku mor. Měšťan jménem Vincent měl sen, v němž mu bylo zjeveno, že epidemie ustane, až bude nalezeno tělo poustevnice jménem Rozálie, jež poblíž kdysi dávno žila, a ve slavnostním procesí bude přeneseno do katedrály. Palermští se jali usilovně hledat, leč neúspěšně. Až jim pomohla sama sv. Rozálie, když se zjevila jedné vážené měšťance a hledané místo jí popsala. V zasypané uzoučké jeskyňce pak 15. července našli tělo ženy ležící na boku, s jednou rukou pod hlavou a druhou s křížem na hrudi. Vypadala, jako by právě usnula. U tělesných pozůstatků byl i nápis potvrzující totožnost mrtvé. Přesto raději kardinál Giannettino Doňa pověřil jezuitu Giordana Casciniho úředním ohledáním ostatků. Jakmile jejich pravost otec Cascini potvrdil, mohly být v únoru roku 1625 slavnostně přeneseny ve velkolepém procesí do katedrály a tam ve stříbrné schránce vystaveny veřejné úctě. Mor zanedlouho poté ustal. Sláva sicilské poustevnice se začala šířit po celém světě.
A to tak, že za pouhých šest let (roku 1630) papež Urban VIII., jenž kanonizacemi obecně dost šetřil, Rozálii svatořečil; za den liturgické památky stanovil 15. červenec, tj. den nalezení jejích ostatků. Pius XI. v roce 1927 k tomuto datu dodal ještě 4. září, tj. podle tradice den Rozáliiny smrti, a toto datum časem převážilo. Také v dalších letech byla sv. Rozálie vzývána jako skvělá ochránkyně před morem, například roku 1734 se tato epidemie na její přímluvu opět zázračně vyhnula Messině. Sv. Rozálie bývá zobrazována s lebkou, jeskyní či věncem bílých růží. Často také jako ležící postava, přesně v té poloze, v jaké byla nalezena. Vyobrazuje se též s malým Ježíšem, který sedí na klíně Panny Marie a klade jí za přítomnosti sv. Petra a Pavla na hlavu zlatou korunu.
