svátek: 12. března
Maxmilián ovšem ctil zákony mnohem vyšší - zákony Boží, jež mu v tehdejším vnímání této skutečnosti zakazovaly brát do ruky zbraň a sloužit v armádě. [1] Po dovršení 21 let proto odmítl narukovat a nosit na krku medailon s vyobrazením císaře Diokleciána, jakož i složit vojenskou přísahu rovnající se prakticky modloslužbě. Navzdory sebedůraznějšímu přesvědčování odmítal přehodnotit své stanovisko, přestože mu ti, kteří ho přesvědčovali, hrozili smrtí.
Maxmiliánovi to konec konců nemuseli říkat, už když na samém začátku odmítl stát se legionářem, věděl, co ho čeká. Přestože to bylo ještě čtyři roky před Diokleciánovým ediktem, nutícím legionáře obětovat pod pohrůžkou smrti římským bohům, odmítnutí sloužit v legiích se již tehdy rovnalo jistému rozloučení se se životem. S pevným přesvědčením, že vojenská služba odporuje životu křesťana, Maxmilián vytrval. Dne 12. března 295 byl proto za trest na příkaz prokonzula Diona Cassia v Ain Defla sťat. Osudový verdikt přijal se slovy díků Pánu Bohu. Před smrtí požádal svého otce, který ho doprovázel, aby katovi dal nové roucho, které mu připravil pro službu v legiích.
Neuběhlo ani pár týdnů a stejný osud potkal jeho otce Fabia Viktorina - odmítl kvůli svému vyznání nadále bojovat pod zástavou římského orla, a proto i jeho hlava skončila na popravčím špalku. Maxmiliánovo tělo uložila jistá Pompeiana nedaleko baziliky sv. Cypriána v Kartágu. Třináct dní poté rovněž ona zaplatila za svou víru v Krista životem, aby od něj obdržela věnec slávy nepomíjející. Tolik v krátkosti Maxmiliánův životní osud. Z jeho procesu se dochovala akta, která zachycují rozpravu mezi Maxmiliánem a prokonzulem Dionem Cassiem, jenž dorazil do Theveste pro nové rekruty. Jsou živým svědectvím neochvějné odvahy a věrnosti mladého muže tváří v tvář smrti.
Dion Cassius: „Jak se jmenuješ?“
Svatý Maxmilián: „A k čemu potřebuješ znát mé jméno? Já v legiích jako křesťan sloužit nesmím.“
Dion Cassius: „Prohledejte ho.“
Maxmilián: „Nesmím sloužit v legiích. Nesmím dělat nic špatného. Jsem křesťan.“
Dion Cassius: „Změřte ho!“
Legionář: „Měří 5 stop a 10 palců.“ [2]
Dion Cassius: „Ocejchujte ho!“ [3]
Maxmilián: „Nenechám si to udělat. Nemohu sloužit v legiích.“
Dion Cassius: „Vstup do legií, jinak zemřeš. […] Uvědom si, že jsi ještě mladý. Proto vstup do legií, jak je to u mladých mužů pravidlem.“ Maxmilián: „Mám být vojínem svého Pána. Nesmím válčit pro svět. Jak už jsem řekl, jsem křesťan.“
Dion Cassius: „V čestných strážích našich pánů Diokleciána a Maximiána, Galeria a Konstancia je plno křesťanských vojínů a plní svou vojenskou službu.“ [4]
Maxmilián: „Jednají, jak uznávají za vhodné. Já jsem křesťan a nesmím dělat nic špatného.“
Dion Cassius: „Staň se legionářem a přijmi znamení císařovo!“
Maxmilián: „Ne, já si toto znamení tvé dočasné moci nevezmu, a když mi ho vnutí, zlomím ho, protože je naprosto bezcenné. Jsem křesťan a není mi dovoleno nosit na krku cizí znamení, když už jsem nosil spásné znamení svého Pána Ježíše Krista, Syna živého Boha. Neznáte toho, který trpěl pro naši spásu, protože Bůh nám ho dal, aby trpěl za naše hříchy. Sloužíme mu, následujeme ho, Krále života, Dárce milosti.“
Dion Cassius: „Vyškrtněte jeho jméno ze seznamu… Protože tvrdošíjně odmítáš vykonávat vojenskou službu, budeš po zásluze potrestán, aby tvůj příklad odradil od podobného jednání ostatní.“ Načež vzal voskovou tabulku a přečetl rozsudek: „Maxmilián bude sťat mečem za to, že se protiví disciplíně a odmítl složit vojenskou přísahu.“
Svatý Maxmilián na to zareagoval slovy: „Bohu díky.“
Svatý Maxmilián je patronem těch, kteří odmítají udělat něco, co se příčí jejich svědomí. Během války ve Vietnamu přijala skupina protiválečných pacifistů a kněží antimilitaristů pojmenování právě po tomto mučedníkovi ze 3. století. Jeho liturgická památka připadá na 12. březen.
-----
[1] Vycházel patrně z učení Tertullianova, jenž se zaobíral otázkou, nakolik může křesťan vykonávat vojenskou službu. Rozlišil přitom dvě situace: 1. křesťana, který má teprve do armády vstoupit. Podle Tertulliana je to zcela nepřijatelné, poněvadž jakožto pokřtěný patří výhradně Kristu Ježíši, nosí jeho pečeť, nesmí tudíž nosit pečeť císaře či některého z bohů (která byla odznakem legionářů); 2. vojáka-konvertitu, který buď musí z legií odejít, nebo bedlivě dbát o to, aby nedělal něco, co je v rozporu s vírou, dokud by, bude-li to nutné, neobětoval svůj vlastní život.
[2] Zhruba našich 162 cm.
[3] Legionářům byla jako přináležitost k legiím vypalována znamení.
[4] Dioklecián nejprve v roce 285 jmenoval vojevůdce Maximiána svým spoluvládcem s titulem caesar, o rok později mu udělil titul august. Formálně mělo jít o dvojvládí dvou rovnoprávných panovníků. V roce 293 poté přizval k vládě další dva muže, kteří měli s titulem caesar hrát roli jakýchsi nástupců svých augustů a podílet se na správě říše. Diokleciánovým caesarem byl Galerius, Maximiánovým Konstantinus Chlorus. Tento typ vlády se nazývá tetrarchie aneb čtyřvládí.