Lambert z Lutychu » 636-705 « biskup a mučedník
Sv. Stanislav či sv. Tomáš Becket jsou známí tím, že byli jako biskupové zavražděni buď přímo svým panovníkem, nebo na jeho popud. Odvážili se totiž podrobit kritice vladařovo počínání. Podobných případů bychom napočítali mnohem více, přičemž ve výčtu by nechyběl ani biskup z Maastrichtu sv. Theodor. Když v roce 669 ukončily jeho pozemskou pouť zbraně neznámých vrahů, nahradil ho v biskupském úřadě jeho vlastní synovec jménem Lambert. A i tento muž se měl zařadit do dlouhého seznamu biskupů-mučedníků, jejichž jediným proviněním bylo, že nemlčeli ke hříchu. Lambert přišel na svět v Trajectumu ve Flandrech (dnes je to území v nizozemském Maastrichtu). Jako rok jeho narození se nejčastěji udává letopočet 635. Rodiče to s vírou mysleli vážně a v tomto duchu vedli i syna. A protože si to díky svému postavení mohli dovolit, obstarali mu prvotřídního vychovatele v osobě P. Landoalda. V pozdějších letech převzal Lambertovu výchovu do svých rukou jeho strýc Theodor, jenž seděl na biskupském stolci ve flanderském Maastrichtu, který byl tehdy součástí Austrasie.
Austrasie bylo království, jež zahrnovalo zhruba území dnešní severovýchodní Francie, západního Německa, Belgie, Nizozemí a Lucemburska; v roce 751 se stalo součástí Francké říše.) Theodor byl žákem sv. Remakla a proslul zbožností a spravedlností, a to ho stálo život. V roce 669 se vypravil za austrasijským králem Childerichem II., aby protestoval proti počínání hrabivých výběrčích daní a velmožů uzurpujících si právo na uchvacování církevních dober. K merovejskému vládci nikdy nedojel, neznámí ozbrojenci jej u Biewaldu úkladně zavraždili. Později byl svatořečen a jeho liturgická památka připadá na 10. září. Jedním z prvních počinů Theodorova nástupce Lamberta bylo převezení těla zavražděného strýce do Liege, kde byl tento biskup-mučedník slavnostně pohřben. Strýcovo bohulibé působení se nezapřelo - Lambert byl jeho více než důstojným nástupcem, třebaže se dlouho zdráhal biskupský úřad přijmout. Zlí jazykové dneška by mohli hovořit o protekci, protože v té době zhruba 351etý Lambert patřil k oblíbencům Childericha II.
Vyvrací to ovšem skutečnost, že na druhou stranu byl i miláčkem obyčejných lidí, jejichž srdce získal díky své dobrotě, laskavosti a spravedlivosti. Obliba u krále tedy sice mohla hrát roh, nicméně do maastrichtského ovčince nepřicházel vlk lačný po tučném soustu, nýbrž pastýř, za jehož hlasem maastrichtské ovce šly s důvěrou. Ani jako biskup neslevil ze svých zásad a řídil diecézi nadmíru spravedlivě, neohroženě se potýkal se špatnostmi všeho druhu, ať už je páchal kdokoli. Mocní té doby nebyli zvyklí, aby je někdo veřejně tepal, proto se v krátké době po zavraždění Childericha II. (v roce 675) rozhodli nepohodlného nositele biskupské mitry vyhnat z jeho diecéze. Lambert byl zbaven opory, uchýlil se tedy do benediktinského kláštera v Stavelotu, aby zde, mezi syny světce z Nursie, pobyl 7 let jako řadový mnich, plnil všechny povinnosti vyplývající z řádových regulí, vroucně se modlil a pilně pracoval.
Když v roce 682 zemřel násilnou smrtí uzurpátor trůnu Ebroin, ujal se vlády dosavadní francký majordomus Pipin n. Heristalský (majordomus na franckém královském dvoře byl v podstatě jakýsi muž číslo jedna - samozřejmě až po králi). Nový austrasijský panovník Lamberta povolal ihned zpět do jeho diecéze. Lambert opět uposlechl nerad, toužil totiž zů¬stat stranou vnějšího dění již natrvalo, leč po dlouhých hodinách strávených na kolenou přijal Pipinovo volání jako Boží vůli a vrátil se do svého biskupského sídla. Snad ho přesvědčila i Pipinova pověst - nový vladař byl znám jako bohabojný muž a obránce církve. lambert okamžitě započal pastýřskou činnost zaměřenou na spásu svých ovcí, vymycoval stále ještě živé pohanské kulty a praktiky. Radostnou zvěst pomáhal šířit všemi dostupnými prostředky i v nově zřízené utrechtské diecézi. Věřícím dával vzor vlastním životem, neboť pod honosnými biskupskými rouchy stále tlouklo srdce benediktinského mnicha, jehož tlukot pak nacházel odezvu v úderech stovek a tisíců jiných srdcí.
Život šel dál. Jenže potom se odehrálo něco, co dalo vzpomenout na novozákonní příběh sv. Jana Křtitele a Heroda Antipy. Hříšným králem byl v tomto ději král Pipin, neohroženým Předchůdcem Páně biskup Lambert. Odehrálo se něco, co by mohlo být ideálním námětem pro prvotřídní filmové drama a z čeho mrazí v zádech ještě dodneška. Pipin měl přes veškerou svou zbožnost jednu velkou slabost - tou byla jeho veřejná milenka Alpais. Učarovala mu tak, že se jí za nic na světě nechtěl vzdát. Nepomohly ani opatrné výtky biskupů, kteří byli, dnešní terminologií řečeno, politicky korektní. Pipin byl totiž štědrým donátorem církve, proto přimhuřovali oči a na panovníka příliš netlačili, aby ho nenahněvali a nepřišli tím o případné dary. Možná v tom byl i strach, každopádně nic z toho se netýkalo Lamberta. Velehorlivý maastrichtský biskup, jak již bylo uvedeno, nikdy nehleděl na to, kdo jako hříšník před ním stojí, bylo mu lhostejné, zda jde o posledního vesničana nebo prvního muže království. Nic a nikdo ho nemohli donutit, aby mlčel tváří v tvář nepravostem.
