Autor: Patricia Mitchell
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 12, č. 2/2011 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová » Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
05.02.2011
Pavel Miki » 1565-1597 » kněz, mučedník
Svědectví svatého Pavla Mikiho
Pavel Miki už viděl rušný přístav v Nagasaki. 960kilometrová cesta z japonského hlavního města Kjóto v zimě a ve sněhu byla skoro u konce. Trvala necelý měsíc. Vesničané se mu po cestě posmívali a posmívali se i jiným, kteří byli odsouzeni na smrt za svoje křesťanské přesvědčení. „Blázni,“ křičeli, „zřeknete se víry.“ Miki, který moc rád kázal, nabádal lidi, aby uvěřili v Ježíše, Spasitele, který zemřel za jejich hříchy. Ne všichni však vězně uráželi. Spoluvěřící je povzbuzovali a modlili se za ně. Dodávali jim sílu a odvahu, aby šli dál. Miki si myslel, že je zvláštní, že má zemřít před svým vysvěcením na kněze. Měl 33 roků a jedenáct let byl jezuitským bratrem. Jeho výřečné a horlivé kázání vedlo k mnoha obrácením. Nikdy však nebude slavit mši svatou, nikdy ve svých rukou nepozdvihne konsekrovanou hostii.
Kvetoucí víra
Ve svých myšlenkách se často vracel k rodině. Miki se narodil a vyrůstal u Kjóta v pohodlí. Byl to syn statečného samuraje. Spolubratr jezuita František Xaverský přišel do Japonska před 48 roky v roku 1549 a jeho poselství o milujícím Bohu si získalo statisíce Japonců. Mikiho rodiče se obrátili v roce 1568, když měl Pavel čtyři roky. Živili jeho víru a poslali ho do jezuitských škol. Miki nikdy nepochyboval o svém kněžském povolání. Semena, která zasadil František Xaverský, kvetla, ale jen do té doby, dokud to vyhovovalo vládci na trůně. Vojenský vůdce Oda Nobunaga misionářům dovolil kázat, protože chtěl oslabit moc buddhistických mnichů a zajímal se o zahraniční obchod. Další vládce, Tojotomi Hidejoši, byl však znepokojený, když se stále více Japonců obracelo ke Kristu. Křesťanství bylo náboženstvím cizinců, velmi se odlišovalo od buddhizmu i domorodého šintoizmu, který uctíval početné menší bohy. Japonsko se bálo, že ho Západ dobude. Hidejoši se obával: Co jestli zahraniční misionáři nepřišli přinést svého Boha, ale svoje vojáky?
Blahoslavení pronásledovaní
Na podzim 1596 ztroskotala u japonského pobřeží španělská loď. Když japonští úředníci zkonfiskovali její náklad, arogantní poznámku kapitána lodi pochopili tak, že misionáři chtějí pomoci Španělsku, aby dobylo Japonsko. Hidejoši rychle nařídil uvěznit několik kněží a laiků, kteří přišli evangelizovat ze španělských Filipín. Byl přesvědčený, že veřejná krvavá koupel náboženství ze Západu ukončí. Ačkoli byl Miki Japonec, byl mezi těmi, kteří měli posloužit jako Hidejošiho varování. Den po Vánocích roku 1596 přišla do jezuitské rezidence v Ósace policie a vzala Mikiho a dva další novice. Ve vězení už bylo šest františkánů a patnáct členů františkánského třetího řádu. Za týden přivedli vězně na kjótské náměstí, kde vyhlásili rozsudek: smrt ukřižováním. Mikiho srdce se povzneslo. Jaká čest napodobit Pána! U každého muže stál Hidejošiho samuraj, který vězni odťal část levého ucha. Přišla řada na Mikiho a hlavou mu přeletěla prudká bolest - první krev, kterou vylil pro Krista. Potom se začal nucený pochod do Nagasaki.
