Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo č. 32/2017 | Týdeník Matice cyrilometodějské | maticecm.cz
Datum napsání:
13.08.2017
Roch z Montpelieru » 1295-1327 « patron zajatců, nemocných a nemocnic, lékařů, lékárníků, chirurgů, sedláků, obchodníků s uměleckými předměty, zahradníků, kartáčníků, truhlářů a dlaždičů; a také jako přímluvce proti moru, proti nákazám, proti choleře, vzteklině, chorobám nohou a kolenou, proti neštěstí.
Narodil se postarším zámožným rodičům, kteří si jeho narození doslova vymodli-li. Jeho zbožná matka totiž dlouho nemohla počít, nikdy však neztratila důvěru v Boží Prozřetelnost a spolu se svým manželem, jedním z čelních představitelů města Montpelieru, se za narození potomka dlouhá léta modlili a vykonali na tento úmysl mnoho kajících skutků. V roce 1295 byly jejich modlitby vyslyšeny a na svět přišel chlapec, jemuž dali jméno Roch a zasypávali ho dobrotou a láskou. Někdy na prahu Rochovy dospělosti ovšem rodinná idylka skončila, když oba rodiče nedlouho po sobě zemřeli. Roch se stal dědicem velkého majetku, nenaložil s ním ovšem tak jako valná většina mladých lidí všech epoch, ale rozdal peníze montpelierské chudině, zbylý majetek podstoupil svému strýci a nevázán ničím hmotným se vypravil na pouť do Říma. Zvolil si trasu, po níž se před staletími vydal na Apeninský poloostrov Hannibal - přes Alpy. Nešlo mu však o dobytí Věčného města, leč o dobytí nebe.
Rochovu římskou anabázi přerušila morová epidemie v městečku Akvapendente. Mladík se morem zasažené lokalitě nevyhnul, naopak vešel přímo do jejího lůna a začal s nevídanou odvahou, láskou a obětavostí pomáhat morem postiženým lidem, ošetřoval je a nosil jim potravu. Řadu z nich se mu podařilo vyléčit. Podobně si počínal v dalších městech, kde se střemhlav vrhl do boje s černou smrtí, jak se moru říkalo, ať už to bylo v Rimini, Ceseně či Novaře. Všude tam už přicházel s pověstí zázračného léčitele a odevšad právě před touto pověstí dříve či později utíkal. S největší pravděpodobností obdržel od Boha už v Akvapendentě charisma uzdravování. Sám si toho začal být vědom teprve v Římě, do té doby tuto myšlenku s pokorou sobě vlastní zavrhoval, odmítal připustit, že by on, nehodný hříšník, mohl od Pána dostat takovýto dar...
Každopádně v Římě začal Roch tohoto charismatu užívat vědomě a po tři léta v tamních špitálech ošetřoval nemocné a uzdravoval je častokrát pouhým znamením kříže. Vždy však vyléčené jedince odkazoval na původce uzdravení a odmítal snahy okolí přičítat sebemenší zásluhy vlastní osobě. Volný čas trávil na kolenou v modlitbách za morem zchvácené bližní. Po třech letech tvrdé a obětavé služby, kdy mor konečně pominul a kdy se opět probouzely tendence stavět ho na piedestál, se vydal na cestu zpět do vlasti. A znovu šel v patách této strašlivé choroby a znovu nezištně pomáhal napadeným morovou hlízou, až se v Piacenze objevila i na jeho těle. Protože se domníval, že tentokrát udeřila jeho poslední hodinka, stáhl se do ústraní, aby nikoho nenakazil a aby se připravil na odchod z tohoto světa. Bůh mu ale dal prostřednictvím anděla poznat, že jeho čas ještě nenadešel, a posiloval ho na duchu.
