Autor: Bert Ghezzi
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 8, č. 9/2007 | smn.sk
Datum napsání:
07.02.2018
Pier Giorgio Frassati ¦ 1901-1925
- italský dominikánský terciář -
Jakého člověka si představíte, když přemýšlíte o vlastnostech, které Ježíš zdůraznil v Blahoslavenstvích? „Blahoslavení chudí v duchu…, ti, kteří pláčou…, pokorní…, čistého srdce…“ (Mt 5, 3-11). Asi jen málo lidí by přišlo s popisem, který je vhodný pro Piera Giorgia Frassatiho - byl bohatý, rád se bavil a byl hezký. Ale když tohoto mladého Itala papež Jan Pavel II. v roce 1990 blahořečil, neváhal ho nazvat „mužem blahoslavenství“. Pier Giorgio byl navenek velmi aktivní, ale ve skutečnosti byl chudý v duchu a čistého srdce. Tyto vlastnosti však projevoval velmi vyváženě. Ti, co ho znali, viděli jeho dobrotu, ale nikdy ho nepovažovali za člověka z jiného světa anebo za „svatouškáře“. Žil čilým křesťanským životem v převážně světském prostředí. Jistý životopisec nazval Piera Giorgia „obyčejným“ křesťanem. Ale je-li to tak, potom být obyčejným křesťanem znamená klást Boha na první místo a s radostí se věnovat druhým.- italský dominikánský terciář -
Pier Giorgio se narodil v Turíně 6. dubna 1901. Jeho sestra Luciana, která se stala jeho nejbližší přítelkyní, se narodila o sedmnáct měsíců později. Jeho otec Alfredo vlastnil a vedl vlivné liberální noviny La Stampa. Jeho matka Adelaide byla umělkyní z bohaté rodiny. Od dětství prožíval Pier Giorgio napjatý rodinný život, protože jeho rodiče si nerozuměli. Jejich hádky a odcizení, které se léty zvětšovalo, bylo pro chlapce velkou bolestí. Tato situace zocelila jeho charakter a jemně ho přivedla ke Kristu. Jeho rodiče ho v tom nepodporovali. Náboženskou výchovu dostal Pier Giorgio takřka výlučně od kněží a řeholních sester ve škole. Alfredo, který byl agnostik, si jednou stěžoval knězi, že našel svého syna spát na podlaze s růžencem v ruce. „Raději byste ho našel spát s nemravným románem, že?“ odpověděl kněz. Ani Adelaide neměla ráda náboženské sklony svého syna. Obávala se, že se stane knězem a nevybere si světskou kariéru. Když jistý jezuita vyzval jejího dvanáctiletého syna ke každodenní účasti na mši svaté a svatém přijímání, rozhodně to odmítla - dokud ji prosby Piera Giorgia nepřesvědčily. Potom už chodil na mši svatou pravidelně každý den.
Když měl Pier Giorgio sedmnáct roků, zjistil, co bude velkou radostí jeho života: Vstoupil do Společnosti svatého Vincenta de Paul a začal navštěvovat turínské chudé. Potřeb bylo mnoho, neboť ve městě bylo hodně veteránů z I. světové války a zoufalých dělnických rodin. Když Pier Giorgio tyto rodiny navštěvoval, zamiloval se do nich. Každý den jim přinášel jídlo, oblečení a peníze. Jeho skutky milosrdenství v obyčejném týdnu vypadaly asi takto: V neděli - střevíce pro bosé dítě. V pondělí - ubytování pro ženu bez domova. V úterý - střevíce pro nezaměstnaného dělníka. Ve středu - platba školného pro děvče. Ve čtvrtek - přestěhování slepého veterána. V pátek - nákup pro hladovějící rodinu. V sobotu - léky pro starou ženu s bronchitidou.