Cesta na kříž
Za feudálního pána se z Nagasaki stalo křesťanské město. Jezuité vedli školy, kostely a domovy pro chudé. Když do města přišla karavana, tisíce křesťanů vyšlo do ulic. Pro 26 vězňů (ke skupině přidali dva další) to bylo jako návrat domů! Jestliže Hidejoši chtěl, aby ukřižovaní odstrašili lidi od křesťanství, jeho plán měl opačný účinek. Ráno 5. února přivedli Mikiho a další na vrch Nišizawa. Jedna strana cesty, kde popravovali obyčejné zločince, byla pokrytá lidskými pozůstatky. Na druhé straně byla nová zelená pšenice. Vládní úředník, který měl na starosti popravy, se rozhodl dát mučedníkům slušnější popraviště. Pšenice se stala kobercem pro jejich kříže. Na zemi leželo 26 křížů. Každý z nich byl na míru připravený mučedníkovi. Když je vězni uviděli, začali zpívat Te Deum, tradiční děkovný hymnus církve. Tři mladíci ve skupině - 13letý Tomáš Kozaki a Anton Deynan a 12letý Ludovít Ibaraki - si pospíchali najít kříž, který bude vyhovovat jejich malému tělu. Mučedníci jeden po druhém na kolenou objali svoje kříže - cestu k dokonalosti. Vojáci je upevnili na kříž kovovými obručemi a lany. Potom kříže vyzdvihli a zasunuli do děr v zemi - 26 křížů v řadě od zálivu po cestu. Mučedníci pozdvihli zrak k nebi a zpívali žalm: „Chvalte, služebníci, Pána.“ Na vrchu se ozývalo Sanktus, Sanktus, Sanktus ze mše svaté. Jeden vězeň opakoval: „Ježíš, Maria. Ježíš, Maria.“ Přidali se k němu zástupy křesťanů. Potom mučedníkům po řadě dali možnost zříci se Krista výměnou za svůj život. Každý nahlas odpověděl: „Ne.“
Samurajova píseň
Před Mikiho křížem byla tabulka s rozsudkem smrti, který vyhlásil Hidejoši: „Jestliže tito muži přišli z Filipín zamaskovaní jako vyslanci a rozhodli se bydlet v Kjótu a ohlašovat křesťanský zákon, který jsem v těchto letech přísně zakázal, vyhlašuji, aby byli usmrcení spolu s Japonci, kteří přijali tento zákon.“ Pavel Miki připoutaný na kříž podal svou obranu a závěrečnou řeč ve formě samurajské rozlučkové písně: „Nepřišel jsem z Filipín, jsem rodem Japonec a bratr Společnosti Ježíšovy. Nespáchal jsem žádný zločin. Jsem odsouzený na smrt jen proto, neboť jsem učil evangelium našeho Pána Ježíše Krista. Jsem šťastný, že umírám pro tento důvod, a přijímám smrt jako velký dar od svého Pána. Jestliže jsem se dostal až sem, myslím si, že mezi vámi není nikoho, kdo by byl přesvědčený, že chci zamlčovat pravdu. A tak vám prohlašuji, že není jiné cesty ke spáse, pouze té, které se drží křesťané. A jestliže mě ona učí odpouštět nepřátelům a všem, co mi ublížili, rád odpouštím králi a všem, co jsou zodpovědní za moji smrt, a prosím je, aby přijali křesťanský křest.“ Stráže beze slova poslouchaly. Miki ukázal, že zůstává věrným Japoncem, dodržuje samurajský zákon cti, ale vzdává slávu Kristu. Když se podíval na nebe, řekl: „Pane, do tvých rukou poručím svého ducha. Přijďte mi v ústrety, vy, Boží svatí.“ Přestože žil svoji kulturu a projevil odvahu bojovníka, překonal samurajskou potřebu zachovat si čest a pomstít osobní křivdy. Když na rozloučenou kázal Pavel Miki o lásce k nepřátelům, sám se projevil jako věrný samuraj toho největšího Pána.
