Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
23.02.2011
Robert Bellarmin ¦ 1542-1621 ¦ učitel Církve
svátek: 17. zaří
Narodil se 4. října 1542 v Montepulciano, nedaleko Sieny, a z matčiny strany byl synovcem papeže Marcela II. Dostalo se mu skvělé humanistické formace ještě před tím než 20. září 1560 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studia filosofie a teologie, která konal v Římské koleji, v Padově a Lovani, byla soustředěna na sv.Tomáše a na církevní otce a měla rozhodující vliv na jeho teologickou orientaci. Byl vysvěcen na kněze 25. března 1570 a několik let působil jako profesor teologie v Lovani. Potom byl povolán do Říma jako profesor na Římské koleji, kde mu svěřena katedra Apologetiky. Během deseti let, kdy pověřen jejím vedením (1576-1586) vypracoval kurs přednášek, který pak shrnul ve spisu Kontroverze, díle, které vzápětí proslulo svou jasností, bohatostí obsahů a hlavně historickým přístupem. Bylo to těsně po skončení Tridentského koncilu a pro katolickou církev bylo nezbytné, aby oživila a potvrdila svoji identitu také ve vztahu k protestantské reformaci.svátek: 17. zaří
Bellarminovo působení spadá právě do tohoto kontextu. Od roku 1588 do roku 1594 byl nejprve spirituálem jezuitských studentů Římské koleje, mezi nimiž potkal sv. Aloise Gonzagu, kterého duchovně vedl, a potom se stal řeholním představeným. Papež Klement VIII. ho jmenoval papežským teologem, konzultorem Svatého Oficia a rektorem Koleje zpovědníků při bazilice sv. Petra. Do tohoto dvouletého období 1597-1598 spadá vznik jeho katechismu Stručná křesťanská nauka, jež byla jeho nejpopulárnějším dílem. 3. března 1599 jej papež Klement VIII. jmenoval kardinálem a 8. března 1602 arcibiskupem v Capuyi. Biskupské svěcení obdržel 21. dubna téhož toku. Během tří let, kdy působil jako diecézní biskup, vyniknul kazatelskou horlivostí ve své katedrále, svými týdenními návštěvami ve farnostech, třemi diecézními synodami a provinčním koncilem, které zorganizoval. Účastnil se dvou konkláve, na nichž byli zvoleni papežové Lev XI. a Pavel V., a byl potom povolán do Říma, kde se stal členem několika Kongregací: Svatého Oficia, kongregace Indexu, Ritů a kongregací pro biskupy a Pro šíření víry. Plnil také diplomatické mise při Benátské republice a Anglii, když hájil práva Apoštolského stolce. Během posledních let života sepsal různá duchovní díla, v nichž shrnul plody svých každoročních duchovních cvičení.
Křesťanský lid čerpá z jejich četby dodnes velký užitek. Zemřel v Římě 17. září 1621. Papež Pius XI. jej beatifikoval roku 1923, kanonizoval jej roku 1930 a za Učitele církve jej prohlásil v roce 1931. Svatý Robert Bellarmino zastával významnou roli v církvi posledních desetiletí 16. století a prvních desetiletí 17. století. Jeho Kontroverze jsou doposud platným opěrným bodem pro katolickou eklesiologii v otázkách Zjevení, povahy církve, svátostí a teologické antropologie. Je v nich zvýrazněn institucionální aspekt církve vzhledem k omylům, které tehdy kolovaly v těchto otázkách. Bellarmino však objasnil také neviditelné aspekty církve jakožto mystického Těla a ilustroval je pomocí analogie těla a duše, aby tak popsal vztah mezi vnitřním bohatstvím církve a vnějšími aspekty, které jej umožňují vnímat. V tomto monumentálním díle se snaží systematizovat různé teologické kontroverze té doby, přičemž se vyhýbá jakýmkoli polemickým a agresivním výpadům proti idejím Reformace a za použití argumentů rozumu a církevní tradice jasně a účinně podává katolické učení.
Jeho odkaz však spočívá ve způsobu, jakým pojal svou práci. Tíživé úřady představeného mu totiž nebránily v tom, aby denně usiloval o svatost skrze věrnost požadavkům svého řeholního, kněžského a biskupského stavu. Z této věrnosti vyplývá jeho kazatelské nasazení. Protože byl jako kněz a biskup především pastýřem duší, cítil povinnost neustálého kázání. Existují stovky jeho sermones - homilií, které pronesl ve Flandrech, Římě, Neapoli a Capuyi při liturgických slavnostech. Neméně početná jsou jeho expositiones a explanationes adresovaných farářům, řeholnicím, studentům Římské koleje. Jejich předmětem je často Písmo svaté, zvláště listy sv. Pavla. Jeho kázání a jeho katecheze charakterizuje důraz na podstatnost, který si osvojil z ignaciánské výchovy, jež zcela soustřeďuje duševní síly na Pána Ježíše, intenzivně poznávaného, milovaného a napodobovaného. Ve spisech tohoto muže vlády je i přes rezervovanost, za niž skrývá svoje city, velmi jasně patrný primát Kristova učení.