Pier Giorgio se ochuzoval, aby mohl co nejvíce dávat. Často musel jít domů pěšky, protože peníze na vlak dal žebrákovi. Když se ho jeden přítel zeptal, proč nepohodlně cestuje ve třetí třídě, řekl: „Protože čtvrtá třída není.“ O jednom chladném večeru přišel domů bez kabátu, který dal staré bezdomovkyni. Alfredo zuřil, ale prostá synova odpověď ho odzbrojila: „Ale víš, tatínku, bylo chladno.“ Když dostal na výběr, zda chce jako dar k promoci auto anebo peníze ve stejné hodnotě, vybral si peníze a ty potom dal nuzným. Velmi se radoval ze vztahu s těmi, kterým sloužil, a rád je osobně obdarovával. Považoval to za příležitost „trochu lidi povzbudit, dát jim naději, že jejich život se změní“. Velmi rád využíval příležitost, aby jim vyprávěl o Bohu, a povzbuzoval je, aby se setkali s Ježíšem při mši svaté.
Dobročinné poslání přivedlo Piera Giorgia do chatrčí, které ostře kontrastovaly s luxusními domy jeho rodiny. Když se ho přítel zeptal, zda ho neodpuzuje špína, odpovídal: „Ježíš ke mně přichází každé ráno ve svatém přijímání. Splácím mu to ve velmi malé míře tak, že navštěvuji chudé. Dům může být špinavý, ale já jdu ke Kristu.“ Pier Giorgio těmi slovy odhalil jádro své spirituality. Jeho radost, která ho udržovala v každé bolesti, pramenila z velmi důvěrného vztahu s Ježíšem. Úzký vztah s Pánem živil každodenní účastí na mši svaté a častou modlitbou před Nejsvětější svátostí. „Po modlitebním bdění,“ řekl, „ cítím se silnější, bezpečnější, jistější a dokonce šťastnější.“ Velmi rád měl Písmo svaté a zvlášť listy svatého Pavla. Na stole měl položený papír s 13. kapitolou 1. listu Korinťanům. Pavlův úžasný hymnus na lásku mu připomínal správný motiv pro skutky milosrdenství. Pravidelně četl Následování Krista a tuto knihu spolu s Novým zákonem přikládal k darům pro chudé rodiny. Pier Giorgio si vroucně uctíval Pannu Marii. Vždy měl po ruce růženec a modlil se ho několikrát denně, často i s přáteli. Na dveře v ložnici si připevnil modlitbu svatého Bernarda k Panně Marii z Danteho Ráje. Když byl v letní vile své matky, každý den putoval do mariánské svatyně, která byla vzdálená osm kilometrů.
Pier Giorgio viděl, že je nutná sociální změna, která by zmírnila situaci chudých. Rozhodl se studovat mechanické inženýrství, aby pracoval s horníky, kteří byli zvlášť znevýhodnění. Na univerzitě vedl studentské politické organizace a vstoupil do Lidové strany. Měl představu, že sjednotí odborníky s dělníky, aby se vytvořil tým, který zlepší postavení nižších tříd. Nástup fašismu na začátku 30. let 20. století Piera Giorgia velmi znepokojil. Na svoje osobní riziko spolupracoval s opozičními stranami, pochodoval při antifašistických demonstracích a veřejně obviňoval Mussoliniho a jeho stranu. Nemohl ovládnout svůj hněv, když se Mussolini v říjnu 1922 dostal k moci s omezenou podporou Lidové strany. „Díval jsem se na projev Mussoliniho,“ napsal, „a krev mi vřela v žilách. Jsem zklamaný nehanebným chováním Lidové strany.“ Podle Piera Giorgia byla angažovanost v politice a sociálních reformách projevem víry. Každé ráno, když kněz ukončil mši svatou slovy: „Ite, missa est!“ („Jděte ve jménu Páně!“), přijal jeho slova jako Pánovo pověření pracovat pro spravedlnost. Luciana říkala, že podle Piera Giorgia „žít ve společnosti znamená snažit se, aby se Duch vrátil, oživit ho tam, kde je slabý, a roznítit ho tam, kde není“.
