Giovanni Battista Montini se narodil 26. září 1897 v Concesiu u Brescie v severní Itálii. Pocházel ze zámožné a hluboce věřící rodiny; jeho otec byl právník a poslanec. Kvůli křehkému zdraví musel Giovanni část svých studií absolvovat soukromě. V roce 1920 byl vysvěcen na kněze a brzy byl poslán do Říma, kde vstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce. Vatikánskému státnímu sekretariátu zasvětil celých 30 let. Během druhé světové války pracoval v úzkém kontaktu s papežem Piem XII., kde měl na starosti mimo jiné rozsáhlou charitativní činnost a pomoc uprchlíkům, Židům a válečným zajatcům.
V roce 1954 ho Pius XII. jmenoval arcibiskupem v Miláně - největší diecézi v Itálii. Montini se zde projevil jako dynamický pastýř. Získal si přezdívku „arcibiskup dělníků“, protože aktivně navštěvoval továrny, doly a chudé periferie. Snažil se přiblížit církev modernímu sekularizovanému světu a lidem, kteří se víře odcizili. V roce 1958 jej nový papež Jan XXIII. jmenoval kardinálem.
Když Jan XXIII. v roce 1963 během Druhého vatikánského koncilu zemřel, kardinálové zvolili za jeho nástupce právě Montiniho. Přijal jméno Pavel VI., čímž jasně naznačil svůj záměr být apoštolem světa a misionářem. Pavel VI. koncil s velkou diplomatickou obratností dovedl v roce 1965 do úspěšného konce. Dokázal udržet jednotu mezi konzervativním a progresivním křídlem církve. Zavedl do praxe liturgickou reformu (mše svatá se začala sloužit v mateřských jazycích místo latiny). Zřídil Biskupský synod, aby posílil spolupráci biskupů z celého světa na řízení církve. Stal se prvním novodobým papežem, který opustil Itálii. Navštívil Svatou zemi (kde se historicky setkal s pravoslavným patriarchou Athenagorasem), Indii, OSN v New Yorku, Afriku i Jižní Ameriku.
Závěr jeho pontifikátu byl poznamenán hlubokou krizí ve společnosti i v církvi (studentské revolty roku 1968, odchody kněží, polarizace církve). V roce 1968 vydal encykliku Humanae vitae, ve které potvrdil tradiční učení církve o ochraně lidského života a manželské lásce, včetně odmítnutí umělé antikoncepce. Tato encyklika vyvolala ve světě obrovskou vlnu nepochopení a kritiky, což Pavla VI. lidsky velmi bolelo, přesto ze své pastýřské odpovědnosti neustoupil. Jeho osobním křížem byla v roce 1978 také vražda jeho blízkého přítele a italského premiéra Alda Mora teroristy z Rudých brigád. Pavel VI. tehdy napsal dojemný dopis teroristům a osobně vedl smuteční obřad. Papež Pavel VI. zemřel oslaben nemocí a vyčerpáním 6. srpna 1978 (na svátek Proměnění Páně) v Castel Gandolfu. Papež František ho 14. října 2018 prohlásil za svatého.
-----
Modlitba za víru 〉 Pane, věřím; chci věřit v Tebe. Pane, dej, ať je má víra plná, bez rezerv, a ať pronikne do mého citu, do mého způsobu myšlení. Pane, dej, ať je má víra svobodná; ať je mým osobním souhlasem, ať pro ni dokážu přijmout oběti a povinnosti, které přináší. Pane, dej, ať je má víra jistá... ať se nebojí protivenství a pochybností moderního světa. Pane, dej, ať je má víra silná; ať se nebojí lidských ohledů, ať se nebojí vyjádřit v běžném životě. Pane, dej, ať je má víra radostná a dává mému duchu pokoj a veselí. Pane, dej, ať je má víra činná a projevuje se v lásce k Tobě a k bližním. Amen.
Zamyšlení 〉 Pavel VI. bývá často nazýván „papežem moderního dialogu“. Jeho myšlenky jsou překvapivě aktuální i dnes. Zde jsou tři oblasti k osobnímu rozjímání:
Dialog se světem bez ztráty identity › Pavel VI. ve své programové encyklice Ecclesiam suam napsal, že církev se musí stát dialogem. Nechtěl, aby se církev před moderním světem schovávala za hradby, ale aby do něj vstupovala s láskou. Dokážu mluvit s lidmi, kteří mají úplně jiné názory nebo víru než já, aniž bych je odsuzoval, ale zároveň bez toho, abych zapřel své vlastní hodnoty? Je můj život dialogem, nebo monologem?
Radost z evangelizace › Ve své slavné exhortaci Evangelii nuntiandi (O hlásání evangelia) Pavel VI. upozornil, že moderní svět naslouchá raději svědkům než učitelům. A pokud naslouchá učitelům, je to proto, že jsou svědky. Napsal také, že evangelium nemůžeme hlásat se smutnou a sklíčenou tváří. Vyzařuje z mé víry radost a naděje, nebo spíše morousovství a rigidita? Jsem pro své okolí svědkem Boží lásky, nebo jen teoretickým „učitelem“ pravidel?
Věrnost v čase nepochopení › Pavel VI. nesl nesmírně těžké břemeno. Progresivisté ho obviňovali, že reformy brzdí, tradiční katolíci ho obviňovali, že církev ničí. Zažil samotu a nepochopení, přesto zůstal věrný svému poslání a neodklonil se od pravdy Evangelia kvůli levnému potlesku. Jak reaguji, když mě druzí nechápou nebo kritizují za mé přesvědčení? Mám odvahu stát za pravdou, i když to není populární a přináší to osobní nepohodlí? Dokážu unést samotu kříže s vědomím, že Bůh vidí moje srdce?