‹ zvaný též Martin od lásky, peruánský mulat, řeholník ›
Osmiletý Martin de Porres nebyl tím, co by většina lidí nazvala „normální dítě.“ Byl rok 1587 a on žil v peruánské Limě. Učil se na holiče, což v jeho světě zároveň znamenalo být chirurgem, lékárníkem i lékařem. A charakterizovalo ho i něco jiného: Martin se velmi rád modlil. Isabel Garciová, u které bydlel, přišla jednou pozdě v noci do jeho pokoje a našla ho na kolenou před křížem, přičemž tvář měl zalitou slzami. Co učinilo tohoto člověka už v raném věku tak oddaným Bohu? Některá fakta v Martinově příběhu poukazují na překvapivé odpovědi. Ukazují nám, že v matematice Božího království se i velké mínus může změnit na plus.
Velké a pravděpodobně základní mínus v Martinově životě bylo to, že ho otec odmítl. Juan de Porres byl španělský voják, který se nikdy neoženil s Martinovou matkou, osvobozenou africkou otrokyní. Odmítl svého syna uznat, neboť chlapec byl mulat a měl matčinu tmavou pokožku. Martina při křestním zápisu označili jako „syna neznámého otce.“ Ačkoliv Juan zaplatil, aby syn mohl chodit rok do školy, nakonec se odstěhoval a zanechal Martina v chudobě spolu s matkou a sestrou. Martin mohl zatrpknout, že ho otec opustil. Zdá se však, že tuto prázdnotu zaplnil tak, že se obrátil k Bohu, který nikoho neodmítá. Obrátil svoje srdce k Ježíšovi, který volal k Otci: „Proč jsi mě opustil?“ A když Martin klečel před křížem, cítil, že v něm roste touha pomáhat takovým lidem, jako je on sám - nuzným, utlačeným a „nejmenším“ v jeho světě (Mt 25, 40).
Martin se ztotožnil s domorodými Indiány, kteří žili jako poražený národ. Španělé si je podmanili, když v roce 1533 dobyli Peru. Ztotožnil se s africkými otroky, kteří vykonávali nucené práce v dolech na zlato a stříbro. Ztotožnil se se všemi míšenci ve svém městě, kteří měli pocit, že nikomu nepatří. Martinovo srdce pomáhalo všem znevýhodněným do takové míry, že když chodil na procházku, často rozdal matčiny peníze žebrákům a vrátil se domů s prázdnýma rukama. „Nemohu odmítnout chudé,“ tvrdil. A když se stal holičem - chirurgem, nebral za svoji práci peníze – ani tehdy, když jeho dobrá pověst léčitele převýšila dobrou pověst jeho učitele. Když měl Martin 15 roků, vstoupil do dominikánského kláštera svatého růžence v Limě - ne jako kněz anebo bratr, ale jako laický pomocník. Nikdy nepomýšlel žádat něco víc, chtěl jen sloužit. A to stačilo, neboť Martin i tak mohl být jen laickým pomocníkem. Řád nedovoloval, aby člověk s černošskou nebo indiánskou krví složil sliby, anebo byl vysvěcený na kněze. Avšak o devět roků později dominikány tak oslovil jeho příkladný život, že Martina nejen pozvali, ale trvali na tom, aby složil sliby jako řeholní bratr.
Sochy Martina často zobrazují, jak drží metlu. Je pravda, že na začátku vykonával nejjednodušší klášterní práce, zametal podlahu a čistil záchody. Ale brzy bratři poznali jeho další talenty. Ve společenství se stal holičem a asistentem lékaře. Netrvalo dlouho a přebral zodpovědnost za zdravotní potřeby téměř 300 dominikánů a sester ze sousedního konventu, a všech pracovníků, kteří pracovali na pozemcích kláštera. S touto pracovní zátěží mohl Martin lehce vyhořet. Neztrácel však energii a laskavost. Pěstoval bohatý vnitřní život prostřednictvím eucharistické adorace a udržovala ho modlitba. Jeho bratři říkali, že se zdálo, že je vždy veselý a už jen pohled na něho uklidní ty, kteří jsou rozrušení. Martin však nevyzařoval jen Kristův pokoj pro úzkostlivé. Jeho dar uzdravování šel dál, než jak dokázala medicína. Jednou léčil člověka s otravou krve tak, že nakaženou část potřel rozmarýnem a udělal znamení kříže. Na druhý den se rána uzdravila. Jindy si umírající řeholník položil Martinovu ruku na místo, které ho bolelo, a hned se uzdravil. Dokázal přijít ke svým pacientům, ať už byli v klášteře či mimo něj, právě tehdy, když ho potřebovali. Několik lidí tvrdilo, že se Martin zjevil u jejich postele, hned co ho zavolali o pomoc - dokonce v některých případech zavřenými a zamknutými dveřmi.