Naživu ho udržoval pes z blízkého šlechtického dvorce, který mu denně nosil v tlamě chleba. Když služebnictvo onoho šlechtice jménem Gottard Pollastrelli žalovalo svému pánu na psa, který, ač denně dostává dosyta nažrat, přesto den co den ukradne ve spíži chleba a běží s ním do lesa, rozhodl se Gottard psa sledovat. Když potom zpovzdálí viděl, kterak zvíře sytí nemohoucího Rocha, pohnut soucitem přikázal nemocného přenést na své sídlo, přivolal lékaře a s jeho pomocí Rocha vyléčil. Vděčný Roch pak pokračoval dále na cestě domů. Jeho útrapám však nebyl ani zdaleka konec. Do svého rodiště se vracel v otrhaných hadrech, zubožený od přestálého onemocnění i neúnavné služby morem nakažených nešťastníků. Hraniční stráž ho měla za přestrojeného nepřátelského špeha, v městečku Angera u Lago Maggiore ho zajala, načež byl z rozhodnutí příslušných montpelierských orgánů uvržen do vězení.
Za mřížemi strávil celých pět let, aniž by byl poznán a aniž by se poznat dal. Stačilo vyslovit své jméno, jméno člena váženého rodu, jméno slavného uzdravovatele, a byl by okamžitě volný. Roch však neměl potřebu prozrazovat svou totožnost, neustále se modlil, rozjímal a obětoval své žalářování Stvořiteli. Po pěti letech, 16. srpna 1327, se mu brány vězení konečně otevřely. To už však nevnímal, neboť byl ze své cely vynášen na nosítkách zahalen plachtou. Již však nikoli jako někdo neznámý. Těsně před smrtí byl totiž identifikován knězem, který ho přišel zaopatřit. Na zbídačeném těle umírajícího vězně spatřil dotyčný pater mateřské znamení, které bylo tak typické a známé, že Rocha podle něj poznal i po letech. Šlo o červené znamení ve tvaru kříže, podle něhož kdysi Rochovi rodiče usoudili, že si tak Bůh poznamenal svého vyvoleného.
Bůh toto vyvolení potvrdil ještě krátce před Rochovou smrtí, když se ve tváři dokonávajícího objevilo světlo jakoby z jiného světa. Jakmile o tom onen zaopatřující kněz zpravil vrchnost, zvěst se rychlostí blesku rozšířila po městě, takže lidé, kteří se přiběhli do Rochovy cely o tomto úkazu přesvědčit na vlastní oči, mohli tuto zář sami pozorovat. Žel, už ve tváři mrtvého, u jehož těla pak našli lístek s ujištěním, že nakažení morem, kteří jej budou vzývat, se uzdraví. Je nabíledni, že v době, kdy se Evropou valily vlny této smrtonosné choroby každou chvíli, se kult sv. Rocha šířil snad ještě rychleji než epidemie samotná. Zásluhu na tom mají i minorité, kteří jej považují za svého terciáře. Třebaže jeho jméno oficiálně vepsal do Římského martyrologia až papež Řehoř XIII. v roce 1585 a v roce 1644 to kanonizací potvrdil papež Urban VIII., byl sv. Roch vzýván dávno předtím a náš kontinent byl doslova poset kostely a kapličkami vystavěnými k jeho cti.
V Itálii a poté i ve Francii či Španělsku psávali lidé na dveře svých příbytků písmena VSR - Vivat sanctus Rochus, aby díky jeho přímluvě černá smrt minula jejich obydlí. Málo se například ví, že když se v okolí Kostnice začal mor šířit zrovna v době konání koncilu (v roce 1414), nařídili koncilní otcové uspořádat kající procesí k jeho cti. Mor záhy nato ustal. Když pak jeho přímluva uchránila před zdecimováním Itálii v 70. letech 15. století, povstala bratrstva sv. Rocha věnující se ošetřování nemocných, která papež Pavel IV. v roce 1556 povýšil na arcibratrstva. Sv. Roch je patronem automobilistů, nemocných a nemocnic, lékařů a lékárníků, ochráncem proti moru, choleře, nákazám, chorobám nohou a proti neštěstí, dále kupříkladu města Benátek, kde se těší obzvlášť velké úctě. Bývá zobrazován jako poutník s kloboukem, holí, lahví, krabicí, mečem a samozřejmě se psem. Často má na noze morový vřed.
