Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 6/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
11.02.2024
Řehoř II. ¦ 669-731 ¦ papež
svátek: 11. února
Přesné datum jeho narození je nám zahaleno tajemstvím, zato však známe jména jeho rodičů - Marcelus a Honesta. Ti ho ke kněžství předurčili, výchova na pěvecké škole v Lateránu je toho dokladem. U Lateránu působili v té době benediktini, proto existuje domněnka, že on sám do toho řádu patřil. Není to úplně vyloučeno, nebylo dozajista náhodou, že z Petrova stolce se zasloužil o povstání z trosek slavného benediktinského opatství Monte Cassino.svátek: 11. února
Musel se jevit velmi slibně, jinak by ho papež sv. Sergius I. (viz Světlo 35/2023) nedosadil do úřadu sacellaria, jehož úkol spočíval v rozdávání almužen a darů z papežské pokladny a ve vyplácení mzdy úředníkům. Později přijal nadějný mladý muž jáhenské svěcení a ocitl se v suitě papeže Konstantina na jeho plavbě do Konstantinopole. Tam zamířil r. 710 Kristův náměstek jednak urovnat vášně vzplanuvší po hanebném činu císaře Justiniána II., jenž vyplenil Ravennu a krutě naložil s jejími představiteli, jednak dát do pořádku hrozící rozkol vzniklý tzv. trullanskou synodou[1]. Podařilo se a pozdější světec si zde vydobyl jak ostruhy na poli diplomacie, tak díky svým schopnostem i velmi slušné jméno.
Když potom 9. dubna 715 Konstantin zemřel, byl za jeho nástupce po 40 dnech jednomyslně vybrán Řehoř II., po sedmi řeckých a syrských papežích první rodilý Říman - osobnost, kterou křesťanský svět potřeboval jako sůl. Nebezpečí číhalo ze všech stran a jednotlivé problémy se časově prolínaly. I jeden jediný by zaměstnal renomovaného státníka, Řehoř II. jich měl k řešení několik.
Nejprve zde byl spor s langobardským králem Liutprandem. Tomu se podařilo upevnit si moc na svých državách a snil o sjednocení celého Apeninského poloostrova. Navzdory slibům nevrátil Svatému stolci některá dobytá území. Díky diplomatickému úsilí papežově se ale nakonec podvolil. Později Liutprand využil Řehořových sporů s byzantským císařem, o nichž ještě bude řeč, obsadil důležité město Ravenna a pak nasměroval kroky svých vojsk na Řím. Opět vynikl státnický talent nástupce sv. Petra, který langobardského krále nejenže odvrátil od jeho úmyslu, ale přijal od něj jako dar město Sutri, které Liut prand dobyl na Byzantincích. Protože se však právem obával rostoucího vlivu Liut pranda, s pomocí Benátčanů a svých jedinečných diplomatických schopností získal roku 429 Ravennu zpět.
Na to nemohl Liutprand nereagovat a vytáhl na Věčné město. Rozbil své ležení nedaleko Andělského hradu a stačil jediný útok ke ztečení jeho hradeb. Řehoř II. na nic nečekal a osobně se vydal do langobardského tábora, kde se mu podařilo přimět Liutpranda k uzavření příměří. Král se pak nechal papežem za ruku dovést ke hrobu sv. Petra, na něj položil jako votivní dary svou korunu a svůj meč. Řehoř ho přijal zpět do církve a současně od něj přijal slib, že odtáhne od městských bran a jednou provždy zanechá svých výbojů proti Římu.
Vzhledem k rozložení sil, jaké tehdy bylo, šlo o výsledek až neuvěřitelný a o diPoselství Královny míru „Drahé děti! Ať tento čas se stane časem modlitby.“ Medžugorje 25. ledna 2024 Svatý Řehoř II. plomatický úspěch mimořádné hodnoty. Řím se díky němu nestal hlavním městem konkrétního království a nepřecházel poté z jedněch rukou do druhých, ale zůstal nadnárodním centrem křesťanstva.
Liutprand při svém atakování Říma a papežských území těžil z Řehořova sporu s byzantským císařem Lvem III. Isaurským. Tento bývalý obchodník s dobytkem a v mnoha bojích ostřílený voják se nechal svými rádci přesvědčit, že uctívání obrazů a soch je Bohu nemilou záležitostí a v Božích očích hříšným počínáním. Zastáncům této teze z řad křesťanských učenců přizvukovali také císařovi židovští a muslimští rádci. Rozhořel se spor zvaný ikonoklasmus neboli obrazoborectví, při němž shořely stovky ikon a byly rozbity stovky soch nevypočitatelné hodnoty. V životopisech světců jsme na toto téma již nejednou pojednali, proto je nebudeme více rozvíjet.