Sv. Bellarmino tak podává vzor modlitby, duši veškeré činnosti: modlitbu, která naslouchá Pánovu Slovu, sytí se kontemplací jeho velikosti, neuzavírá se do sebe samé, ale radostně se svěřuje Bohu. Rozlišujícím znakem Bellarminovy spirituality je živé a osobní vnímání nezměrné dobroty Boha, jež mu umožňovalo cítit se opravdu milovaným synem Božím. Bylo zdrojem jeho velké radosti, když se mohl klidně a jednoduše usebrat v modlitbě a kontemplovat Boha. Ve své knize De ascensione mentis in Deum - Pozvednutí mysli k Bohu - sepsané podle schématu Itineraria sv. Bonaventury, praví: „Ó duše, tvým příkladem je Bůh, nekonečná krása, světlo beze stínu, záře, která překonává svit měsíce i slunce. Pozvedni oči k Bohu, ve kterém se nacházejí archetypy všech věcí, a z něhož jako ze zdroje nekonečné plodnosti plyne téměř nekonečná rozmanitost věcí. Proto musíš dojít k závěru: kdo nalézá Boha, nalézá všechno, kdo ztrácí Boha, ztrácí všechno“.
V tomto textu je patrná ozvěna proslulého contemplatio ad amorem obtinendum - nazírání k nabytí lásky - z Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly. Bellarmino, který žil v okázalé a nezřídka nezdravé společnosti konce 16. a začátku 17. století, čerpal z tohoto nazírání praktické aplikace a v životném pastoračním rozletu do ní promítal situaci církve svojí doby. V knize De arte bene moriendi - O umění dobře zemřít - například označuje za bezpečnou normu dobrého života, a také dobré smrti, častou a seriózní meditaci o tom, že je třeba vydávat počet ze svých skutků a ze svého způsobu života a snažit se neshromažďovat bohatství na této zemi, nýbrž jednoduše žít a s láskou shromažďovat dobra nebeská.
V knize De gemitu columbe - Úpění holubice, kde holubice představuje církev, působivě vybízí klérus a všechny věřící k osobní a konkrétní reformě vlastního života následováním toho, co učí Písmo a svatí, mezi nimiž cituje zvláště svatého Řehoře Naziánského, svatého Jana Zlatoústého, svatého Jeronýma a svatého Augustina, a také velké zakladatele řeholí jako sv. Benedikta, sv. Dominika a sv. Augustina. Bellarmino s velikou jasností a příkladem vlastního života učí, že opravdová reforma církve nemůže nastat, pokud nedojde k naší osobní reformě a konverzi našeho srdce. V Duchovních cvičeních sv. Ignáce čerpal Bellarmino rady, jak předávat hluboce i těm nejobyčejnějším lidem krásu tajemství víry.
Píše: „Jsi-li moudrý, chápeš, že jsi stvořen ke slávě Boží a pro svou věčnou spásu. To je tvůj cíl, střed tvojí duše a poklad tvého srdce. Proto považuj za své pravé dobro to, co tě vede k tvému cíli, a za pravé zlo to, co tě od něho odvádí. Prospěšné či nepříznivé události, bohatství a chudoba, zdraví i nemoc, cti i urážky, život i smrt nemá ten, kdo je moudrý, kvůli sobě ani hledat, ani před nimi utíkat. Jsou dobré a žádoucí pouze tehdy, když přispívají ke slávě Boží a k tvému věčnému štěstí, a jsou špatné a je třeba se jich vyvarovat, pokud tomu brání“ (De ascensione mentis in Deum, 1). Toto, samozřejmě, nejsou slova, která vyšla z módy, nýbrž slova, nad nimiž bychom dnes měli dlouze rozjímat, abychom dali směr svému putování na této zemi. Připomínají nám, že cílem našeho života je Pán, Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu, v němž nás nepřestává volat a slibovat společenství. Připomínají nám, že je důležité Pánu důvěřovat, strávit život ve věrnosti evangeliu, přijímat a osvěcovat vírou a modlitbou každou okolnost a každý skutek svého života ve stálé pohotovosti ke spojení s Ním.
