irský arcibiskup » Archidioecesis Armachana
Započal jej v Armaghu v roce 1094, kde jeho otec vyučoval na tamní klášterní škole. Po otcově smrti (roku 1101) vyhledal věhlasného poustevníka a asketu Eimara O’Hagana a stal se jeho žákem. Pod jeho vedením dospěl v roce 1119 až ke kněžskému svěcení. Arcibiskup sv. Cellah (Cellsus) nadaného novokněze učinil svým pomocníkem a navíc ho jmenoval katedrálním kazatelem. Malachiáš však toužil po prohloubení svých teologických znalostí a dva roky poté se odebral do Lesmoru k biskupu Malchusovi. Ten velkou naději irského katolictví přivítal s otevřenou náručí a jako výraz uznání svěřil jeho péči prastaré opatství Bangor, zničené po loupeživých nájezdech Dánů. Už v roce 1123 se stal Malachiáš biskupem v Downu a Connoru. Čekala ho nesmírně perná práce, ježto církevní i svátostný život zde byl téměř v rozkladu. Pustil se do své obdivuhodné pastýřské činnosti s patřičným zápalem, velice dbal o navrácení upadlé disciplíny zlenivělého kléru a o dobro věřícího lidu. Odstraňoval zlořády všeho druhu, včetně opětovně bujícího pohanství. Lidé, kteří až dosud žili, jak se jim zlíbilo, se náhle začali proměňovat. Malachiáš je osobně navštěvoval, modlil se s nimi i za ně - kolikrát i celé noci - a s pomocí diecézních kněží je začal pomalu přetvářet.
Při tom všem měl ještě dostatek času na to, aby pomohl k návratu na královský trůn zbožnému Cormacovi z Munsteru, jemuž trůn po právu náležel. Ten se mu odvděčil poté, co diecézi Connor napadl ulsterský král. Malachiáš musel uprchnout, aby si zachránil holý život, a útočiště našel právě u Cormaca v Munsteru. Na jeho pozemcích v Ibracu pak založil klášter. Když v roce 1129 zemřel irský primas sv. Cellah, měl se jeho nástupcem stát podle přání zemřelého, jakož i irského episkopátu právě Malachiáš. Všichni doufali, že tak jako změnil své dvě diecéze, změní i celou zemi. Vzpíral se, volbu přijal až poté, co mu Bůh zjevil, že je to jeho svatá vůle. Jenže Cellahovi příbuzní vnímali arcibiskupský stolec jako rodovou doménu, vždyť na něm po dvě staletí trůnili výhradně muži jejich rodu, a dosadili na něj jednoho ze svého středu - jistého Mořice. Za dané politické a mocenské situace na ostrově nebylo možné s celou záležitostí pohnout, a to ani po Mořicově smrti, jež nastala dva roky poté, neboť příbuzní ho nahradili jiným usurpátorem - Nigellem. Faktickou hlavou (byť neoficiální) irské církve byl ovšem Malachiáš, biskup Downu a Connoru. Oficiálně se jí stal v roce 1134, kdy byl Nigellus se svou klikou svržen.
Malachiáš hned začal zavádět tolik potřebné reformy jak ve správní oblasti, tak v té pastorační. A „Zelený ostrov“, ještě doteď spíše uvadající, se opět zazelenal, jelikož se do něj vpravila nová životodárná míza. Malachiáš navrátil kléru disciplínu, vykořenil pověry, povzbuzoval lid k přistupování ke svátostem. A opět procházel - tentokrát už jako primas - pěšky celou zemí, znovu přicházel jako pravý pastýř ke svým ovcím se živým zájmem o ně, plný lásky a pokoje. Už jen jeho osobní příklad znamenal hodně a těm, co to mysleli s vírou aspoň trochu vážně, to nedalo a začali se měnit k lepšímu. Církevní život v Irsku nabral novou sílu, takže Malachiáš se mohl v roce 1139 vrátit zpět do Connoru, jak si vymínil při dosednutí na arcibiskupský stolec v Armaghu. Málem se však toho okamžiku nedožil - zhrzení Cellahovi příbuzní se jej pokusili zavraždit, avšak v osudný den jim v tom zabránila strašlivá bouře, která div že nepřipravila o život je samotné. Ráno po neuskutečněném atentátu se k Malachiášovi dostavil jeho strůjce - jako kajícník prosící o odpuštění, čehož symbolem byl Evangeliář sv. Patrika, který předtím patřil Cellahovi a který on uzmul.
Malachiáš s velkou radostí smír s kajícím lotrem uzavřel. Bůh se svého věrného zastával i jinak - když jej veřejně tupil jeden z irských šlechticů, záhy nato pokryla jeho ústa ošklivá vyrážka a začal mu uhnívat jazyk. Zemřel pak v krutých bolestech. Ani bohatou diecézi Connor si nepodržel Malachiáš dlouho. Jmenoval pro ni nového biskupa a sám se spokojil s malou a chudou diecézí Down. V očích všech ovšem nepřestával být nejpřednějším mužem místní církve. Krátce nato (roku 1139) jej irští biskupové vyslali do Říma, aby na papeži vyprosil dvě pallia - jedno pro Cashel, druhé pro Armagh. Cestoval přes Francii a zastavil se i v Clairvaux, kde několik dní pobyl ve společnosti sv. Bernarda. Vzniklo mezi nimi velice hluboké přátelství a pevné pouto, oba muži se velice uznávali. Svatý Bernard o Malachiášovi hovořil jako o biskupu-prorokovi a opravdu si ho nadmíru vážil. Dokladem toho budiž epizoda ze života blahoslaveného papeže Evžena III. Když se tento bývalý cisterciácký mnich ptal sv. Bernarda na radu, jak si má počínat, aby byl dobrým papežem, opáčil mu sv. Bernard lakonicky, že si má vzít za příklad biskupa z Downu Malachiáše. Atmosféra Clairvaux Malachiáše tak zasáhla, že dokonce nahlas uvažoval, že upustí od návratu domů a zůstane v jeho zdech natrvalo.
