› › › misionář, biskup, patron Lotyšska ‹ ‹ ‹
Narodil se okolo roku 1135 s největší pravděpodobností v severní části dnešního Německa. Lze to usoudit podle toho, že byl členem augustiniánské řeholní komunity v Segebergu, v klášteře ležícím nedaleko Hamburku. Toto je de facto první zmínka o něm, jinak o jeho původu či dětství nevíme vůbec nic. Další informace jsou známy hlavně díky dílu Chronicon Lyvoniae z pera kronikáře Jindřicha Lotyše. Meinhard toužil hlásat Krista tam, kde ho ještě neznají, což se mu splnilo relativně pozdě. Když někdy v roce 1182 dostal povolení od svého představeného k mi sio nářské službě, táhlo mu už na padesát, což byl dle tehdejších měřítek značně pokročilý věk. Doplul přes Baltské moře k livonským břehům (Livonsko je země, jež se rozprostírala zhruba na území dnešního Lotyšska a Estonska), přesněji do Rižského zálivu k ústí řeky Západní Dviny. O těchto oblastech se dozvěděl od kupců, kteří s tamními obyvateli vydatně obchodovali. Spolu s jinými (např. cisterciáckým mnichem Theodorikem) pak zahájil misionářskou činnost mezi místním pohanským obyvatelstvem, kterou svěřil pod ochranu Matky Boží, stejně jako celé toto území, což později, v roce 1215, potvrdil papež Inocenc III., jenž nazval Livonsko přímo Zemí Panny Marie - Terra Mariana. Livonsko nebylo územím, na něž by dosud noha misionářova nevstoupila, Meinhard navázal na neúspěšné misie Dánů.
Sídlem severoněmeckých misionářů se stalo dnešní Ikšķile (v překladu to znamená První osada), kde o dva roky později vystavěli na tomto území první křesťanský chrám - dřevěný. Právě ze středu Livonců vzešli první křesťané, příklad jim dali jejich významní velmožové Ilo a Venzo. Meinhard na zdejší lid zapůsobil i tím, že jej vehementně bránil před agresivními nájezdy Litvínů. Slíbil jim, že dají-li se pokřtít, vystaví pro ně kamenný hrad, který Litvíni nedobudou. Jak slíbil, tak i učinil - najal stavbaře z dnešního švédského Gotlandu, kteří krom hradeb vystavěli i mariánský chrám, jenž nahradil původní dřevěný. Meinhard byl v roce 1186 jmenován prvním biskupem Livonska - jmenoval ho brémský biskup Hartwig II., pod jehož diecézi toto misijní území spadalo, dva roky poté toto jmenování potvrdil i papež Klement III. A začali sem přijíždět další hlasatelé Kristovy radostné zvěsti. Zvláštností této misie je i fakt, že Meinhard a jeho druhové pocházeli z oblasti, kde sídlili potomci kmene Vagrů, což byli příbuzní Polabských Slovanů, zavedli tedy do místního jazyka, resp. do křesťanské terminologie i něco ze své mateřštiny. Pro misijní účely nechal biskup Meinhard zřídit v Segebergu něco na způsob přípravného formačního institutu, kde byli budoucí misionáři formováni pro potřeby evangelizace v Livonsku.
Zájemců bylo docela dost a nejen z okolí Segeburgu či Hamburku, což Meinhard, jenž usiloval zejména o to, aby měl k dispozici co možná nejvíce kněží, přijímal s velkým uspokojením. Pochopitelně sem posílal i mladé muže z řad livonských konvertitů. Sám nezapomněl na své kořeny a v Ikšķile založil augustiniánský klášter. V nově vybudovaném hradu patřila podle předchozí dohody jedna pětina misionářům, zbylé čtyři pětiny pak Livoncům. Přítomnost příslušníků více řádů a také diecézních kněží na jednom místě způsobovala mezi nimi třenice. Tyto různice těžko chápali čerství konvertité či pohané. Nedovedli přijmout, že se vyznavači jedné víry tak odchylují v řadě věcí, jako je například odlišný hábit či rozdílné zachovávání regulí platných pro ten či onen řád. Meinhard o problému informoval papeže Klementa III. a ten vyšel vstříc jeho návrhu-prosbě unifikovat vzhledem ke specifickým podmínkám v tomto kraji řeholní život různých řádů. Zmíněné zvláštní privilegium spočívalo v osvobození řeholníků od jejich vlastních regulí. Mohli přebývat i uprostřed pohanů, být s nimi v dennodenním styku a ne jen vycházet mezi ně zpoza kláštera na pár hodin denně. Mohli dokonce přijmout i některé prvky životního stylu místních.
