Ve škole to šlo Pierině skvěle, avšak musela se vzdát snu o studiu, protože v chudé rodině nebylo ani pomyšlení na to, že by jí rodiče mohli studium platit. Jakožto nejstarší musela být navíc matčinou pravou rukou jak v domácích pracích, tak při starosti o mladší sourozence. Podle matčiných vzpomínek byla velmi hodná, poslušná a obětavá. Příznačná je v tomto směru událost z doby, kdy už Pierina pracovala v několik kilometrů vzdáleném Albinu. Jednoho dne se vrátila z práce domů velmi unavená, přesto vyšla vstříc matce, která mezi řečí prohodila, že bude muset ještě jednou zajít do obchodu ve vedlejší vsi pro zboží, které zapomněla koupit. Bylo dosti nevlídné počasí, zima a náledí, ale navzdory nepohodě a únavě se Pierina vydala na nákup. Na hladkém ledě jí dřeváky klouzaly, tak si je sundala a pak i punčocháče, aby je na ledě nezničila. Domů se vrátila bosky a na kost promrzlá.
V 11 letech začala místo do vyššího stupně školy docházet do krejčovské dílny jejich sousedky, aby se zde naučila šít, což mělo být její živobytí v příštích desítkách let. Jako patnáctiletá pak začala vydělávat a přinášet rodičům tolik potřebné liry na udržení početné domácnosti, potřebnější o to víc, že otec musel ze zdravotních důvodů svůj pracovní poměr ukončit. Šití však nevynášelo tolik, kolik bylo potřeba, Pierina proto změnila zaměstnání a nastoupila do přádelny bavlny v nedalekém Albinu: pochopitelně tam chodila pěšky. Věrná svému naturelu, chodívala denně na jitřní a v případě, že měla dopolední směnu od 6.00 do 14.00, vstávala ve 4.00, aby mohla být aspoň na části bohoslužby začínající v Albinu v 5.00. „Nemůžu žít bez mše svaté,“ vysvětlila komusi své počínání, když jí radil, aby od něj alespoň čas od času upustila a odpočinula si.
Ve volných chvílích čítávala Pierina duchovní literaturu. Zvlášť si oblíbila životopisy světců a mezi nimi především sv. Marie Gorettiové (tehdy ovšem ještě neprohlášené za svatou). Docházela k nemocným a byla rovněž aktivní v místní Katolické akci, tj. organizovaném laickém apoštolátu pod vedením místního biskupa – myšlenky uvedené do života papežem Piem XI. Vstoupila též k františkánským terciářům a složila soukromé sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, které dvakrát v roce obnovovala. Toužila po misiích, a to tak silně, že na nich byla ochotna položit i život: „I kdybych měla zahynout druhý den po přibytí na misie, jela bych,“ prohlásila.
V roce 1947 si našetřila něco málo peněz, aby se mohla vypravit do Říma na beatifikaci Marie Gorettiové. Poté, co z úst Pia XII. zazněla formule beatifikačního aktu, svěřila se své přítelkyni: „Jaká by to byla radost, zemřít podobně jako Marie Gorettiová!“ Její přání se mělo za necelých 10 let - ještě za pontifikátu tohoto papeže - vyplnit… A dost možná splnily její kamarádky slib, který jí tehdy mezi řečí daly, když uslyšely zmíněná Pierinina slova: „Jestli se to stane, přijedeme na tvou beatifikaci…“ Obrázky učednice čistoty z Nettuna přivezla z Říma dětem, které učila v náboženství.
Dne 4. dubna 1957 měla Pierina dopolední směnu. Končila jí ve 14.00 a jako vždy se měla vrátit nejpozději v 15.10, jenomže hodiny ukazovaly 15.30 a po Pierině nebylo ani vidu ani slechu. Doma o ni začali mít strach, proto se ji bratr Santo vydal naproti. Našel ji bezvládnou ležet uprostřed cesty se zakrvácenou hlavou. Nikdo nevěděl, co se stalo, nikdo nic neviděl. Pierina sice vypadala, že vnímá, co na ni on a posléze ostatní mluví, ale sama nebyla s to nic povědět. Santo zalarmoval okolí, podařilo se mu sestru dovézt domů, kde jí kněz udělil poslední pomazání, načež ji odvezli do nemocnice v Bergamu na operaci. Zde Pierina po dvou dnech na následky těžkého poranění hlavy zemřela. Bylo 6. dubna 1957.
Pohřbu, jenž se konal tři dny poté, se zúčastnily masy věřících, pevně přesvědčených, že Pierina Morosiniová zemřela při hájení svého panenství. „Jaká je to pro nás, obyčejné smrtelníky, obrovská pocta, že jsme se zde mohli shromáždit, abychom se rozloučili s nejkrásnější lilií, jaká kdy vykvetla na zelených loukách našeho údolí. […] Tvá velikost jednou dojde uznání. […] Voláme k tobě, aby na nás sestoupila síla smíření a odpuštění. […] Ve tvém srdci denně pulsoval Ježíš přítomný v Eucharistii,“ pronesl nad hrobem ubité dívky místní farář. Vše nasvědčovalo všeobecnému přesvědčení o Pierinině panenském mučednictví, nicméně skutečné světlo do případu přinesl až pachatel, který byl dopaden až 20 let poté.
V roce 1957 mu bylo 20 let a přiznal, že Pierinu sledoval zhruba rok. Líbila se mu, a dokonce po ní toužil tělesně. V inkriminovaný den ji opět sledoval a tentokrát si dodal kuráže. Dohonil ji a bylo jasné, o co mu jde. Pierina sebrala ze země kámen, aby se jím proti vetřelci bránila, avšak on byl silnější, kámen jí z ruky vytrhl a ve vzteku ji několikrát udeřil do hlavy. Pierina se zapotácela, udělala ještě pár kroků a pak se sesula k zemi. On poté ve zmatku utekl. V tomto stavu Pierinu posléze našel bratr Santo. Dne 9. dubna 1983 (během probíhajícího beatifikačního procesu) byly tělesné pozůstatky zavražděné panny přeneseny do farního kostela, přičemž se zjistilo, že se nacházejí v neporušeném stavu. A 4. října 1987 Jan Pavel II. tuto dívku, která raději zemřela, než aby přišla o panenství, prohlásil za blahoslavenou - 30 let po události. Biskup její diecéze tehdy řekl: „I kdyby nezemřela mučednickou smrtí, byla by Pierina díky svému životu svatá, jenom ne tak známá.“