Dědictví Vrchu vzkříšení
Dva samurajští strážcové stáli po obou stranách každého kříže. V jedné chvíli všichni vojáci vrazili bambusové kopí s ocelovým hrotem do hrudi oběti, každý ze své strany. Hrdelní povzdech, náhlý náraz, proud krve. A bylo po všem. Když vykonali tento příšerný čin, křesťané se v zástupu tlačili ke křížům, namáčeli si kousky látky do krve mučedníků a trhali jejich oblečení jako relikvie. Jen s obtížemi se je strážcům podařilo zastavit. O měsíc později napsal jezuitský misionář v Nagasaki svému představenému, že i smrtí svědčili mučedníci o Kristu: „Tato úmrtí jsou osobním darem Boží prozřetelnosti pro tuto církev. Až do této doby nezašel náš pronásledovatel do takové krajnosti, aby proléval křesťanskou krev. Naše vyučování tedy bylo z větší části teoretické, neměli jsme potvrzující úkazy o smrti za křesťanskou víru. Ale nyní jsme viděli tato pozoruhodná a nejneobyčejnější úmrtí a nedá se ani uvěřit, jak moc se tím posilnili naši noví křesťané, kolik povzbuzení dostali, aby sami učinili to jisté.“
Dnes, asi 400 roků po jejich smrti, 26 mučedníků z Nagasaki nadále inspiruje lidi. Jsou už kanonizovanými světci a místo, kde zemřeli, je poutním místem. Stojí na něm kostel, muzeum a bronzový památník. Papež Jan Pavel II. toto místo navštívil v roce 1981 a pojmenoval ho Vrch vzkříšení. 13letý Tomáš Kozaki, který zemřel se svým otcem, napsal matce v předvečer své popravy dopis na rozloučenou. Ani po letech se nezmenšila síla jeho listu plného prosté, ale pevné víry, a rovněž se nezmenšila ani síla jeho kříže: „Drahá matko, otec a já jdeme do nebe. Tam tě budeme očekávat. Neztrácej odvahu, i kdyby zabili všechny kněze. Snášej žal pro našeho Pána a nezapomínej, že nyní jsi na pravé cestě do nebe. Nesmíš dát mé menší bratry do pohanských rodin. Sama je vychovávej. To je poslední přání otce a syna. Sbohem, drahá matko. Sbohem.“
Svědectví svatého Pavla Mikiho
Pavel Miki už viděl rušný přístav v Nagasaki. 960kilometrová cesta z japonského hlavního města Kjóto v zimě a ve sněhu byla skoro u konce. Trvala necelý měsíc. Vesničané se mu po cestě posmívali a posmívali se i jiným, kteří byli odsouzeni na smrt za svoje křesťanské přesvědčení. „Blázni,“ křičeli, „zřeknete se víry.“ Miki, který moc rád kázal, nabádal lidi, aby uvěřili v Ježíše, Spasitele, který zemřel za jejich hříchy. Ne všichni však vězně uráželi. Spoluvěřící je povzbuzovali a modlili se za ně. Dodávali jim sílu a odvahu, aby šli dál. Miki si myslel, že je zvláštní, že má zemřít před svým vysvěcením na kněze. Měl 33 roků a jedenáct let byl jezuitským bratrem. Jeho výřečné a horlivé kázání vedlo k mnoha obrácením. Nikdy však nebude slavit mši svatou, nikdy ve svých rukou nepozdvihne konsekrovanou hostii.
Kvetoucí víra
Ve svých myšlenkách se často vracel k rodině. Miki se narodil a vyrůstal u Kjóta v pohodlí. Byl to syn statečného samuraje. Spolubratr jezuita František Xaverský přišel do Japonska před 48 roky v roku 1549 a jeho poselství o milujícím Bohu si získalo statisíce Japonců. Mikiho rodiče se obrátili v roce 1568, když měl Pavel čtyři roky. Živili jeho víru a poslali ho do jezuitských škol. Miki nikdy nepochyboval o svém kněžském povolání. Semena, která zasadil František Xaverský, kvetla, ale jen do té doby, dokud to vyhovovalo vládci na trůně. Vojenský vůdce Oda Nobunaga misionářům dovolil kázat, protože chtěl oslabit moc buddhistických mnichů a zajímal se o zahraniční obchod. Další vládce, Tojotomi Hidejoši, byl však znepokojený, když se stále více Japonců obracelo ke Kristu. Křesťanství bylo náboženstvím cizinců, velmi se odlišovalo od buddhizmu i domorodého šintoizmu, který uctíval početné menší bohy. Japonsko se bálo, že ho Západ dobude. Hidejoši se obával: Co jestli zahraniční misionáři nepřišli přinést svého Boha, ale svoje vojáky?