Vědom si toho, jak vladařův cizoložný poměr působí zhoubně nejen na něj a na Alpaidu, ale i na jeho poddané, kterým dává špatný vzor, nedal se umlčet a králi osobně vytkl jeho nemravný život s výzvou, aby se napravil. Vzdor slibům se však Pipin do zlolajné propasti hříchu vrhal zas a zas. Alpais, strachující se o své výsadní postavení, k Lambertovi poslala svého bratra Dodona, aby ho mírnil a aby ho přiměl upustit od nátlaku na krále. Lambert však s velmožem Dodonem, z něhož měli všichni ostatní v austrasijském království strach, nehodlal vůbec o věci vyjednávat, ostře mu vmetl do očí, že jako služebník Boží ani neuvažuje o tom, aby mlčel k hříchu, či ho dokonce toleroval a schvaloval ho. Dodon tedy přikročil k podlému nátlaku. Vyslal dva ze svých mužů - Galia a Riolda - aby škodili biskupovým poddaným a vazalům, kde jen budou moci. Jelikož byl Dodon velmi vlivný muž a měl za sebou mocnou kliku, Pipin proti němu nemohl zakročit, nechtělli riskovat případné nepokoje v království. Svatý biskup si věc musel řešit sám.
Pokoušel se škůdce napomínat po dobrém a svěřoval celou věc Hospodinu, ale jeho poddaní, kteří už nemohli déle tato příkoří snášet, vzali záležitost do svých rukou a oba škůdce bez Lambertova vědomí sprovodili ze světa. Dodon pochopitelně chtěl za vším vidět právě Lamberta a sliboval mu krutou pomstu. Měl ovšem svázané ruce, jelikož biskup se těšil velké králově přízni, a to vzdor jeho ustavičným výtkám stran Pipinova pohoršlivého života. Pipin Lamberta dokonce pozval do svého paláce, aby s ním projednal některé záležitosti, a pozval ho na slavnostní hostinu. A pak se to stalo... Během velkolepého hodokvasu přikázal Pipin II. Heristalský služebnictvu roznést poháry s vínem a sám jeden z nich podal Lambertovi sedícímu po jeho pravici. Byl to projev neobyčejné pocty, svátý biskup se měl napít první a podat pohár králi, který měl pít po něm. Všichni shromáždění velmožové se shlukli kolem Lamberta a i oni chtěli napodobit počínání svého krále a obdržet od Lamberta požehnání.
Lambert ochotně každému vyhověl, ale pak se mezi velmože prosmýkla i Alpais a natáhla ruku směrem k Lambertovu poháru. Ten však štítivě ucukl a prohlásil pevným hlasem: „Nikdy s tebou nebudu pít z jednoho kalicha a nikdy ti nepožehnám!“ Načež opustil hrobově ztichlou místnost a ještě téhož dne se chystal královský palác opustit. Těsně před odjezdem jej zachytil králův posel s prosbou, aby přece jen jeho milence požehnal. „Králi,“ vzkázal Lambert Pipinovi, „prohlašuji před Kristem Ježíšem, který je můj život a má jediná naděje, že s cizoložnicí nehodlám mít nikdy nic co do činění, protože apoštol nám zakázal se s nimi stýkat. Tebe pak, který zatvrzele setrváváš v hříchu, velice lituji, jestliže na sebe chceš uvrhnout Boží hněv.“ Alpais s konečnou platností pochopila, že s biskupem nic nehne, dokonce ani sám král, a že tedy bude nutné se jej zbavit. Smluvila se se svým bratrem Dodonem, aby Lamberta zabil. Ten se nijak nerozpakoval, měl přece s Lambertem nevyřízené účty. Pronásledoval ho se svými lidmi až do Lutychu, kde měl Lambert svou rezidenci.
V okamžiku, kdy začal sloužit mši svátou, v téže chvíli se Dodon se svými lidmi začal dobývat dovnitř. Velká přesila snadno přemohla nepočetnou Lambertovu čeleď a vtrhla do jeho soukromé kaple. Našli jej ležícího před svatostánkem ve tvaru kříže, jak koná díkůčinění a odevzdává se do rukou Božích. Vteřinku, dvě zaváhali, ale potom se na něj vrhli a bez milosti jej svými meči zmasakrovali. Stejně naložili s jeho dvěma synovci a zbylým osazenstvem biskupského sídla. Bylo 17. září 705. Tělo biskupa Lamberta bylo převezeno do sídelního města jeho diecéze, kde na ně čekaly davy lidí, aby je mohly uctít. V roce 721 pak nechal jeho ostatky převézt Lambertův žák biskup Hubert (rovněž pozdější světec) zpět do Lutychu, kde byly uloženy pod oltář baziliky vystavěné ke cti tohoto biskupa-mučedníka. Ještě v témže století se úcta ke sv. Lambertovi rozšířila po celé dnešní Francii, Nizozemí i Rakousku. Část jeho ostatků spočívá též v katedrále sv. Víta, kam je přivezl císař Karel IV.