Neznáme datum jejího narození, víme jen, že pocházela z nejvyšších společenských kruhů, žila v numidské Tagoře, tj. v dnešním alžírském městě Taoura (proto se někdy nazývá i sv. Kryšpína Tagorenská), a byla matkou několika dětí. Především však byla křesťankou, což v době místy až zběsilého pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem znamenalo počítat s jistou smrtí, padne-li do rukou moci výkonné. Období Diokleciánovy vlády patří z hlediska protikřesťanského běsnění k těm nejkrvavějším vůbec, pro Ježíše v něm hynuly tisíce jeho vyznavačů. Diokleciána v honu na křesťany zdatně podporoval jeho zeť a spoluvladař v jedné osobě Galerius, jenž údajně stál za císařským ediktem z roku 303, který represe namířené proti křesťanům ještě zostřil.
Paradoxně právě v této epoše prorůstalo křesťanství nejvíce i mezi příslušníky společenské smetánky, přičemž o jistých sympatiích vůči křesťanské víře se hovoří dokonce i v souvislosti s Diokleciánovou manželkou Priskou a jeho dcerou (a ženou Galeriovou) Valerií. Právě v křesťanech pocházejících z nejvyšších vrstev spatřovali pronásledovatelé smrtelné nebezpečí pro Římskou říši, báli se totiž jejich vlivu na vrstvy nižší, jejichž masové konverze by podle nich mohly ohrožovat zdárný chod říše. Podobně se nepřátelé Krista a jeho věrných zaměřovali i na vojsko, protože měli za to, že křesťanství je slabošská nauka a jako takové by mohlo působit rozkladným duchem na legie, jejichž odvahy a odhodlání bylo tolik zapotřebí při obraně hranic před vpády barbarů.
Pozornost upřená právě na aristokracii byla příčinou toho, proč se Kryšpína stala jednou z prvních, kdo byl předveden před římského prokonzula Anulina. Až dosud byla její víra v pravdivost slov onoho podivného rabiho z Jeruzaléma přehlížena, chránilo ji vysoké společenské postavení a důležité konexe. Jenže Galerius, který v oné době přebíral vládu v této části státu do svých rukou, na nic z toho nehleděl a přikázal ve svých državách tajné i veřejné křesťany zajistit a přimět k odpadu, a nebudou-li chtít, tak zabít. Kryšpínu čekala, podobně jako tisíce dalších křesťanů v prvních třech staletích předvedených před římské úřady, známá procedura: měla veřejně nasypat kadidlo římským bohům a uznat tím jejich svrchovanost. Pakliže by tak učinila, byla by okamžitě propuštěna. Ona však rezolutně odmítla klanět se falešným modlám, a byla proto uvržena do vězení. Důvod zněl: odmítnutí poslušnosti vůči císaři.
Prokonzul Anulinus ponechal Kryšpínu několik dní v žaláři v naději, že tuto ženu, zvyklou na pohodlí a luxus, zlomí a ona hned bohům obětuje - a ještě ráda. Vytvořila by tak i výtečný precedens pro ty níže postavené - vidíte, i Kryšpína nasypala bohům kadidlo, nic to není… Hluboce se však mýlil, Kryšpínu věznění ještě utužilo. „Nikdy nebudu obětovat nikomu jinému než jedinému Bohu a Pánu, jehož Syn Ježíš Kristus se kvůli nám narodil a za nás zemřel,“ měla říct Anulinovi do očí. „Já svého Boha uctívám každý den a vím, že kromě Něho žádný jiný není.“ Prokonzul jí pohrozil případnými trpkými důsledky za tento její vzpurný postoj, jímž uráží sám římský majestát a jeho božstvo. Kryšpína se ovšem nenechala zastrašit a odhodlaně odpověděla: „Bude-li to nutné, budu pro svou víru trpět, ale obětovat budu pouze mému Pánu, který stvořil nebe, zemi, moře a vůbec všechny věci, které v nich jsou.
Nikdo mě ale nedonutí obětovat démonům, nikdo!“ Anulinus nemohl nechat čest římských bohů pošpiněnou a uhodil na Kryšpínu: „Takže ty odmítáš přijmout římské bohy a prokazovat jim úctu, aby sis tak zachránila život?“ Tu mu Kryšpína posměšně odpověděla: „Ať jen ti tví bohové promluví.“ Tímto výrokem si podepsala ortel smrti. Anulinus ji nechal potupně ostříhat dohola a poté coby římské občance setnout hlavu. Kryšpína až do poslední chvíle chválila Stvořitele, pro něhož položila život 5. prosince 304. Prakticky okamžitě po své smrti se ve své domovině těšila veliké úctě. Zhruba za sto let byla ke cti mučednice Kryšpíny vystavěna v Thebestě vznosná bazilika. Za hranice černého kontinentu rozšířil její slávu sv. Augustin a je umístěna i do procesí svatých mučedníků, vyobrazených na velkolepé fresce v bazilice Sant’Apollinare Nuovo v Ravenně, která na jistý čas převzala po Římu štafetu hlavního města Západořímské říše. Kryšpínina liturgická památka připadá na den její mučednické smrti, tedy na 5. prosinec.