Sebral někdy kolem roku 425 zmíněné dvě knihy, něco málo nejnutnějšího nářadí na obdělávání zeminy, něco málo semen a zrn, která by do ní zasel, a odebral se do liduprázdné zalesněné krajiny v horách, tam, kde je dnes region Jury - na francouzsko-švýcarské hranici - a začal žít jako poustevník. Mužů, kteří se v té době odřekli světa a rozhodli se na vlastní pěst pro poustevnický život, díky němuž chtěli dosahovat duchovních výšin a odevzdat se Bohu, bylo tehdy více. Povstávala tradice západního mnišství, jejímž symbolem se později měl stát sv. Benedikt z Nursie. Romanův vliv byl ale podstatnější než u jiných.
Roman se oddal modlitbě, rozjímání, askezi a četbě Bible a Kassiánova spisu o pouštních otcích. O přečteném samozřejmě rovněž rozjímal. Živil se přitom velmi skromně. Časem se k němu přidal i jeho mladší bratr Lupicinus, jemuž zemřela manželka a jehož pak už nic na tomto světě nedrželo. Bratrův příklad mu dal nový životní směr. Ještě když byl sám, stával se Roman vzorem pro nejednoho mladého muže, kterého na tomto světě také nic nedrželo, aniž by přitom musel projít otřesem způsobeným ztrátou milované ženy jako Lupicinus.
Ve dvou se to nejen lépe táhne, ale může se v jistém smyslu i lépe poustevničit - pokud jsou ovšem oba naladěni na tutéž notu. Na tu se oba bratři po prvotních nesrovnalostech, kdy jim chtěl pokušitel vzít jejich vnitřní pokoj ponoukáním ke sváru a roztržitosti, časem naladili a díky tomu se znásobil jejich vzor ctnostného života odevzdaného Hospodinu. Přicházeli k nim další, kupř. sv. Eugendus, až se komunita nadšenců pro Krista rozrostla natolik, že Roman s Lupicinem začali zakládat kláštery.
První klášter založil Roman v Condatu (dnešním Saint-Claude) a stal se jeho opatem. Dalším byl nedaleký klášter v Leuconne. V něm byl po svém odchodu na věčnost pohřben Lupicinus a na jeho počest se mu přezdívalo Saint Lupicin (rovněž on je totiž zapsán v seznamu svatých - zemřel asi roku 480 a jeho svátek se slaví 21. března). Ke jmenovaným klášterům založeným sv. Romanem připočtěme ještě ten v dnešním švýcarském kantonu Vaud.
Ale i ženy prahly po naprostém odevzdání se Bohu, stranou veškerého pozemského pachtění. Pro ně založil Roman klášter La Beaume, do nějž měli muži přísný zákaz vstupu. Představenou se v něm stala Yola, sestra obou bratří, a jednu dobu měla pod sebou až 150 řeholnic (podobný počet byl i ve zmiňovaných klášterech mužských), což dokládá, jak silně Romanova myšlenka rezonovala v lidských srdcích. Přitom podmínky v těchto klášterech byly velice tvrdé - Roman je sestavil podle zásady mnichů z Lerinsu a řehole sv. Basila z Kapadocie a sv. Pachomia. Mniši a mnišky např. jedli pouze kaši a moučné pokrmy, vejce či mléko mohli požít výlučně v době nemoci. Sám sv. Lupicinus jedl pouze tvrdé kůrky chleba namočené ve vodě a spával na holé zemi.
Byl ostatně přísnější než Roman, neznal kompromis ani diskuse. Svému staršímu bratrovi jeho mírnost někdy vyčítal, Roman mu na jeho výtky odpověděl: „Nikdo z nás nevidí do lidského srdce. Mnoho bylo takových, kteří začali horlivě, ale časem zvlažněli. A mnoho jiných, kteří byli lhostejní, dosáhli vysokého stupně dokonalosti.“
Navzájem se skvěle doplňovali, Romanovy teorie uváděl Lupicinus do praxe, jako muž zběhlý v administrativě navíc obstarával i tuto stránku nutnou pro chod klášterů. Jednou se například stalo, že se pár mnichů v klášteře v Condatu při vydařeném rybolovu zapomnělo a snědlo něco málo okořeněných ryb, které zapili navzdory přísnému zákazu jakéhokoli požívání alkoholu vínem. Tehdy Roman přivolal bratra z Leuconne a ten rozhodl s rezolutností sobě vlastní - vydal příkaz servírovat k obědu pouze kaši, navzdory hojnému úlovku, na který se všichni těšili. Hned dvanáct mnichů klášter na protest pobouřeně opustilo. Netrvalo dlouho a byli zpět - a v slzách prosili o odpuštění a znovupřijetí.
