Autor: Kevin Perrotta
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 12, č. 1/2011 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
15.01.2011
Marie Egyptská ¦ 344-421 ¦ poustevnice
svátek: 1.dubna
Není to běžná hříšnice, která se stala svatousvátek: 1.dubna
Kdyby měla Guinessova kniha rekordů část o extrémních obráceních, Marie Egyptská by pravděpodobně byla na prvním místě. Zažila jedno z nejúžasnějších obrácení v dějinách církve. Její obrácení bylo extrémní ze tří důvodů. Za první, její život před obrácením byl nesmírně špatný. Za druhé, její obrácení bylo bleskurychlé. A za třetí, její život po obrácení šel také do extrémů. Abychom byli upřímní, celý Mariin křesťanský život byl neobyčejný. Je jasné, že není nejlehčí vytvořit si vztah k Marii Egyptské. Někteří lidé ji těžko přijímají. Jiní však v jejím životě nacházejí silné poselství.
Nemravné začátky
Marie se narodila v egyptské vesnici okolo roku 500. Její rodiče byli křesťané a dali ji pokřtít. V dospělosti však Marie opustila rodiče i víru. V Egyptě v té době připravovali rodiče svatbu pro každou dceru, když dosáhla puberty. Marie však měla jiné myšlenky. Ne že by chtěla jít do kláštera. Ne, Marie chtěla udělat malou sexuální revoluci 6. století. Nejprve promarnila příležitost na důstojnou svatbu ve vesnici, neboť měla pohlavní styk s chlapcem. Potom odešla do Alexandrie, egyptského přístavního města, kde se živila předením a ve volném čase se oddávala nekonečné řadě sexuálních radovánek.
Mohli bychom říct, že Marie byla sexuálně závislá, ale tenkrát neexistoval Dvanáctibodový program (vychází z 12bodového programu společenství Anonymních alkoholiků - pozn. red.), který by jí pomohl. Ani na tom nezáleželo. Marie si nemyslela, že potřebuje nějakou pomoc. Když takto promarnila svoji pubertu, byla nespokojená. Jednoho dne v přístavu potkala námořníky, kteří směřovali do Jeruzaléma. Marie je z rozmaru požádala, zda by ji vzali s sebou. „Nemám peníze,“ říkala, „ale mohu zaplatit za cestu svým tělem.“ Smáli se, potom ji vzali na palubu a obveselovali se spolu s ní během nemravné plavby z Egypta do Palestiny.
Když přišli do Jeruzaléma, stalo se něco nečekaného
„Pomoz mi vstoupit!“ Každý rok v chrámě vybudovaném na Kalvárii ukazovali na svátek Povýšení svatého kříže Ježíšův kříž. Marie se ze zvědavosti rozhodla podívat do chrámu a šla tam spolu s davem lidí. Když se však dostala ke dveřím, neviditelná síla jí zabránila vstoupit. Ačkoli ji tlačil dav za ní, nemohla vejít. Stále znova se o to pokoušela, ale překážka zůstávala. Marie byla otřesená a zklamaná. Vyšla na nádvoří před chrám. Přišla sem ze zvědavosti, ale nyní skutečně chtěla vidět kříž. Ulekla se. „Začala jsem chápat, proč jsem nemohla vstoupit,“ vyprávěla později. „Moje hříchy mi v tom bránily.“
Na nádvoří visela ikona Ježíšovy matky. Marie šla a oslovila obraz, jako kdyby si přímo povídala s nebeskou Marií. „Tvůj Syn přišel na svět zachránit hříšníky,“ říkala (ještě úplně nezapomněla na svoji náboženskou výchovu). „Drahá Matko, přijmi moje vyznání a pomoz mi vstoupit do chrámu. Neobírej mě o pohled na kříž! Slibuji ti, že se odvrátím od žádostivosti a půjdu tam, kam mě povedeš.“ Když se vrátila, překážka byla pryč. Vstoupila do chrámu a uctila si kříž. „Uvědomila jsem si, že Bůh přijímá kajícníky. Vrhla jsem se na podlahu a políbila jsem posvátný prach.“ Po odchodu z chrámu se Marie vrátila k ikoně. „Přišla jsem splnit svůj slib,“ říkala. Hlas jí odpověděl: „Jestliže překročíš Jordán, najdeš odpočinek.“
Žena na poušti
Marie věděla, jak se dostat na úplně nové místo. Vyšla na ulici, koupila si chléb a hned vykročila na jednodenní cestu z Jeruzaléma k řece Jordánu. U řeky, na místě, kde byl pokřtěný Ježíš, žili mniši. Marie je navštívila, po několika dnech překročila Jordán a vstoupila do horoucí a suché pouště na východní straně. Zde se začíná něco mimořádného. V té době mniši někdy chodívali sami do jordánské pouště, aby se v samotě modlili. Podobně jako Jan Křtitel, který se živil kobylkami a medem, i oni se živili pouštními rostlinami a semínky.
