Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
12.12.2007
Paulín z Noly » 353-431 « biskup, církevní otec
Paulín z Noly byl současníkem svatého Augustina, s nímž jej pojilo hluboké přátelství, a svou službu konal v Kampánii, v Nole, kde se stal nejprve mnichem, pak knězem a biskupem. Původem však byl z Akvitánie, z jižní Francie, přesněji z Bordeaux, kde se v jedné vysoce postavené rodině narodil. Tady se mu dostalo vytříbeného literárního vzdělání, když měl za učitele básníka Ausonia. Ze svého rodného kraje odešel nejprve proto, aby budoval svou strmou politickou kariéru, a ještě jako mladík se stává místodržitelem Kampánie. Během vykonávání své veřejné funkce vynikly jeho vlohy moudrosti a mírnosti. V té době dala milost v jeho srdci vzklíčit seménku obrácení. Podnět přišel z jednoduché a intenzivní víry, s níž lid uctíval hrob světce, mučedníka Felixe, ve svatyni v nynější Cimitile. Jako činitel zodpovědný za věci veřejné se Paulín zajímal o tuto svatyni a nechal tam zbudovat hospic pro chudé a cestu, umožňující mnoha poutníkům snadnější přístup.
Během svého úsilí o výstavbu pozemského města, začal postupně objevovat cestu k městu nebeskému. Setkání s Kristem bylo pro něho cílem namáhavé pouti, poznamenané zkouškami. Bolestné okolnosti, počínaje ztrátou přízně politických autorit, mu daly pocítit pomíjivost věcí. Později, když se mu dostalo víry, napsal: „Člověk bez víry je prach a stín.“ V touze po světle, které by mu ukázalo smysl života, se odebral do Milána, aby vstoupil do Ambrožovy školy. Svou křesťanskou formaci pak dovršil ve svém rodném kraji, kde přijal křest z rukou biskupa Delfina z Bordeaux. Do kontextu jeho cesty víry zapadá také manželství. Oženil se s Terazií, zbožnou ženou z Barcelony, a narodilo se jim dítě. Žil by jako dobrý křesťanský laik, pokud by jím po několika dnech neotřásla smrt jeho dítěte, jež mu ukázala, že Bůh měl s jeho životem jiný plán. V důsledku toho se pak cítil být Kristem povolán k přísnému asketickému životu.
V plné shodě s manželkou Terazií prodal svůj majetek a rozdal chudým a spolu s ní odešel z Akvitánie do Noly, kde se oba manželé usadili poblíž baziliky ochránce svatého Felixe a žili ve zdrženlivosti jako bratr a sestra, podle způsobu života, který přijali za svůj i jiní. Komunitní rytmus byl typicky mnišský, ale Paulín, který byl v Barceloně vysvěcen na kněze, se rozhodl sloužit poutníkům jako kněz. To mu získalo sympatie a důvěru křesťanského společenství, které jej po smrti svého biskupa kolem roku 409 zvolilo jako jeho nástupce na biskupské stolci v Nole. Paulínova konverze zanechala v současnících velký dojem. Jeho učitel Ausonius, pohanský básník, se cítil „zrazen“, a adresoval mu trpká slova, v nichž mu z jedné strany vyčítá - prý zbrklé - „pohrdání“ hmotnými dobry a z druhé strany opuštění jeho literárního poslání.
Paulín mu odpověděl, že obdarování chudých není výrazem pohrdání pozemskými dobry, nýbrž spíše jejich doceněním za vyšším účelem lásky. Pokud se týká literárních snah, Paulín odložil nikoli básnický talent, který nadále rozvíjel, nýbrž básnické formy inspirované mytologií a pohanskými ideály. Jeho vnímavost nyní ovládla nová estetika: byla to krása vtěleného Boha, ukřižovaného a vzkříšeného, kterého nyní začal opěvovat. Ve skutečnosti se tedy nerozloučil s poezií, ale čerpal nyní svou inspiraci z Evangelia, jak říká těmito svými verši: „Pro mne je víra jediným uměním, a Kristus mou poezií.“ Jeho básně jsou zpěvy víry a lásky, v nichž je každodenní dění malých i velkých událostí pojato jako dějiny spásy, jako dějiny Boha s námi. Mnohé z těchto skladeb, takzvané „Vánoční básně“, se pojí s výroční slavností mučedníka Felixe, jehož si vybral za svého nebeského patrona. Připomínáním Felixe zamýšlel oslavovat Krista samého v přesvědčení, že to byla právě přímluva tohoto světce, která mu vymohla milost obrácení: „V tvém světle, šťastný, zamiloval jsem si Krista.“
Tomuto postoj chtěl dát výraz při přestavbě svatyně na novou baziliku, kterou nechal vyzdobit tak, aby malby, doplněné vhodnými nápisy, byly pro poutníky živou katechezí. Svůj plán pak vysvětloval v jedné Básni věnované jinému velkému katechetovi, svatému Niketovi z Remeše, když jej provázel při návštěvě této baziliky: „Rád bych nyní, abys rozjímal nad obrazy, které se táhnou po stěnách podloubí… Zdálo se nám užitečným, znázornit posvátné argumenty v celém Felixově domě v naději, že se při pohledu na tyto obrazy probudí zájem užaslých myslí venkovanů.“ Dodnes je možné obdivovat zbytky těchto obrazů, které právem řadí Nolského světce mezi postavy, mající vztah ke křesťanské archeologii.