Přestože byly tyto zázraky úžasné, největší zázrak byl sám Martin. Jeho postoj dobročinnosti a oběti si získával lidi stejně jako zázraky, které vykonal. Pro nemocné by udělal cokoliv. Celé noci bděl u jejich postele a spal tam, kde mohl. Tato hrdinská dobročinnost dostávala Martina do problémů, neboť lidé se k němu hrnuli i do kláštera. Bratři dominikáni namítali zejména tehdy, když nemocné přiváděl do svojí cely. Jeden bratr si stěžoval, že Martinova prostěradla zapáchají a že asi šíří infekci, ale Martin odpovídal: „Prostěradla vyčistí trocha mýdla a vody, ale jen pokání odstraní skvrnu nelaskavých slov.“ Nakonec mu prior (nadřízený) nařídil, aby přestal používat svoji celu jako nemocnici. Martin poslechl a zařídil si to jinak - kromě jednoho případu, kdy jistý Indián potřeboval okamžitou pomoc. Když Martina požádali, aby to vysvětlil, řekl: „Porovnával jsem poslušnost s láskou a rozhodl jsem se, že láska je důležitější.“ Řekl to s takovým přesvědčením a pokorou, že prior mu pravil, aby od nynějška konal, jak uzná za dobré.
Martin de Porres pomáhal nuzným do takové míry, že ho nazvali předchůdcem moderního sociálního pracovníka. Určitě byl příkladem pravého ducha křesťanské sociální práce - uznávat důstojnost každého člověka a přistupovat k němu tak jak Ježíš. Martin jako rozdavač klášterních almužen často chodil do města na pochůzky milosrdenství. Každý den rozdával stovkám lidí zbytky z klášterní kuchyně. A když docházelo jídlo, modlil se: „Nechť ho Bůh rozmnoží skrze svoje nekonečné milosrdenství!“ Nikdy neměl nedostatek bez ohledu na množství lidí. Martin nosil košík s jídlem a léky. Navštěvoval nemocnice, věznice a domy - chatrče Indiánů a otroků, jakož i příbytky vojáků a rodin z vyšších vrstev, které se dostaly do krize. Martinova štědrost patřila všem a byla přehojná. Nejenže rozdával almužny, ale i o ně žebral. Odhaduje se, že chudobným rozdal jídlo asi za 2 000 dolarů týdně - v té době to byla obrovská suma.
Martin měl i větší projekty. Například v Limě postavil sirotčinec pro opuštěné děti. Ani církev, ani vláda nechtěly tento sirotčinec finančně podpořit. Martin tedy šel k bohatým a nasbíral dostatek peněz na stavbu i pro učitele. Díky shánění peněz taky postavil nemocnice, poskytoval mladým mužům zemědělské vzdělání, dával věna zchudlým děvám na vdávání a zakládal ovocné sady, aby živil chudé. Martinova dobročinnost se týkala i zvířat. Tím připomínal svatého Františka z Assisi. Rozzuřeného psa uklidnil tak, že mu řekl, „aby se naučil být dobrým, protože násilníci skončí špatně.“ Když vtrhly do nemocnice myši, Martinovy jemné příkazy - a příslib každodenního jídla – je vyhnal. Dokonce přemluvil psa, kočku a myš, aby žrali z té samé misky!
Martin žil ve společnosti, kde zuřily rasové předsudky. A pro barvu své pokožky pro ně, věru, často trpěl. Nejprve od otce, ale i od svých dominikánských bratrů. Někteří ho dokonce nazvali „mulatským psem.“ Jestliže uráželi někoho jiného, Martin ho nepochybně bránil. Jestliže však uráželi jeho, obyčejně odpovídal: „Říkali jste jen pravdu. Prosím, odpusťte tomuto ubohému hříšníkovi.“ Někdo by mohl říct, že Martin měl nízkou sebeúctu anebo byl příliš svatý, aby ho trápily urážky. Je však pravděpodobnější, že byl připravený přijmout jakoukoliv urážku, protože byl skutečně přesvědčený o své hříšnosti a absolutní závislosti na Božím milosrdenství. A každá takováto příležitost mu dala další možnost, aby rostl v lásce tak, že odpovídal dobrosrdečně a svého osočovatele zahrnul laskavostí. Tento postoj vedl jednoho bratra k velkému obrácení - uvědomil si, že on je blázen, a ne Martin! Martin zemřel v roce 1639 v pověsti svatosti, která se šířila po Limě a okolí. Právě recitoval Nicejské vyznání víry a jeho poslední slova byla vyznáním Kristova vtělení: „A stal se člověkem.“ Nezveličujeme, když povíme, že Ježíš v osobě Martina de Porres ožil. A není tajemstvím, že Ježíš nás chce proměnit, aby ho i náš život zjevoval. Dovolíme mu to? Nabídneme Bohu svoje plusy a mínusy a budeme ho hledat celým srdcem?