Císařskému ediktu nařizujícímu zničit „modloslužebnická“ vyobrazení se vzepřelo několik biskupů, které vladař obratem sesadil. Řehoř II. se jich zastal, avšak i jeho obeslal Lev III. s neomaleným příkazem, aby se přidal na stranu obrazoborců. Jeho Svatost mu odpověděla, že císaři v žádném případě nepřísluší cokoli mu nařizovat v otázkách víry a církevních nařízení. Dále reagoval římský pontifex maximus svoláním synody biskupů a zástupců měst, kteří se usnesli na neměnnosti stávajícího přístupu k uctívání obrazů zobrazujících svaté osoby. Obrazoborci mezitím došli k závěru, že závadné je i uctívání svatých a jejich ostatků. Na základě tohoto „zjištění“ lehlo popelem mnoho klášterů…
Císař pohrozil papeži sesazením a podnikl v tomto směru řadu kroků spočívajících v prosazení svého záměru vojenskou mocí. Značná část italských měst se ale postavila na papežovu stranu, čímž císařovy plány zhatila. Ve své nízkosti dokonce vyslal do Říma atentátníky, kteří měli Řehoře zavraždit. Byli však prozrazeni a některé z nich ubil rozzuřený lid, jeden se stačil ukrýt v klášteře a byl určitě rád, že tento klášter nebyl císařovými věrnými pobořen a vypálen jako jiné.
Dochovaly se dva listy, které Řehoř II. zaslal Lvu III. Psal v nich bez diplomatických kliček, otevřeně, jak to cítil, přitom je z jejich neotřelého stylu znát snaha přimět císaře k rozumu: „Osvoboď svou duši od kletby, jíž Tě svět zahrnuje, vždyť z Tebe se smějí i malé děti. Jen vstup do školy, kde se učí a b c, a řekni: »Já jsem císař, který ničil obrazy,« a děti Ti okamžitě hodí na hlavu své tabulky. Chceš nás strašit, když pravíš: »Pošlu do Říma své posly a rozbiji sochy sv. Petra, ba odvedu samého papeže Řehoře spoutaného, jako Konstans odvedl papeže Martina.« Konstans skončil smutně, Martin je ctěn za svatého. Chceš-li nám ve své pýše ublížit, není nám třeba pouštět se do takového boje. […] A co se týká sochy sv. Petra, na sv. Petra hledí všechny západní národy s uctivou vírou. Chceš jeho sochu zničit. Prohlašujeme Ti, že nebudeme potom vinni krví, která za to bude prolita, padne na Tvou hlavu.“
Lev III. Isaurský proti papeži vytrvale brojil a vyslal do Itálie další vojska. Opět neúspěšně. Řehoř tehdy odmítl návrhy svých spojenců prohlásit pro Itálii nového císaře, trval na právoplatnosti toho stávajícího, byť jemu nepřátelsky nastaveného. Proto osobně zasáhl, když se vévoda Tiberius Petasius pokusil uchvátit byzantský trůn. Lev III. ovšem projevil pramálo vděčnosti, jejich spor trval až do Řehořovy smrti a pokračoval i za jeho nástupce, jak jsme již uvedli.
Krom těchto konfliktů, jež Řehoře II. dnem i nocí zaměstnávaly, se svatý papež věnoval i pastoraci. Na srdci měl především věc Boží, jsa sám mužem Božím. Z Anglie připlouvali na kontinent horliví misionáři toužící na něm zasít símě Kristovy radostné zvěsti. Nejvýznačnějším z nich byl patrně Vinfried, jehož Řehoř vysvětil na biskupa, dal mu nové jméno – Bonifác a vyslal roku 719 do německých zemí. Bonifácovo misijní působení bylo mimořádně úspěšné, je patronem Německa. Svatý Řehoř II. vynikal osobní zbožností a učeností, zároveň též rozhodností, energičností a věrností pravdě. Díky němu se obnovy dočkalo několik klášterů, včetně již zmiňovaného Monte Cassina, na jehož opatský stolec usadil mnicha Petronacea z Brescie, známého svou zbožností. Svůj rodný dům pak přeměnil na klášter sv. Agáty. Zemřel 11. února 731 a pochován byl ve Svatopetrské bazilice. Jistou zajímavostí je, že za Řehořova pontifikátu spatřil světlo světa „Svatopetrský haléř“. Za jeho zavedením stál anglosaský král Ina, který zatoužil po vstupu do jednoho z římských klášterů. Předtím ještě ustanovil, aby každá rodina v jeho království platila denár roční daně Svatému stolci.
-----
[1] Synoda, kterou do Konstantinopole v roce 691 svolal císař Justinián II. Nepozval na ni ani papeže, ani jeho zástupce. Její účastníci se vymezili proti latiníkům, resp. proti papežskému primátu. Hned 211 východních biskupů se na ní usneslo např. na odmítnutí celibátu, či na právu na rovnocenné výsady pro římský i cařihradský stolec, dále na odmítnutí různých předpisů pro kněze platných v Římě.