Narodil se postarším zámožným rodičům, kteří si jeho narození doslova vymodli-li. Jeho zbožná matka totiž dlouho nemohla počít, nikdy však neztratila důvěru v Boží Prozřetelnost a spolu se svým manželem, jedním z čelních představitelů města Montpelieru, se za narození potomka dlouhá léta modlili a vykonali na tento úmysl mnoho kajících skutků. V roce 1295 byly jejich modlitby vyslyšeny a na svět přišel chlapec, jemuž dali jméno Roch a zasypávali ho dobrotou a láskou. Někdy na prahu Rochovy dospělosti ovšem rodinná idylka skončila, když oba rodiče nedlouho po sobě zemřeli. Roch se stal dědicem velkého majetku, nenaložil s ním ovšem tak jako valná většina mladých lidí všech epoch, ale rozdal peníze montpelierské chudině, zbylý majetek podstoupil svému strýci a nevázán ničím hmotným se vypravil na pouť do Říma. Zvolil si trasu, po níž se před staletími vydal na Apeninský poloostrov Hannibal - přes Alpy. Nešlo mu však o dobytí Věčného města, leč o dobytí nebe.
Rochovu římskou anabázi přerušila morová epidemie v městečku Akvapendente. Mladík se morem zasažené lokalitě nevyhnul, naopak vešel přímo do jejího lůna a začal s nevídanou odvahou, láskou a obětavostí pomáhat morem postiženým lidem, ošetřoval je a nosil jim potravu. Řadu z nich se mu podařilo vyléčit. Podobně si počínal v dalších městech, kde se střemhlav vrhl do boje s černou smrtí, jak se moru říkalo, ať už to bylo v Rimini, Ceseně či Novaře. Všude tam už přicházel s pověstí zázračného léčitele a odevšad právě před touto pověstí dříve či později utíkal. S největší pravděpodobností obdržel od Boha už v Akvapendentě charisma uzdravování. Sám si toho začal být vědom teprve v Římě, do té doby tuto myšlenku s pokorou sobě vlastní zavrhoval, odmítal připustit, že by on, nehodný hříšník, mohl od Pána dostat takovýto dar...
Každopádně v Římě začal Roch tohoto charismatu užívat vědomě a po tři léta v tamních špitálech ošetřoval nemocné a uzdravoval je častokrát pouhým znamením kříže. Vždy však vyléčené jedince odkazoval na původce uzdravení a odmítal snahy okolí přičítat sebemenší zásluhy vlastní osobě. Volný čas trávil na kolenou v modlitbách za morem zchvácené bližní. Po třech letech tvrdé a obětavé služby, kdy mor konečně pominul a kdy se opět probouzely tendence stavět ho na piedestál, se vydal na cestu zpět do vlasti. A znovu šel v patách této strašlivé choroby a znovu nezištně pomáhal napadeným morovou hlízou, až se v Piacenze objevila i na jeho těle. Protože se domníval, že tentokrát udeřila jeho poslední hodinka, stáhl se do ústraní, aby nikoho nenakazil a aby se připravil na odchod z tohoto světa. Bůh mu ale dal prostřednictvím anděla poznat, že jeho čas ještě nenadešel, a posiloval ho na duchu.
