Petr z Alkantary ⋅ kněz

Několik let byl znám jako Juan Garavito, syn svého otce Pedra Alfonse Garavita, guvernéra městečka Alkantary, prvotřídního právníka a neobyčejně zbožného muže. Chlapec si navykl trávit dlouhé hodiny na modlitbách, v kostele se zdržoval většinu svého volného času. V osmi letech mu otec umřel a matka Maria se znovu vdala. V otčímovi Alfonsu Barrantesovi našel malý Juan dobrého vychovatele, který svého nevlastního syna poté, co u něj vypozoroval zdravý intelekt a nadání pro studium, poslal studovat kanonické právo na univerzitu v Salamance. Odečteme-li povinné studium a přítomnost na přednáškách, skládal se život mladého studenta z modlitby, skutků pokání a navštěvování špitálů a vězení, kde pečoval o nemocné, o vězně. Táhlo ho to do kláštera, ale nechtěl se unáhlit, nechtěl učinit osudový krok motivovaný toliko vlastním přáním. Rozhodující pro něj bylo setkání s minoritou P. Františkem Frenegalem v roce 1515 - po rozhovoru s ním měl jasno. Bez vědomí matky a otčíma (ze strachu, že by jej zdržovali) opustil domov a vydal se do kláštera menších bratří v Man jaretes. Místní kvadrián měl o jeho budoucnosti v řádu vážné pochybnosti, nevěřil, že by mladík z vyšších vrstev byl s to zřeknout se pohodlí a výhod zabezpečeného života, zvládat přísné řádové regule či zachovávat tuhé posty, mlčení a poslušnost. Mladý adept klášterního života musel podstoupit zkušební lhůtu, aby se ukázalo, co v něm vězí. Bylo však bláhové zkoušet někoho, kdo už několik let praktikoval dobrovolně přísnou askezi a kdo si sám od sebe ukládal skutky pokání.

Představený byl Juanem nadšen, přijal ho ochotně do noviciátu a přidělil mu řádové jméno. Odteď bude znám jako bratr Petr, aby pak do dějin vešel jako sv. Petr z Alkantary. Mladý bratr Petr plnil v klášteře hned několik funkcí - od sakristiána přes fortnýře až po správce. Spával na holé zemi - až do chvíle, kdy mu tato poloha začala připadat příliš pohodlná, takže se ji rozhodl změnit. Odteď spával vkleče s hlavou opřenou o stěnu; když si chtěl dopřát přece jen krapet pohodlí, sedl si na noc na paty. Tedy na noc - spával maximálně půldruhé hodiny, více spánku nepotřeboval. Čas takto ušetřený věnoval důležitějším věcem - modlitbě a skutkům pokání. Dlouhá léta se živil pouze chlebem a vodou. Ale i v této oblasti si podobně jako v případě spánku dokázal čas od času „zahýřit“ - o svátcích si dal trochu ovesné kaše. Chodil bosky, v hábitu z drsné hrubé látky, nikdo ho nikdy nespatřil s kapucí na hlavě, kterou by se chránil proti spalujícímu jižnímu slunci. Už v raných dobách svého řeholního života byl vystaven útokům Zlého a velikým pokušením, ale jeho duch dokázal vycházet z těchto střetů vítězně. Když byla v roce 1522 přeměněna kustodie Extremadura na provincii, vybídl její první provinciál P. František Frenegalo bratra Petra, na kterého si moc dobře pamatoval, aby se připravil na podjáhenské svěcení. Petr nikdy o kněžství neuvažoval, resp. tuto myšlenku vždy zavrhoval, „non sum dignus“ říkával - „nejsem hoden“. Nicméně slíbil poslušnost a v jejím rámci přijal ještě téhož roku podjáhenské svěcení, rok nato i jáhenské a za další rok pak kněžské. Už jako otce Petra jej posléze provinciál pověřil procházením provincií a kazatelskou činností.

Frenegalo věděl, co dělá, když Petrovi tento úkol svěřil. V Petrově osobnosti se totiž snoubilo hned několik předností - vynikající teologické znalosti, mimořádný dar výřečnosti a v neposlední řadě i jeho již zmiňovaný způsob života, jímž prokazoval věrohodnost svých slov. Šlo o nefalšované lidové misie a dělo se při nich to, co se v historii církve svaté děje, začne-li Boží vyvolený hlásat evangelium - šly za ním zástupy. Tisícihlavé davy navštěvovaly jeho kázání, docházelo k četným konverzím i vnitřním proměnám přemnohých. Měl lví podíl na tom, že Pyrenejský poloostrov byl takřka nedotčen bludnými luterskými nebo kalvínskými naukami. Jeho zápal, jeho nevyvratitelné argumenty, jeho nasazení - to vše mu pomáhalo v pronikání Božího slova do lidských srdcí „až na dřeň“. A byl to právě on, kdo při těchto lidových misiích zavedl praxi vztyčování misijních křížů. Od roku 1525 spravoval několik klášterů v provincii a v roce 1538 byl jednohlasně zvolen za provinciála. V tomto postavení sepsal nové, přísnější stanovy, aby tak vymýtil nešvary uvolněných mravů. Volal po návratu k radikálnosti sv. Františka z Assisi, po opravdovosti řeholního života, po odevzdávání se Bohu cele. Pochopitelně se to setkalo s nevolí těch, jimž svobodomyslnější život vyhovoval. Petra osočovali z přepjatosti, jeho touhu po chudobě měli za pokoušení Boha a pokoru za špinavou sprostotu, aby takto rádoby zbožnými argumenty maskovali své zesvětštělé chápání řehole.