Klementův následovník Celestin III. pak Meinhardovu misii obdařil ještě jedním privilegiem - mohl přivádět do „Terrae Marianae“ kněze a řeholníky i proti vůli jejich představených. Z toho je vidět, jak papežům záleželo na lidu tohoto území a jaké pověsti se musel biskup Meinhard těšit. Předchozí vyprávění může vzbuzovat dojem, že Meinhardova misie vzkvétala jedna radost a že se vše dařilo. Opak je pravdou, problémů bylo plno a jedním z nich byly právě i počáteční úspěchy misie. Ti z domorodců, kteří zatvrzele setrvávali ve svém pohanství, snad zprvu pohlíželi na křesťanství jako na neškodnou záležitost a na mnichy v podivných hábitech jako na neškodné chlapíky. Jenže jak získávala nová víra stále více stoupenců a jak přibývalo samotných cizích kněží, začali se pohané obávat, že cizinci postupně zaplaví jejich zemi a připraví je o domovy a jistoty zděděné po předcích. Navíc hlásali pro ně nepřijatelné věci stran rodinného života, monogamii, věrnost atd. Situace byla stále napjatější. Meinhard hodlal načas opustit Livonsko a vydat se do německých zemí, Livonci jej však v obavě z nájezdu křižáků přemluvili, aby zůstal.
Na oplátku slíbili, že všichni přijmou křest. Když však svůj slib nesplnili, odebral se Meinhard ke svému příteli cisterciákovi Theodorikovi do Turaidy. Tam ho jeden z obrácených Livonců varoval, že se jej zde pohané pokusí zabít. Meinhard se proto vrátil do Ikšķile, kde už se o jeho bezpečí postarali místní křesťané. Poměry zde ale byly nadále vyhrocené, proto vyslal biskup Meinhard do Říma posly, aby se poradil, jak má postupovat dál. Kolegium složené z 25 kardinálů jej povzbudilo, aby setrval na svém místě a aby v případě potřeby zažádal o pomoc Řád německých rytířů, tj. křižáky. Livonský biskup uposlechl a zůstal, avšak křižáky na pomoc nepřivolal. Ač nebyl odpůrcem násilné christianizace, chtěl Meinhard i v této drsné době a v drsné zemi používat pro hlásání radostné Kristovy zvěsti mírumilovné prostředky. Další dva roky usilovně řídil misionářskou činnost ze svého sídla v Ikšķile, dílem úspěšně, dílem neúspěšně, a to až do úplného vyčerpání. Skonal pravděpodobně 11. října 1196 a pochován byl v ikšķilském kostele, jehož stavbu kdysi inicioval. Biskup Meinhard žil i umíral v pověsti svatosti.
Už za života se mu připisuje zázrak: rozdával potřebným z biskupských špýcharů, až je jednou zcela vyprázdnil. Když pak přišli další prosebníci, neměl jim už co dát, přesto však vešel do jedné ze sýpek, zda tam přece jen něco nezbylo - a našel ji přeplněnou. A polský hejtman Karol Chodkiewicz byl přesvědčen, že za slavné vítězství nad spojenými vojsky Švédů a Rusů v bitvě u Kirchholmu léta Páně 1605 vděčí přímluvě sv. Meinharda. O datu Meinhardovy kanonizace nevíme nic bližšího. Určitě proběhla ještě v době (resp. na jejím sklonku), kdy ještě neexistovala praxe, v níž je prohlašování za svatého vyhrazeno výlučně nástupcům sv. Petra - v té době tak mohli činit ještě i biskupové. Až papež Řehoř IX. zavedl v roce 1234 novou praxi. Nicméně v roce 1225 sloužil v Ikšķile, v chrámě vystavěném svého času právě biskupem Meinhardem, mši svatou papežský legát Vilém z Modeny. Už tento akt by stačil k prohlášení Meinharda za svatého; s největší pravděpodobností měla návštěva papežského legáta v dalekém Livonsku přesně tento důvod.
Původem německý kronikář Jindřich Lotyš pak ve své kronice končící rokem 1227 důsledně nazývá Meinharda svatým, což by si nedovolil, kdyby první biskup země zvané Terra Mariana nebyl za svatého prohlášen. V roce 1226 byly Meinhardovy ostatky převezeny do rižské katedrály Panny Marie Nanebevzaté. Z neznámých důvodů pak bylo na těchto územích od roku 1428 zakazováno ctít osoby, jež nebyly jako světci potvrzeny přímo Římem. Oficiální schválení Meinhardova kultu tak obnovil až v roce 1993 na své apoštolské cestě do Lotyšska papež Jan Pavel II. Meinhardův hrob v Rize se poté, co město i země ovládl luteránský živel, stal nedostupným pro případné katolické poutníky. V roce 1747 se do města potají vkradl luteránský hrabě de Liven spolu se svým přítelem, ruským generálem. Tělo zemřelého biskupa Meinharda nalezli neporušené, vyjmuli proto část relikvií - kousek prstu a cíp hábitu a odvezli je. I na základě tohoto prožitku se hrabě obrátil a stal se horlivým katolíkem.