Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 5/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
04.02.2024
Leopold z Alpandeire ¦ 1864-1956 ¦ řeholník
svátek: 9. února
Francisco Tomás Juan Bautista Marquez y Sánchez. Tak se jmenoval, než se ve 33 letech stal kapucínským bratrem Leopoldem z Alpandeire. Přídomek odkazoval na jeho rodiště ležící v comarce (tj. územním celku, obdobě našeho okresu) Serranía de Ronda, kde přišel na svět 24. července 1864. Celý jeho život provázela chudoba - nejprve ta v rodném domě, kde jej rodiče Diego a Girolama stejně jako jeho sourozence Diega, Juana Miguela a Marii Teresu vedli jednak k Bohu, jednak k poctivé a svědomité práci na nevelkém poli, které jim patřilo, a časem i chudoba zvolená.svátek: 9. února
Krom běžných zemědělských prací chlapec pásl i dobytek. V této souvislosti se připomíná jedna příhoda. Jednoho dne se nad hlavami pasáčků a jejich stád nakupila bouřková mračna, která nevěstila nic dobrého. Francisco Tomás navrhoval ukrýt se v jeskyni a v růženci prosit Pannu Marii o pomoc. Byl však přehlasován, Vstup do kapucínského kláštěra v Granadě takže se skupinka vydala nazpět do Alpandeire. Velice brzy je zastihla prudká bouře, když tu udeřil z černočerného nebe blesk a zasáhl hocha, který nejvíce horoval pro návrat domů. To určitě mělo vliv na formaci pozdějšího blahoslaveného.
Když dosáhl Francisco Tomás Kristových let, s chudobou se zasnoubil. Roku 1897 totiž vstoupil ke kapucínům sídlícím v Seville, v jejichž hábitu, obdrženém 16. listopadu téhož roku od novicmistra P. Diega z Valencie, později složil slib chudoby spolu se sliby čistoty a poslušnosti. Uvádí se, že rozhodující pro něj byl prožitek z kázání během beatifikace Didaka de Gadibuse, španělského světce z 18. století. Poté vyměnil sevillský klášter za ten v Granadě, v němž roku 1903 složil věčné sliby, ten zase po nějakém čase za klášter v Antequeře, načež se roku 1914 vrátil do Granady a už v ní zůstal.
Zatímco dříve vykonával z pověření představených práce na zahradě, nyní se z něj stal oficiálně almužník. Jestliže se v písni Granada zpívá o městě „prastarých krás“, o Granadě, která je „krásná, když měsíc se prochází nocí“, bratr Leopold procházel kolem jejích krás den co den, sbíral almužny pro chudé a stal se jakýmsi sluncem prozařujícím temnoty tohoto města. „Leopold z Alpandeire byl umělcem Božím a bez takových svatých je město jako nebe bez slunce a noc bez hvězd,“ řekl při jeho beatifikačním procesu Angelo kardinál Amato.
Celých pět desetiletí pokorně klepal na dveře svých granadských spoluobčanů a prosil o milodary pro ty, kdo potřebovali finanční pomoc. Obcházel i okolní vísky a městečka a nezůstával jen u proseb – chudý kapucín nejen bral, leč i dával. Nešlo samozřejmě o žádné hmotné prezenty, dával v podobném duchu jako svatý Petr ve Sk 3,6: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám.“ Bratr Leopold dával Krista, hlásal jeho slávu, učilkatechismus děti, jež mu běhávaly naproti, když se blížil do jejich vsi či ulice; bez špetky falešné tolerance a myšlenek na právo jedince na svůj život ukazoval hříšníkům závadnost jejich počínání a bezpodmínečnou nutnost obrácení. Dával však i z toho mála, co měl, pokud jde o věci. Ostatně již jako mládenec v rodném Alpandeire daroval nářadí nemajetným sousedům, kteří žádné neměli, jindy podaroval ubožáka čerstvě vydělanými penězi.
Připomeňme na tomto místě, že nepíšeme o období středověku, které máme se sbíráním almužen podvědomě spjato, nýbrž o 20. století, což může leckomu znít zvláštně. Současně tak trochu pozapomínáme, že taková činnost nebyla žádnou selankou, jak to může z několika suchých, lakonických vět působit. Vyžadovalo to spoustu energie a přemáhání, Leopold navíc prosíval o milodary v zemi, kde stále rostl tábor nepřátel církve svaté, rekrutující se především z řad svobodných zednářů a socialistů. Zbožný kapucín plnil své poslání neohroženě, navzdory četným případům, kdy se setkával s otevřenou averzí. Záštiplní lidé mu spílali, aby šel místo žebrání raději pracovat, jiní mu slibovali, že ho brzy pověsí. Za všechny se modlil s povzdechem, že dotyční nevědí, co mluví.
Leopoldova slova umocňovala jak jeho osobnost prodchnutá mimořádným charismatem, do očí bijící pokorou a skromností a vnitřním pokojem, tak i podivuhodná uzdravení, jichž byl stejně jako Petr - Skála prostředníkem. Kolikrát mu stačilo pomodlit se nad nemocným pouhé tři Zdrávasy a z pacienta, s nímž si lékaři nevěděli rady, se rázem stal zdravý člověk. Onen vnitřní pokoj si vypěstoval kapucínský bratr definitivně jako součást svého já během prvních let v řádu, strávených dílem na zahradě, dílem v kostele, kdy se stal „kontemplativním uprostřed kanálů zavlažujících zeleninu, ovoce a záhony květin na oltáře“.
Někdejší generál kapucínského řádu, P. Paschalis Rywalski, o něm řekl: „Kdo někdy potkal bratra Leopolda, okamžitě byl fascinován jeho prostým a přirozeným životním stylem, upřímným a pravdivým, žitým v evangelní chudobě, stylem, v němž nebylo ani zbla umělého. Byl to člověk se srdcem dítěte, šlechetný a upřímný, laskavý a střízlivý v hodnocení druhých, poctivý dělník. Člověk nenápadný a výjimečně skromný navzdory tak velkým skutkům, které skrze něj dobrý Bůh vykonal. Projevy uznání od lidí ho zahanbovaly, měl radost z pokořování, byl si vědom svých omezení a hříchů. Často také říkával: »Jsem velkým hříšníkem.« Bratr Leopold dobře znal výrok svatého Františka: »Člověk je jenom tím, kým je v očích Božích, ničím víc.«“
Když sám nemohl kvůli ošklivé a špatně se hojící zlomenině stehenní kosti vycházet do ulic, modlil se Leopold na své posteli prakticky bez ustání. Granadským i vesničanům v té době tento muž Boží velmi chyběl, považovali ho za žijícího světce, ne nadarmo si ustřihovali kousky jeho hábitu či cingula. Dodnes také věřící přicházejí k jeho hrobu v granadském klášteře, aby si od tohoto kapucínského bratra vyprosili milost uzdravení pro sebe, popř. pro své blízké, a to zejména devátého každého měsíce. Devátého proto, že to souvisí s datem jeho úmrtí. Leopold z Alpandeire totiž zesnul v Pánu 9. února 1956.
Jeho beatifikační proces započal dne 7. ledna 1982, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 15. března 2008 jej papež Benedikt XVI. podepsáním dekretu o jeho hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodného. Dne 19. prosince 2009 byl uznán zázrak na jeho přímluvu, potřebný pro její blahořečení. Blahořečen pak byl dne 12. září 2010 na letecké základně v Armille. Obřadu předsedal jménem papeže Benedikta XVI. arcibiskup Angelo Amato. Jeho památka je připomínána 9. února. Bývá zobrazován v řeholním oděvu.