Papež Inocenc II. mu to však zakázal a s titulem papežského legáta pro Irsko ho vyslal do jeho domoviny. Malachiášovi to ale nedalo a v Clairvaux se aspoň zastavil na zpáteční cestě. Zanechal zde čtyři své druhy s tím, že se mají stát cisterciáky, poznat do hloubky ducha řádu a poté založit cisterciácký klášter i v Irsku. Později opravdu povstal první klášter bílých mnichů v Mellifontu, brzy jej následovaly další. Ani po návratu Malachiáš nezahálel. Neusnul na vavřínech, které naň kladli věřící i kněží, kteří jej už tehdy, ještě za jeho života, začali ctít jako světce. Vůbec nezpyšněl, s pýchou se vypořádal už zamlada, ostatně už jako chlapec se se svými hlubokými prožitky vzešlými z dotyků Božích skrýval pokorně v ústraní. Byl na sebe přísný odjakživa, chvála po něm jen sklouzávala, nenašla místo v jeho nitru tam, kde sídlila horoucí láska ke Kristu a zříkání se sebe sama. Irům, potěšeným jeho návratem, se však nelze divit. Vrátil se přece ke svým dětem dobrý otec, který předtím už tolikrát prokázal, jak jsou mu drazí. Vrátil se dokonce s papežským pověřením, které vnímali jako potvrzení svého přesvědčení o Malachiášově výjimečnosti.
Tu dokládaly i zázraky, jichž se „dopouštěl“. Na prosbu skotského krále Davida připlul do Skotska, aby uzdravil jeho syna Jindřicha, v Irsku vzkřísil ženu, která zemřela nezaopatřena, a dokonce ji uzdravil. Jindy zase napomínal zatvrzelého smilníka, aby se napravil, a varoval ho před nenadálým špatným koncem. Dotyčný však setrval v hříchu. Jeho další smilstvo bylo jeho posledním… Čerstvě jmenovaný papežský legát usiloval nejen o nápravu jednotlivých údů, ale i celého těla irské církve. Svolal několik synod, na nichž uvedl do života velmi důležité reformy vycházející z cisterciáckého ducha. Opět osobně přicházel i k obyčejným lidem, znovu jeho příklad lásky, pokory a dobroty neodolatelně působil na lidi, takže obroda křesťanství v Irsku pokračovala i nadále. Malachiáš v sobě taktéž živil velkou starost o duše zemřelých, dokonce si vždy přál zemřít v den jejich památky, tj. 2. listopadu.
Měl s nimi i osobní zkušenost - když zemřela jeho sestra, která mu za života vyčítala přílišnou starost o chudé a věci církve vůbec, zapomínal za ni sloužit gregoriánské mše, jak si umínil (tj. 30 mší svatých sloužených za zemřelého po 30 dní bezprostředně za sebou jdoucích - název „gregoriánské“ je podle sv. Řehoře Velikého, u něhož má tato praxe původ). Jedné noci se mu zjevila celá pohublá ve dveřích kostela. Malachiášovi došlo, že její duše touží po pokrmu, a ihned za ni odsloužil Nejsvětější oběť. Mrtvá sestra se mu pak ukázala na kostelním prahu ve smutečním oděvu, avšak nesměla vejít dovnitř. Po další mši svaté se mu zjevila již uvnitř a v částečně bílém šatu, leč nepřibližovala se k oltáři. Až po dalších mších sloužených za její duši a po četných Malachiášových modlitbách se mu ukázala celá v bílém a s radostným výrazem v obličeji…
Když se v roce 1148 dozvěděl, že nově zvolený papež Evžen III. pobývá ve Francii, vydal se tam, jednak aby mu složil hold, jednak aby s ním probral otázky ohledně svých diecézí. V době připlutí do Francie byl však Svatý otec již na zpáteční cestě do Říma. Malachiáš opět nemohl jinak a navštívil ještě jednou milované Clairvaux, kde však ke konci října těžce onemocněl a 2. listopadu - podle tradice v náruči sv. Bernarda - skonal. Při pohřbu, během něhož bylo jeho tělo uloženo do mariánské kaple, byl uzdraven chlapec s paralyzovaným ramenem poté, co se dotkl rakve zemřelého. Papež Klement III. jej v roce 1190 prohlásil za svatého. Pro širší veřejnost je tento irský velikán znám díky tzv. Malachiášovu proroctví. Jde o spis Prophetia de summis pontificibus, v němž předpověděl a obrazně popsal všechny budoucí papeže. Posledním má být podle tohoto proroctví „Petrus Romanus“ - „Petr Říman“ a během jeho pontifikátu má být zničen Řím.