Mniši takto mohli žít pouze několik týdnů, ale Marie tak žila více než 40 let. Myslela si, že ji Bůh trestá za hříchy? Stravovala ji nenávist k sobě samé? Pomátla se? Odpovědi k nám přicházejí díky mnichovi, který se na poušti setkal s Marií na konci jejího života. Jmenoval se Zosimus. Vstoupil do kláštera jako mladý člověk, rostl v disciplíně a moudrosti a nakonec vedl mladší mnichy. Ostatní mniši ho považovali za vzor. Proto měl Zosimus pocit, že se mu něco podařilo - a to ho rozrušovalo. Jednoho dne při modlitbě cítil, že ho Bůh posílá na poušť, kde zjistí, „jak jsou četné a různorodé cesty Boží spásy“. V postním období se tedy Zosimus toulal a modlil v jordánské poušti.
To sladké proměňující světlo
Když Zosimus poprvé uviděl Marii - nyní už starou, sluncem opálenou a seschlou - nevěděl, co vidí. Zavolal na ni v Božím jménu, aby mu řekla, kdo a co je, a Marie upřímně, ale taktně rozpovídala Zosimovi svůj příběh. Zosimus se zeptal, jak sama žila celá desetiletí na poušti. A co se s ní stalo? Marie přiznala těžkosti života na poušti a naznačila, že dostala zázračnou pomoc. Říkala, že celé roky cítila skoro neodolatelné nutkání vrátit se ke svému bývalému způsobu života. Potom si představila ikonu Panny Marie a prosila ji o pomoc. Vrhla se na zem, plakala a po chvíli „ jsem uviděla okolo sebe zářit světlo a uklidnila jsem se.
Nevstala jsem ze země, dokud to sladké světlo neodehnalo myšlenky, které ve mně běsnily“. Posléze pokušení odešlo. Oproti tvrdosti pouště jsem zažila velký pokoj s Bohem. Našla odpočinek, který jí Panna z ikony přislíbila. Zosimus žasl. Zdálo se, že Marie jaksi vyzařovala Boží přítomnost. Starý mnich po tom rozhovoru odešel a děkoval Bohu za příležitost setkat se s tak svatým člověkem. Později Zosimus přinesl Marii svaté přijímání. Když ji chtěl navštívit podruhé, našel už jen její mrtvé tělo. S pomocí lva, který se naráz objevil (legendární prvek v příběhu nebo skutečný zázrak?), ji pohřbil do tvrdé pouštní půdy.
Poselství je milost
Někteří mniši ve 4. a 5. století zacházeli v askezi do extrémů. Ale Mariin život byl i podle jejich měřidel výjimečný. Z moderního hlediska se může zdát bizarní. Můžeme však najít v jejím životě poselství? Zosimus ho našel. Od mládí se snažil konat Boží vůli. Ale Marie pro celou svou rozmarnost zakusila Boží milosrdenství ještě hlouběji. Svědectví jejího života ukázalo Zosimovi, že nechť jakkoliv horlivě a poslušně dodržujeme křesťanská pravidla, v konečném důsledku nás proměňuje Boží milost. Díky čisté milosti si Marie uvědomila, že opravdu touží po Boží lásce, a ne chvilkovém vzrušení z anonymního sexu. Jen díky Boží milosti se mohla obrátit a zápasit s pokušeními. A nakonec díky síle milosti dokázala žít a modlit se v tvrdé poušti. To je podstatné poselství pro nás, pro všechny „Zosimy“, pro všechny celoživotní, svědomité věřící. Nezáleží na tom, kým jsme - nezáleží na tom, jací jsme zbožní - všichni jsme hříšníci a chceme-li se stále více podobat Kristu, všichni potřebujeme Boží milost.
Pokání otvírá cestu
A co ti, kteří nejsou celoživotními, svědomitými křesťany? Co ti z nás, kteří upadli do těžkých hříchů a teď zápasí s pokušením vrátit se k nim? Můžeme se stydět za to, co jsme udělali, a na co nás pokušení navádí. Můžeme si myslet, že se nemůžeme stát svatými. Ale podívejte se na Marii. Její život ukazuje hluboký paradox. Bůh často používá naše hříchy, aby nás proměnil. Jak to? V Mariině případě ji vzpomínka na její hříšnou minulost udržovala v pokoře. Stala se pro ni motivací, aby stále hledala Pána, stále ho prosila o více milosti a síly.
Uvažujte o tom, že Marie se narodila, aby byla kontemplativní. To bylo její povolání. Takovýto život jí Bůh připravil. Byl to život, který jak objeví, bude žít ráda. A skutečně ho objevila - když dlouhé roky strávila na poušti a vzdorovala špatným sklonům, které se v ní zakořenily. Jen pomocí tohoto konkrétního procesu pokání dospěla do kontemplativní fáze života. Mohli bychom říct, že když odmítla hříchy, právě ty se staly prostředkem, kterým ji Bůh přivedl blíž k sobě. Mariina zkušenost je zvláště důležitá pro ty z nás, kteří jsou podobně jako ona ponoření do bláta sexuálních hříchů a zjišťují, že cesta ke svobodě je delší, než by chtěli. Její svědectví nám dává úžasný dar plný naděje: důkaz, že Bůh může použít naše hříchy, ba i naše zápasy s konkrétními pokušeními, aby nás přivedl ke štěstí a svatosti.
