svátek: 26. května
Ta již od dětství projevovala nevšední sklony - ukládala si posty, konala kající skutky, chodila pečovat o nemocné a hodně se modlila. Na tehdejší dobu nezvykle brzy přistoupila poprvé ke svatému přijímání - v 8 letech, ve 12 letech pak mohla přijímat Krista v Eucharistii denně, což v té době bylo rovněž něčím výjimečným. Ve svých 10 letech se zaslíbila Bohu. Tehdy si zvolila jméno Marie Anna od Ježíše. To vše pod dohledem starší sestry Jéronimy, která i se svým manželem (kapitánem Cosmou de Mirandou) Marii Annu po smrti obou rodičů vzala do své rodiny a zahrnovala ji vpravdě mateřskou láskou. Především Marii Anně nebránila v jejím praktikování živé víry, čímž nepřímo dopomohla k jejímu rozvíjení. A když Marie Anna v podobném duchu působila na své neteře a Jéroniminy dcery, nebránila jí ani v tom. Tak se děvčata často modlila růženec, křížovou cestu a snažila se obracet nevěřící na křesťanství.
Marie Anna vnitřně toužila po řeholním hábitu, avšak nakonec z toho sešlo. Rozhodla se tedy vést řeholní život ve světě, přičemž obývala malou chaloupku postavenou ad hoc na sestřině pozemku a podřídila se duchovnímu vedení jezuitského kněze P. Juana Camacha TJ. Annin pozdější duchovní vůdce P. Hernando de la Cruz TJ o ní jednak napsal báseň a namaloval její portrét, jednak ji přesvědčil, aby se stala františkánskou terciářkou (jezuité nemají třetí řád). Tento krok učinila 6. listopadu 1639. Pořídila si rakev, v níž v noci strávila těch několik málo hodin, které si ke spánku dopřávala, a v níž měla přes den podušky narovnány do tvaru lidské postavy, aby si dnem i nocí připomínala, jak křehký je lidský život a jak brzy může dojít svého konce. Na pokyn svého duchovního vůdce věnovala denně pět hodin modlitbě a duchovní četbě. Zvláštní úctu chovala k Nejsvětější Trojici, utrpení Páně a Panně Marii Loretánské.
Ze své poustevny vycházela do quitských ulic a vyhledávala opuštěné nemocné, aby se o ně postarala. Vynaložila kvůli tomu nezměrné úsilí, nicméně konala vše s láskou, třebaže to může znít jako klišé. Viděla v těchto ubožácích Krista Ježíše a podle toho k nim také přistupovala. Krista Ježíše také nadále neúnavně hlásala, zvláště v perifériích města obývaných indiány, přičemž se zaměřovala především na jejich děti. Toužila přitom hlásat evangelium v dalekých pralesích jako misionáři z Tovaryšstva Ježíšova, leč nebylo to možné. Tím více se nasazovala na svých soukromých misiích v Quitu. Však si také brzy vysloužila přezdívku „Lilie z Quita“.
Marie Anna de Paredes měla dar čtení v lidských srdcích i dar uzdravování. Po užívala při něm svěcené vody, jindy nemocnou osobu přežehnala křížem. Dokonce takto vzkřísila k životu prokazatelně zemřelého člověka. Měla i dar proroctví - předpověděla například, že tam, kde stojí její poustevna, bude časem karmelitánský klášter. Určila i konkrétní den, kdy k tomu dojde. Není snad třeba ani dodávat, že její předpověď byla přesná.
V březnu roku 1645 došlo v Quitu k celé sérii zemětřesení, jež nejen neblaze změnila podobu města, nýbrž si vybrala daň i na lidských životech. Do toho vypukla morová epidemie. Lidé se před ní neskryli ve svých domovech, ale přicházeli do chrámů prosit za odvrácení těchto dvou hrůz. Při jednom kázání P. Alonzo de Rojas, sloužící v ten den mši svatou, pronesl krátkou modlitbu k Bohu, při níž obětoval svůj život za ukončení zemětřesení a moru. Marie Anna se nesouhlasně ozvala: „Ne, Pane, život tohoto otce je důležitý pro záchranu mnoha duší. Obětuji ti svůj život, ten důležitý není.“
Když vycházela po bohoslužbě z kostela, udělalo se jí slabo. Než došla domů, zemětřesení ustalo. Náhle, nepředvídaně. Marie Anna poté těžce nemocná ulehla. Její léčení probíhalo ve velké míře pouštěním žilou. Děvečka, která při této proceduře asistovala lékaři, zachycovala vypouštěnou krev do mísy a pak ji vylévala na zahradě. Za několik dní poté vyrostla na tomto místě lilie. Čím více Marie Anna trpěla, tím více své utrpení odevzdávala Bohu - a tím více pak slábla epidemie, až zcela vymizela. Ona sama dva měsíce po veřejně vyhlášeném sebeobětování 26. května 1645 zemřela. V den, kdy církev svatá slavila Nanebevstoupení Páně…
Půlstoletí nato započal její beatifikační proces a šlo o začátek iniciovaný z těch nejvyšších míst. Sám španělský král Karel II., pod jehož vládu dnešní Ekvádor spadal, vyhlásil svým královským dekretem veřejnou sbírku ve všech svých koloniích na americkém kontinentě na podporu blahořečení Marie Anny od Ježíše de Paredes. Proces se pozdržel, mj. i vinou vyhnání jezuitů z Latinské Ameriky a později zrušení celého řádu, neboť právě Tovaryšstvu na beatifikaci této panny eminentně záleželo a ono bylo hybnou silou procesu. Nakonec ale blahořečena byla, a sice 10. listopadu 1853 papežem Piem IX., dne 9. července 1950 pak byla papežem Piem XII. kanonizována. Ekvádorský parlament prohlásil sv. Marii Annu od Ježíše de Paredes národní hrdinkou. Je pohřbena na hlavním oltáři kostela La Compañia, její ostatky jsou uloženy v bronzové rakvi vyrobené na příkaz arcibiskupa Federica Gonzálese Suáreze v Paříži. Její socha pak stojí na zadní fasádě baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Je tak spolu s chilskou sv. Terezou de los Andes jedinou latinskoamerickou světicí zdobící hlavní chrám katolické církve.
Modlitba: Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatá Marie de Paredes ochotně prokazovali milosrdenství a jako ona vydávali o Tobě svědectví svou vírou i životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.