Stály za tím úpěnlivé modlitby vlídnějšího Romana, který se i díky své mírnosti musel setkávat s koukolem (méně zbožných mnichů), jejž však nechtěl vytrhávat, doufaje, že se časem přetvoří v obilné klasy. Nezřídka slavila jeho trpělivost úspěch. Roku 444 vysvětil sv. Hilarius z Arles Romana na kněze. Připisují se mu zázraky vykonané již během života. Nejčastěji se zmiňuje ten, který vykonal během své poutě ke sv. Mauriciovi do Ženevy. Jednoho večera vyhledal útočiště k přenocování v osamělé salaši. Leželi v ní dva malomocní, on však jejich nemoc objevil až pozdě. Neutekl v děsu, ba ani seod nich štítivě neodvrátil, ale přivinul je k sobě a porozprávěl s nimi.
Za rozbřesku se vydal dál, aniž by dvojici svých spolunocležníků budil. Oba pak zažili šok vpravdě převeliký - viděli, že jsou zcela zdraví. A protože měli potřebu o tomto zázraku referovat v blízkých vesnicích, zvěst se okamžitě roznesla a dostihla Romana na jeho pouti. V roce 463 ho dostihla i smrt, a to 28. února. Po plodném a naplněném životě zemřel v Condatu. Pochován byl, jak si přála jeho sestra Yola, v La Beaume. Jeho tělesné pozůstatky zde spočívaly do roku 1522, kdy klášter lehl při běsnění protestantů popelem. Zachovala se pouze část z nich - těch dříve vyzvednutých.
Dnes je najdete v klášteře Saint-Romain-de-Roche (Svatý Roman na skále), stojícím na místě spáleného La Beaume. Svatý Roman, jehož životopis napsal sv. Řehoř z Tours (Liber vitae patrum), je patronem topících se a psychicky nemocných osob. Ze stejné doby máme dochován i Vita Sanctorum Romani, Lupicini, Eugendi, tj. Život svatého Romana, Lupicina a Eugendia.
Modlitba: Bože, Tys povolal svatého opata Romana, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře, aby svým příkladem ukázal, jak máme žít podle evangelia; pomáhej i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
-----
Litanie ke svatému Romanu z Condatu
(pro soukromou pobožnost)
Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.
Otče z nebes, Bože, smiluj se nad námi.
Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.
Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za nás.
Svatý Romane, milovníku samoty, oroduj za nás.
Svatý Romane, muži neustálé modlitby,
Svatý Romane, zakladateli řeholního života v Juru,
Svatý Romane, vzore pokory a mírnosti,
Svatý Romane, trpělivý učiteli svých bratří,
Svatý Romane, příteli chudých a nemocných,
Svatý Romane, vítězi nad nástrahami zlého ducha,
Svatý Romane, šiřiteli Kristova pokoje, oroduj za nás.
Od všeho zlého, vysvoboď nás, Pane.
Od pýchy a hledání vlastní slávy,
Od nepokoje v srdci,
Od lenosti v duchovní službě,
My hříšníci, prosíme Tě, vyslyš nás.
Abychom dokázali najít čas na ztišení a modlitbu,
Abychom s láskou snášeli chyby svých bližních,
Abychom v těžkostech života důvěřovali v Tvou pomoc,
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, vyslyš nás, Pane.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
– Oroduj za nás, svatý Romane.
– Aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
Modleme se: Bože, Ty jsi povolal svatého Romana, aby v samotě hor a v tichu modlitby hledal Tvou tvář. Na jeho přímluvu nám pomáhej, abychom uprostřed hluku tohoto světa neztráceli ze zřetele to, co je podstatné. Dej nám sílu k odříkání, mírnost v jednání s druhými a vytrvalost v cestě za Tebou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.