Blahoslavení pronásledovaní
Na podzim 1596 ztroskotala u japonského pobřeží španělská loď. Když japonští úředníci zkonfiskovali její náklad, arogantní poznámku kapitána lodi pochopili tak, že misionáři chtějí pomoci Španělsku, aby dobylo Japonsko. Hidejoši rychle nařídil uvěznit několik kněží a laiků, kteří přišli evangelizovat ze španělských Filipín. Byl přesvědčený, že veřejná krvavá koupel náboženství ze Západu ukončí. Ačkoli byl Miki Japonec, byl mezi těmi, kteří měli posloužit jako Hidejošiho varování. Den po Vánocích roku 1596 přišla do jezuitské rezidence v Ósace policie a vzala Mikiho a dva další novice. Ve vězení už bylo šest františkánů a patnáct členů františkánského třetího řádu. Za týden přivedli vězně na kjótské náměstí, kde vyhlásili rozsudek: smrt ukřižováním. Mikiho srdce se povzneslo. Jaká čest napodobit Pána! U každého muže stál Hidejošiho samuraj, který vězni odťal část levého ucha. Přišla řada na Mikiho a hlavou mu přeletěla prudká bolest - první krev, kterou vylil pro Krista. Potom se začal nucený pochod do Nagasaki.
Cesta na kříž
Za feudálního pána se z Nagasaki stalo křesťanské město. Jezuité vedli školy, kostely a domovy pro chudé. Když do města přišla karavana, tisíce křesťanů vyšlo do ulic. Pro 26 vězňů (ke skupině přidali dva další) to bylo jako návrat domů! Jestliže Hidejoši chtěl, aby ukřižovaní odstrašili lidi od křesťanství, jeho plán měl opačný účinek. Ráno 5. února přivedli Mikiho a další na vrch Nišizawa. Jedna strana cesty, kde popravovali obyčejné zločince, byla pokrytá lidskými pozůstatky. Na druhé straně byla nová zelená pšenice. Vládní úředník, který měl na starosti popravy, se rozhodl dát mučedníkům slušnější popraviště. Pšenice se stala kobercem pro jejich kříže. Na zemi leželo 26 křížů. Každý z nich byl na míru připravený mučedníkovi. Když je vězni uviděli, začali zpívat Te Deum, tradiční děkovný hymnus církve. Tři mladíci ve skupině - 13letý Tomáš Kozaki a Anton Deynan a 12letý Ludovít Ibaraki - si pospíchali najít kříž, který bude vyhovovat jejich malému tělu. Mučedníci jeden po druhém na kolenou objali svoje kříže - cestu k dokonalosti. Vojáci je upevnili na kříž kovovými obručemi a lany. Potom kříže vyzdvihli a zasunuli do děr v zemi - 26 křížů v řadě od zálivu po cestu. Mučedníci pozdvihli zrak k nebi a zpívali žalm: „Chvalte, služebníci, Pána.“ Na vrchu se ozývalo Sanktus, Sanktus, Sanktus ze mše svaté. Jeden vězeň opakoval: „Ježíš, Maria. Ježíš, Maria.“ Přidali se k němu zástupy křesťanů. Potom mučedníkům po řadě dali možnost zříci se Krista výměnou za svůj život. Každý nahlas odpověděl: „Ne.“
Samurajova píseň