Paulín z Noly byl současníkem svatého Augustina, s nímž jej pojilo hluboké přátelství, a svou službu konal v Kampánii, v Nole, kde se stal nejprve mnichem, pak knězem a biskupem. Původem však byl z Akvitánie, z jižní Francie, přesněji z Bordeaux, kde se v jedné vysoce postavené rodině narodil. Tady se mu dostalo vytříbeného literárního vzdělání, když měl za učitele básníka Ausonia. Ze svého rodného kraje odešel nejprve proto, aby budoval svou strmou politickou kariéru, a ještě jako mladík se stává místodržitelem Kampánie. Během vykonávání své veřejné funkce vynikly jeho vlohy moudrosti a mírnosti. V té době dala milost v jeho srdci vzklíčit seménku obrácení. Podnět přišel z jednoduché a intenzivní víry, s níž lid uctíval hrob světce, mučedníka Felixe, ve svatyni v nynější Cimitile. Jako činitel zodpovědný za věci veřejné se Paulín zajímal o tuto svatyni a nechal tam zbudovat hospic pro chudé a cestu, umožňující mnoha poutníkům snadnější přístup.
Během svého úsilí o výstavbu pozemského města, začal postupně objevovat cestu k městu nebeskému. Setkání s Kristem bylo pro něho cílem namáhavé pouti, poznamenané zkouškami. Bolestné okolnosti, počínaje ztrátou přízně politických autorit, mu daly pocítit pomíjivost věcí. Později, když se mu dostalo víry, napsal: „Člověk bez víry je prach a stín.“ V touze po světle, které by mu ukázalo smysl života, se odebral do Milána, aby vstoupil do Ambrožovy školy. Svou křesťanskou formaci pak dovršil ve svém rodném kraji, kde přijal křest z rukou biskupa Delfina z Bordeaux. Do kontextu jeho cesty víry zapadá také manželství. Oženil se s Terazií, zbožnou ženou z Barcelony, a narodilo se jim dítě. Žil by jako dobrý křesťanský laik, pokud by jím po několika dnech neotřásla smrt jeho dítěte, jež mu ukázala, že Bůh měl s jeho životem jiný plán. V důsledku toho se pak cítil být Kristem povolán k přísnému asketickému životu.
V plné shodě s manželkou Terazií prodal svůj majetek a rozdal chudým a spolu s ní odešel z Akvitánie do Noly, kde se oba manželé usadili poblíž baziliky ochránce svatého Felixe a žili ve zdrženlivosti jako bratr a sestra, podle způsobu života, který přijali za svůj i jiní. Komunitní rytmus byl typicky mnišský, ale Paulín, který byl v Barceloně vysvěcen na kněze, se rozhodl sloužit poutníkům jako kněz. To mu získalo sympatie a důvěru křesťanského společenství, které jej po smrti svého biskupa kolem roku 409 zvolilo jako jeho nástupce na biskupské stolci v Nole. Paulínova konverze zanechala v současnících velký dojem. Jeho učitel Ausonius, pohanský básník, se cítil „zrazen“, a adresoval mu trpká slova, v nichž mu z jedné strany vyčítá - prý zbrklé - „pohrdání“ hmotnými dobry a z druhé strany opuštění jeho literárního poslání.
Paulín mu odpověděl, že obdarování chudých není výrazem pohrdání pozemskými dobry, nýbrž spíše jejich doceněním za vyšším účelem lásky. Pokud se týká literárních snah, Paulín odložil nikoli básnický talent, který nadále rozvíjel, nýbrž básnické formy inspirované mytologií a pohanskými ideály. Jeho vnímavost nyní ovládla nová estetika: byla to krása vtěleného Boha, ukřižovaného a vzkříšeného, kterého nyní začal opěvovat. Ve skutečnosti se tedy nerozloučil s poezií, ale čerpal nyní svou inspiraci z Evangelia, jak říká těmito svými verši: „Pro mne je víra jediným uměním, a Kristus mou poezií.“ Jeho básně jsou zpěvy víry a lásky, v nichž je každodenní dění malých i velkých událostí pojato jako dějiny spásy, jako dějiny Boha s námi. Mnohé z těchto skladeb, takzvané „Vánoční básně“, se pojí s výroční slavností mučedníka Felixe, jehož si vybral za svého nebeského patrona. Připomínáním Felixe zamýšlel oslavovat Krista samého v přesvědčení, že to byla právě přímluva tohoto světce, která mu vymohla milost obrácení: „V tvém světle, šťastný, zamiloval jsem si Krista.“
Tomuto postoj chtěl dát výraz při přestavbě svatyně na novou baziliku, kterou nechal vyzdobit tak, aby malby, doplněné vhodnými nápisy, byly pro poutníky živou katechezí. Svůj plán pak vysvětloval v jedné Básni věnované jinému velkému katechetovi, svatému Niketovi z Remeše, když jej provázel při návštěvě této baziliky: „Rád bych nyní, abys rozjímal nad obrazy, které se táhnou po stěnách podloubí… Zdálo se nám užitečným, znázornit posvátné argumenty v celém Felixově domě v naději, že se při pohledu na tyto obrazy probudí zájem užaslých myslí venkovanů.“ Dodnes je možné obdivovat zbytky těchto obrazů, které právem řadí Nolského světce mezi postavy, mající vztah ke křesťanské archeologii.