Naživu ho udržoval pes z blízkého šlechtického dvorce, který mu denně nosil v tlamě chleba. Když služebnictvo onoho šlechtice jménem Gottard Pollastrelli žalovalo svému pánu na psa, který, ač denně dostává dosyta nažrat, přesto den co den ukradne ve spíži chleba a běží s ním do lesa, rozhodl se Gottard psa sledovat. Když potom zpovzdálí viděl, kterak zvíře sytí nemohoucího Rocha, pohnut soucitem přikázal nemocného přenést na své sídlo, přivolal lékaře a s jeho pomocí Rocha vyléčil. Vděčný Roch pak pokračoval dále na cestě domů. Jeho útrapám však nebyl ani zdaleka konec. Do svého rodiště se vracel v otrhaných hadrech, zubožený od přestálého onemocnění i neúnavné služby morem nakažených nešťastníků. Hraniční stráž ho měla za přestrojeného nepřátelského špeha, v městečku Angera u Lago Maggiore ho zajala, načež byl z rozhodnutí příslušných montpelierských orgánů uvržen do vězení.
Za mřížemi strávil celých pět let, aniž by byl poznán a aniž by se poznat dal. Stačilo vyslovit své jméno, jméno člena váženého rodu, jméno slavného uzdravovatele, a byl by okamžitě volný. Roch však neměl potřebu prozrazovat svou totožnost, neustále se modlil, rozjímal a obětoval své žalářování Stvořiteli. Po pěti letech, 16. srpna 1327, se mu brány vězení konečně otevřely. To už však nevnímal, neboť byl ze své cely vynášen na nosítkách zahalen plachtou. Již však nikoli jako někdo neznámý. Těsně před smrtí byl totiž identifikován knězem, který ho přišel zaopatřit. Na zbídačeném těle umírajícího vězně spatřil dotyčný pater mateřské znamení, které bylo tak typické a známé, že Rocha podle něj poznal i po letech. Šlo o červené znamení ve tvaru kříže, podle něhož kdysi Rochovi rodiče usoudili, že si tak Bůh poznamenal svého vyvoleného.
Bůh toto vyvolení potvrdil ještě krátce před Rochovou smrtí, když se ve tváři dokonávajícího objevilo světlo jakoby z jiného světa. Jakmile o tom onen zaopatřující kněz zpravil vrchnost, zvěst se rychlostí blesku rozšířila po městě, takže lidé, kteří se přiběhli do Rochovy cely o tomto úkazu přesvědčit na vlastní oči, mohli tuto zář sami pozorovat. Žel, už ve tváři mrtvého, u jehož těla pak našli lístek s ujištěním, že nakažení morem, kteří jej budou vzývat, se uzdraví. Je nabíledni, že v době, kdy se Evropou valily vlny této smrtonosné choroby každou chvíli, se kult sv. Rocha šířil snad ještě rychleji než epidemie samotná. Zásluhu na tom mají i minorité, kteří jej považují za svého terciáře. Třebaže jeho jméno oficiálně vepsal do Římského martyrologia až papež Řehoř XIII. v roce 1585 a v roce 1644 to kanonizací potvrdil papež Urban VIII., byl sv. Roch vzýván dávno předtím a náš kontinent byl doslova poset kostely a kapličkami vystavěnými k jeho cti.
V Itálii a poté i ve Francii či Španělsku psávali lidé na dveře svých příbytků písmena VSR - Vivat sanctus Rochus, aby díky jeho přímluvě černá smrt minula jejich obydlí. Málo se například ví, že když se v okolí Kostnice začal mor šířit zrovna v době konání koncilu (v roce 1414), nařídili koncilní otcové uspořádat kající procesí k jeho cti. Mor záhy nato ustal. Když pak jeho přímluva uchránila před zdecimováním Itálii v 70. letech 15. století, povstala bratrstva sv. Rocha věnující se ošetřování nemocných, která papež Pavel IV. v roce 1556 povýšil na arcibratrstva. Sv. Roch je patronem automobilistů, nemocných a nemocnic, lékařů a lékárníků, ochráncem proti moru, choleře, nákazám, chorobám nohou a proti neštěstí, dále kupříkladu města Benátek, kde se těší obzvlášť velké úctě. Bývá zobrazován jako poutník s kloboukem, holí, lahví, krabicí, mečem a samozřejmě se psem. Často má na noze morový vřed.
