svátek: 5. prosince
Snad právě to nasměrovalo pozornost tohoto mimořádně talentovaného muže ke studiu medicíny. Nastoupil na univerzitu, kde chtěl medicínu studovat. Ale nedokázal ovládnout svou zvídavost, která se rozbíhala do mnoha směrů. Mnohočetnost vlastních zájmů ho frustrovala, sám by byl raději, kdyby dokázal soustředit svou pozornost na jednu vědní disciplínu. Dokonce se za to, aby byl od zájmu o jiné předměty osvobozen, modlil. Napsal: „Prosím tě, Bože, zbav mě toho soužení a osvoboď mou duši od veškerého rozptylování, dej, ať dokážu pracovat na jedné věci a poznávám jen knihy medicínské.“
Naštěstí tato modlitba vyslyšena nebyla. Stensen pokračoval ve své významné anatomické práci; to on, vedle mnoha, mnoha dalších objevů, popsal, jak funguje oběhová soustava, jak se svaly smršťují, kde vznikají sliny (podle něj je pojmenován tzv. Stensenův kanál), a že srdce je sval. Nic-méně neomezoval se pouze na anatomické bádání. Studoval také zkameněliny - slavné je jeho zjištění, že kameny ve tvaru zubů, které podle tehdejších představ padaly z nebe za bezměsíčných nocí, byly ve skutečnosti zuby prehistorických zvířat. To Stensena dovedlo k jeho nejvýznamnějšímu příspěvku vědě - k základním zákonům stratigraíie, které se užívají dodnes. Ty vědcům umožnily poznat, kteří dinosauři pocházeli z kterého období, a určit přibližné stáří Země. Tímto výzkumem si vysloužil titul „otec geologie“. A jeho bádání na tomto poli nakonec dalo vzniknout vědnímu oboru paleontologie.
Každé studium prohlubovalo ve Stensenovi jeho lásku k Bohu. O anatomii říkal: „To je pravý účel anatomie - přivést posluchače skrze úžasné umělecké dílo, kterým je lidské tělo, k důstojnosti duše, a skrze obdivuhodnou strukturu obojího k poznání Boha a k jeho lásce.“ Nicméně cesty po Evropě v období po reformaci vedly Stensena k tázání se po tom, která církev je ta pravá. Četl církevní otce a našel v nich pádný argument pro katolicismus, ale to nestačilo. K jeho konverzi bylo zapotřebí eucharistického setkání s Pánem. Když se jednou ocitl v nějakém italském městě a sledoval tam průvod s eucharistií, viděl, jak lidé před Pánem padají na kolena. Jak se tak díval, došel k logickému závěru, že buď jsou ti lidé očarovaní lží ze samotného pekla, anebo mají pravdu. A jestliže mají pravdu, pak nemá na výběr a musí se klanět spolu s nimi. Protože už četl šestou kapitolu evangelia podle Jana a studoval spisy církevních otců, věděl, na čí stranu se má přidat. Stal se katolíkem.
Po konverzi Stensen ještě sedm let pokračoval ve svém vědeckém bádání a učinil v té době klíčová zjištění o zemských vrstvách. Brzy však zaslechl volání ke kněžství a v roce 1675 byl na kněze vysvěcen. Tou dobou bylo v Dánsku málo učených katolíků, a tak byl o pouhé dva roky později požádán, aby sloužil jako biskup. Byl poslán do severní Evropy, kde měl pracovat na konverzi dánských, norských a německých protestantů. Stále měl potřebu věnovat nějaký čas vědeckému bádání (ve svém biskupském úřadu studoval mozek), ale jako biskup se vzdal všech poct, které si vysloužil, a slávy, kterou si získal snad na každém evropském dvoře. Žil životem pokory a chudoby.
Doba, kdy sloužil jako biskup, se nevyznačovala bohatstvím ani zahálkou, ale posty a chudobou - svůj biskupský prsten prodal, aby mohl nasytit chudé. Už neměl žádné pevné sídlo jako v době, kdy byl vědcem, ale putoval od města k městu a snažil se být svědkem pro protestanty a sloužit katolíkům ve znepřátelených oblastech. Když onemocněl, byl příliš daleko na to, aby ho mohl některý kněz zaopatřit svátostmi. Zemřel ve 48 letech, opotřebovaný životem radikální služby bližním. Niels Stensen byl génius, kterého nezajímal úspěch ani sláva. Hledal pravdu - v laboratoři, v terénu a ve Slově Božím. Kéž se na jeho přímluvu dostane víry těm, kdo zápasí s pochybnostmi, a kéž je tato víra podepřena rozumem. Blahoslavený Nielsi Stensene, pros za nás!