Pier Giorgio měl velmi rád zábavu a přátelství. V posledním roce svého krátkého života měl velikou radost z činnosti Společnosti temných povah. Byla to skupina mladých lidí, kteří byli jeho nejbližšími přáteli. Ve skupině byl Pier Giorgio oficiálně označený za „praktického baviče“, vždyť byl autorem mnoha vtipů, žertů a klukovin. Tato společnost chodívala na výlety do hor, které naplánoval a vedl. Na vrcholu hor vedl svoje přátele při modlitbě a oslavě toho, jenž stvořil majestátné štíty. Potom odpočívali a radovali se z jídla, vína, cigaret a písní, které Pier Giorgio svým hlubokým hlasem zpíval. Věděl, že zpívá falešně, ale říkal, že je „důležité zpívat“. Přestože byl navenek veselý, v srdci prožíval hluboký žal. Zamiloval se do Laury Hidalgové, mladé ženy ve skupině, a chtěl se s ní oženit. Řekl to pouze své sestře, protože věděl, že rodiče chtějí, aby se oženil s děvčetem, které má vyšší společenské postavení. Alfredo a Adelaide stáli před oficiální rozlukou a Pier Giorgio se obával, že rozhodnutí oženit se s Laurou by způsobilo ukončení jejich manželství. Nedokázal zničit jednu rodinu tak, že si založí novou. V tichosti snášel bolest z toho, že poví ne svojí nezveřejněné lásce. Když měl Pier Giorgio v roce 1925 promovat a začít spolupráci s horníky, Alfredo mu podkopal jeho životní sen. Rozhodl se, že se jeho syn stane manažerem v La Stampě. Zdráhal se mu to říct, a proto požádal svého obchodního společníka, aby mu jeho rozhodnutí oznámil. Ačkoli byl Pier Giorgio zaražený a zklamaný, svolil. „Myslíte si, že se to bude tatínkovi líbit?“ zeptal se posla, který přikývl. „Potom mu povězte, že přijímám.“
Ale dřív, než mohl Pier Giorgio začít pracovat, těžce onemocněl. Nikdo v jeho rodině tomu nevěnoval pozornost. Věnovali se babičce, která umírala, a mysleli si, že jeho nemoc rychle přejde. Ale Pier Giorgio dostal dětskou obrnu - pravděpodobně během návštěvy chudých – a až si rodina uvědomila, jak moc je churavý, bylo už příliš pozdě. Když se nemohl zúčastnit babiččina pohřbu, Adelaide si stěžovala, že když ho potřebují, nikdy není k dispozici. V myšlenkách Piera Giorgia měli chudí první místo až do konce. Když ležel na smrtelné posteli, požádal Lucianu, aby zanesla lék nemocnému a v jeho jménu obnovila zdravotní pojištění pro chudého muže. Byly to jeho poslední skutky milosrdenství. Zemřel 4. července 1925.
Náhlá smrt každého šokovala. A když tisíce turínských chudých přišly na jeho pohřeb, Alfredo a Adelaide žasli nad poctou, kterou vzdaly jejich synovi za jeho štědrost a službu. Jedna z mých oblíbených fotografií zobrazuje Piera Giorgia, jako sestupuje z alpského štítu a usmívá se s fajkou v ústech. Na další nese Pier Giorgio radostně s několika přáteli na večírek soudek vína. Ale mám též v paměti svědectví jeho přítele, který říkal, že když Pier Giorgio po hodině modlitby odcházel z kostela, obrátil se a zamával směrem ke svatostánku. Toto láskyplné gesto, které bylo znakem blízkého vztahu k Ježíšovi, vyjadřuje něco z radosti a přirozenosti, s jakou prožíval „obyčejný“ křesťanský život uprostřed světa. A uvažuji nad jeho slovy: „Každý den trochu lépe rozumím nesrovnatelné milosti, že jsem katolík. Pryč s melancholií!… Jsem veselý. Žal není smutek. Smutek bychom měli vykázat z křesťanské duše.“
