svátek: 26. ledna
Poněvadž tamní sídelní biskup Radoński uprchl na podzim roku 1939 do Velké Británie, ujal se Kozal v jeho zastoupení řízení diecéze. Když byli všichni kanovníci kapituly, profesoři semináře a bohoslovci zatčeni, Kozal odvážně protestoval na gestapu. Nakonec došlo i na něho. Nacisté jej internovali nejprve v biskupském sídle a poté roku 1941 odvezli bez soudu do koncentračního tábora v Inowroclawi, kde mu esesmani, když se dozvěděli, že je to katolický biskup, naložili podstatně více ran holí po hlavě a kopanců než ostatním vězňům. Odtud následovala cesta do Dachau navzdory žádostem Svatého stolce o propuštění.
Kozal si v Dachau získal lásku všech spoluvězňů svou laskavostí, obětavou pomocí druhým a zejména odvahou tajně sloužit mši svatou. Český kněz Bedřich Hoff mann ho prosil, aby po válce přijel posvětit opravený kostel v jeho farnosti Horní Bečva na Valašsku. On ochotně slíbil, jen dodal: „Dá-li Pán Bůh šťastně vyjít z koncentračního tábora.“ Jako by tušil, že se nevrátí. Roku 1942, když vypukla infekce tyfu, byl biskup umístěn mezi nakaženými. Nacisté se jej chtěli zbavit a doufali, že i on se nakazí a zemře. Když se tak nestalo, dostal „posilující“ injekci, nicméně jeden polský klerik zaslechl slova esesáckého lékaře: „Bude mít lehčí cestu na věčnost.“ Biskup Kozal se tak stal obětí vraždy spáchané esesáckými dozorci v koncentráku v Dachau. Podobným způsobem hitlerovci zavraždili v koncentračním táboře Ora nienburg i světícího biskupa z Lublina Władysława Gorala a v Osvětimi světícího biskupa z Płocku Leona Wetmańského.