Na kapitule v roce 1540 byla jeho nabídka konstitucí smetena ze stolu, valná většina bratří k františkánskému ideálu jím oslavovanému nevzhlížela tak jako on. Petr proto rezignoval na svůj úřad a rozhodl se následovat otce Martina od svaté Marie, jenž vedl v portugalském pohoří Arrabida poustevnický život. Přísná kající praxe, jakou pro sebe poustevník Petr zavedl, přilákala už zanedlouho plno následovníků a komunita bratří toužících ujařmovat své já se zdárně rozrůstala. Vysněný život však nevedl otec Petr dlouho, neboť slib poslušnosti jej v roce 1544 přinutil k návratu do mateřské provincie, kde byl jmenován definitorem, tj. rádcem či asistentem představeného. V roce 1553 se konala generální kapitula v Salamance, na níž se otci Petrovi vyplnil jeho sen o návratu do ústraní a ke strohému životu - byl poslán do přísné klauzury kláštera sv. Onufria v La Lapa, kde mohl veškerý svůj čas trávit na modlitbách. Zde byl Bohem vyzván, aby se znovu zasadil o zpřísnění řádových regulí jako zadostiučinění za upadající život řeholníků a šířící se protestantské hereze. Vydal se (pochopitelně pěšky) do Říma, aby povolení na vyhlášení nových stanov získal přímo od papeže. Julius III. mu těsně před svou smrtí v roce 1555 toto právo udělil a nadto mu povolil zakládání nových klášterů. První takový vybudoval v Pedrosu u Plasencie a bratři v něm žijící vedli nesmírně přísný kající život prokládaný modlitbou.

Chodili celý rok bosí, spali na holé zemi (jen pokud by byly cely vlhké, mohli spát na desce), nesměli jíst maso, vejce, ba ani ryby, pít víno a alespoň tři hodiny denně se měli v usebraném tichu modlit a rozjímat. Věční reptalové zpoza zdí svých pohodlných klášterů Petrovi prorokovali, že jej čeká zoufalá samota, avšak k jejich úžasu se k němu začaly připojovat houfy stejně naladěných mladých i starých. Povstávaly tedy další kláštery, na což v roce 1559 reagoval papež Pavel IV. svým breve „Cum a nobis“, v němž je podřídil menším bratřím-konventuálům, a vydal povolení k tomu, aby se mohla tato myšlenka šířit i mimo Pyrenejský poloostrov. To už tři roky existovala kustodie a v roce 1561 vznikla dokonce provincie - zasvěcená sv. Josefovi. Bratři si začali říkat observanti (Fratres strictissimae observantiae), běžní věřící jim říkali jednoduše alkantaríni. Otec Petr se navzdory všemu umrtvování neumrtvil tak úplně od světa, jak by se mohlo zdát, a už vůbec se neomezoval pouze na františkánskou rodinu. Měl důvěrný kontakt například se sv. Františkem Borgiášem nebo císařem Karlem V., který mu sliboval hory doly, aby se stal jeho zpovědníkem, stejně jako portugalský král Jan III. Marně.

Petr neměl v úmyslu žít u dvora, byl přece řeholníkem, byl observantem. Nadto byl rádcem, zpovědníkem a duchovním vůdcem sv. Terezie z Avily, která rovněž prahla po přísnějším způsobu života. Pomáhal jí v reformě Karmelu a přesvědčil ji, aby i ona požádala o papežské breve. Na svých cestách po lidových misiích napříč Pyrenejským poloostrovem pro ni hledal vhodné kandidátky. Když se této velké karmelitce podařilo v roce 1562 otevřít první řeholní dům, na radu Petrovu byl zasvěcen rovněž pěstounu Páně. Během své vizitační cesty ve městě Viciosa náhle onemocněl. Požádal o převezení do kláštera v Arenasu, aby mohl umírat uprostřed svých bratří. Dva dny před smrtí přijal viatikum a celou další noc podle svého zvyku promodlil. Ani na smrtelné posteli neslevil nic ze svých zásad a odmítl dokonce doušek vody, ačkoli měl velkou žízeň. K poledni 18. října 1562 se jeho stav prudce zhoršil. „Zaradoval jsem se, když mi řekli, půjdeme do domu Pánova…“ stačil ještě říct na prahu Pánova domu, do nějž vkročil v pravé poledne o svátku sv. Lukáše. Více už neřekl. Zbytek dopověděli papežové - Řehoř XV. v roce 1622 beatifikační bulou a v roce 1669 Klement IX. bulou kanonizační.