Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 16/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
21.04.2024
Petr de Betancur ¦ 1626-1667 ¦ misionář
svátek: 24. dubna
Jeho rodištěm byly 21. března 1626 Kanárské ostrovy, jmenovitě Tenerife, kde vyrůstal ve městě Vilaflor de Chasna jako jedno z pěti dětí zbožných rodičů. Spolu s dalšími sourozenci jim pomáhal na nevelkém poli a časem na něj jakožto na nejmladšího přešlo pasení koz. Zbožnost byla Petrovi dána do vínku, stejně jako starost o věci Boží. Slýchával o zemích daleko za oceánem, kde žijí lidé, kteří dosud nepoznali Krista a kteří živoří, pokud je ovládnou kořistiví conquistadoři. Došel k závěru, že plamen, který se v něm při myšlenkách na tuto skutečnost rozhořel, se rovná Božímu volání. Petr se tímto plamenem nechal pohltit a ve svých 23 letech vstoupil na palubu lodi, která plula do kubánské Havany.Zde setrval Petr několik měsíců na faře u kněze pocházejícího taktéž z Tenerife. Aklimatizoval se a poté odplul do Hondurasu (přičemž plavbu si musel po celý čas odpracovávat jak pomocný dělník) a ještě později do Guatemaly. Začátky v této zemi však měl krušné. Prakticky okamžitě ho na lůžko upoutala těžká nemoc. Nicméně také zde se ukázala platnost rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kurýroval se mezi místními, často nejchudšími, což se ukázalo jako velká devíza do budoucna.
Po vyléčení se Petr vrhl na studia v jezuitské koleji sv. Lukáše, avšak jezuitou ani knězem se nestal (podle životopisců dělal pokroky spíše ve ctnostech než ve studiu), zato vstoupil do třetího řádu sv. Františka a začal žít v klášteře zasvěceném tomuto assiskému světci v Antique Guatemala jako Petr od sv. Josefa. (Později zde byl podle svého přání právě v kapli třetího řádu pohřben.) A dal se do díla, kvůli němuž absolvoval únavnou plavbu přes Atlantik a díky němuž si vysloužil slávu oltáře.
Serviam - budu sloužit. Toto motto si mohl vepsat do pomyslného erbu. Sloužil chudým, zakládal pro ně útulky, jakož i zotavovnu pro rekonvalescenty - první zařízení tohoto druhu na světě. Brzy na tuto činnost nebyl sám, přidružili se k němu další nadšenci, takže v roce 1656 mohli svému konání dát punc oficiálnosti a založit Řád bratří Panny Marie Betlémské, schválený v roce 1667. Právě služba chudým měla být hlavní náplní života jeho členů, kteří se řídili františkánskými stanovami. „Pamatujte, bratři, že máme duši. Pamatujte na to, že když ji ztratíme, už ji nezískáme zpět. Očistěte své myšlenky, bojte se zla, žijte s vědomím, že jednou zemřete,“ říkával Petr svým spolupracovníkům, ale i těm, jimž hlásal Krista.
O sv. Petrovi de Betancur se někdy hovoří jako o předchůdci ideje lidských práv. Zasazoval se totiž o práva a potřeby těch nejubožejších, přičemž se nepohybujeme v Evropě, nýbrž v zaoceánské Guatemale, kde se přes všechnu snahu církve nahlíželo na domorodé obyvatelstvo jako na méněcenné. Petr nedělal rozdíly, ve škole jím založené vedle sebe sedávali bílí i rudí, stejně jako míšenci, totéž platilo pro nemocné a tuláky či poutníky. Pro místní lidi byl „hermano Pedro“, tj. „bratr Petr“, což nejautentičtěji vypovídá o tom, že přijali rodáka z Tenerife za svého. Milovali ho, neboť viděli, že on miluje je. A miloval je, protože miloval Ježíše Krista.
Rodák z Kanárských ostrovů měl celé souostroví aktivit. Učil místní drobotinu číst a psát, sám konec konců napsal několik knih, a pro přiblížení Pána Ježíše Guatemalanům stavěl vůbec první betlémy na americkém kontinentě. Šířil též pravdu o neposkvrněném početí Panny Marie, tj. dvě století předtím, než dostalo podobu dogmatu. Z toho lze krásně poznat, že toto dogma vyhlášené roku 1854 „nespadlo z nebe“, ale jen potvrdilo dávnou úctu a dávné přesvědčení věřících o Mariině neposkvrněnosti. Petr de Betancur nežil dlouho, ale i tak toho stihl nesmírně mnoho. Zemřel 25. dubna 1667, tj. ve 41 letech. Zvládl ještě založit nemocnici. Nesplnilo se mu však přání vrátit se aspoň jednou na Tenerife a navštívit ještě jednou mariánské poutní místo v Candelaire, kam v mládí chodíval. Byl velkým mariánským ctitelem, lidem kladl na srdce, aby hledali „přátelství s Bohem skrze Pannu Marii“.
Beatifikační proces bratra Petra započal tři desítky let po jeho odchodu na věčnost, leč kvůli různým nepřejícným okolnostem trval desetkrát tak dlouho. Za blahoslaveného ho vyhlásil až roku 1980 Jan Pavel II. současně s „apoštolem Brazílie“ Josefem z Anchiety, taktéž narozeným na Tenerife, a tím se stali prvními rodáky z Kanárských ostrovů vyzdviženými ke cti oltáře. V roce 2002 pak polský papež prohlásil Petra de Betancur v Guatemala City za svatého - prvního svatého Guatemaly, jejímž je spolupatronem.
Na místě, kde ve Vilafloru vyrůstal, stojí kostel, který je mu zasvěcen. Z tohoto města pochází shodou okolností i chlapec, jehož uzdravení ze zhoubného nádoru mízních uzlin díky Petrovým ostatkům, jež chlapci k tělu přiložila jedna řeholnice, posloužilo v roce 1980 k beatifikaci tohoto nezištného velikána. Na Tenerife je též turistická stezka Hermano Pedro zahrnující i místa, kde světec pásával kozy, a patří k nejvýznamnějším poutním trasám na Kanárských ostrovech. Podobná stezka je také v La Antiqua Guatemala, kde taktéž připomíná Petrův život a slouží k poznávání jeho odkazu. Obě jsou nejfrekventovanější v dubnových dnech, kdy se slaví světcův svátek. Svatý Petr de Betancur je spolupatronem Kanárských ostrovů, patronem těch, kteří pečují o nemocné, a několika měst, mj. i Llana de Pedras v Panamě.
-----
Blahořečení ⋅ 22. červen 1980 papežem Janem Pavlem II.
Svatořečení ⋅ 30. červenec 2002 papežem Janem Pavlem II.
Atributy ⋅ zvonek a františkánský hábit.
Patron ⋅ Kanárských ostrovů, Guatemaly, Střední Americe, bezdomovců.