Před Mikiho křížem byla tabulka s rozsudkem smrti, který vyhlásil Hidejoši: „Jestliže tito muži přišli z Filipín zamaskovaní jako vyslanci a rozhodli se bydlet v Kjótu a ohlašovat křesťanský zákon, který jsem v těchto letech přísně zakázal, vyhlašuji, aby byli usmrcení spolu s Japonci, kteří přijali tento zákon.“ Pavel Miki připoutaný na kříž podal svou obranu a závěrečnou řeč ve formě samurajské rozlučkové písně: „Nepřišel jsem z Filipín, jsem rodem Japonec a bratr Společnosti Ježíšovy. Nespáchal jsem žádný zločin. Jsem odsouzený na smrt jen proto, neboť jsem učil evangelium našeho Pána Ježíše Krista. Jsem šťastný, že umírám pro tento důvod, a přijímám smrt jako velký dar od svého Pána. Jestliže jsem se dostal až sem, myslím si, že mezi vámi není nikoho, kdo by byl přesvědčený, že chci zamlčovat pravdu. A tak vám prohlašuji, že není jiné cesty ke spáse, pouze té, které se drží křesťané. A jestliže mě ona učí odpouštět nepřátelům a všem, co mi ublížili, rád odpouštím králi a všem, co jsou zodpovědní za moji smrt, a prosím je, aby přijali křesťanský křest.“ Stráže beze slova poslouchaly. Miki ukázal, že zůstává věrným Japoncem, dodržuje samurajský zákon cti, ale vzdává slávu Kristu. Když se podíval na nebe, řekl: „Pane, do tvých rukou poručím svého ducha. Přijďte mi v ústrety, vy, Boží svatí.“ Přestože žil svoji kulturu a projevil odvahu bojovníka, překonal samurajskou potřebu zachovat si čest a pomstít osobní křivdy. Když na rozloučenou kázal Pavel Miki o lásce k nepřátelům, sám se projevil jako věrný samuraj toho největšího Pána.
Dědictví Vrchu vzkříšení
Dva samurajští strážcové stáli po obou stranách každého kříže. V jedné chvíli všichni vojáci vrazili bambusové kopí s ocelovým hrotem do hrudi oběti, každý ze své strany. Hrdelní povzdech, náhlý náraz, proud krve. A bylo po všem. Když vykonali tento příšerný čin, křesťané se v zástupu tlačili ke křížům, namáčeli si kousky látky do krve mučedníků a trhali jejich oblečení jako relikvie. Jen s obtížemi se je strážcům podařilo zastavit. O měsíc později napsal jezuitský misionář v Nagasaki svému představenému, že i smrtí svědčili mučedníci o Kristu: „Tato úmrtí jsou osobním darem Boží prozřetelnosti pro tuto církev. Až do této doby nezašel náš pronásledovatel do takové krajnosti, aby proléval křesťanskou krev. Naše vyučování tedy bylo z větší části teoretické, neměli jsme potvrzující úkazy o smrti za křesťanskou víru. Ale nyní jsme viděli tato pozoruhodná a nejneobyčejnější úmrtí a nedá se ani uvěřit, jak moc se tím posilnili naši noví křesťané, kolik povzbuzení dostali, aby sami učinili to jisté.“
Dnes, asi 400 roků po jejich smrti, 26 mučedníků z Nagasaki nadále inspiruje lidi. Jsou už kanonizovanými světci a místo, kde zemřeli, je poutním místem. Stojí na něm kostel, muzeum a bronzový památník. Papež Jan Pavel II. toto místo navštívil v roce 1981 a pojmenoval ho Vrch vzkříšení. 13letý Tomáš Kozaki, který zemřel se svým otcem, napsal matce v předvečer své popravy dopis na rozloučenou. Ani po letech se nezmenšila síla jeho listu plného prosté, ale pevné víry, a rovněž se nezmenšila ani síla jeho kříže: „Drahá matko, otec a já jdeme do nebe. Tam tě budeme očekávat. Neztrácej odvahu, i kdyby zabili všechny kněze. Snášej žal pro našeho Pána a nezapomínej, že nyní jsi na pravé cestě do nebe. Nesmíš dát mé menší bratry do pohanských rodin. Sama je vychovávej. To je poslední přání otce a syna. Sbohem, drahá matko. Sbohem.“
