služba Bohu, plná překvapení
Neobyčejné, ale užitečné kněžství Kateřiny Sienské
Je pozdní večer před sedmi sty roky v krásné oblasti ve středu Itálie v Toskánsku. V malé místnosti mladá žena nadšeně vypráví o Bohu. Rukama živě gestikuluje nad světlem svíčky. Naproti ní sedí její zpovědník, studovaný teolog a zbožný muž, snaží se ji poslouchat, ale sotva přemáhá dřímoty. Mladá žena ke konci ztrácí trpělivost. „Otče Rajmonde, vy nemáte zájem o Boha? Zaprodal byste svoji duši za trochu spánku?" Není se co divit, že se kněz snažil neusnout! Kateřina Sienská byla upřímným a zapáleným řečníkem a též mystičkou, jejíž myšlenky jsou pokladem pro církev.
Její vyučování a spisy jsou tak cenné, že ji papež Pavel VI. V roce 1970 společně se svatou Terezií z Avily prohlásil za učitelku církve. Staly se prvními ženami patřícími do skupiny třiceti světců, mezi které patří takové prominentní postavy jako svatý Augustin a Tomáš Akvinský. Většina církevních učitelů byla biskupy nebo učenci, jejichž homilie, rozpravy a ostatní spisy jsou už staletí inspirací pro křesťany. Tak jako Terezie i oni žili nábožným životem. Ale Kateřina byla v něčem jiná. Byla laičkou. Pocházela ze skromných poměrů a nikdy nedostala vzdělání, většinu svého života byla vlastně negramotná. Její písemnosti, které diktovala pomocníkům, tvoří pouze jedna kniha a asi čtyři sta dopisů. Co mohla tato zdánlivě bezvýznamná mladá žena církev naučit?
Kateřinin svět
Kateřina se narodila roku 1347 v Sieně v Itálii jako dvacáté čtvrté z dvaceti pěti dětí. Svět, v kterém žila, se nacházel v politicky a kulturně přechodném období. Spolu s prosperitou rostla duchovní nespokojenost a nepokoj. Velká část církevních představitelů byla zkorumpovaná a připoutaná k bohatství a zároveň zapletená v evropské politice. Svět rozdělený častými válkami byl stále horší. Pár měsíců po narození Kateřiny vypukl na Sicílii mor. Během let, kdy se tato choroba šířila, skoro třetina evropské populace - více než sedmdesát pět milionů lidí - zemřela. Korupce, války, epidemie - mnoha křesťanům se zdálo, že Bůh opustil svou církev. Ačkoli si mysleli, že opustil svůj lid, Bůh svou přítomnost zjevoval prostřednictvím světců, jako byla například Kateřina.
Svatost přitahuje
Kateřina měla pouze šest roků, kdy měla mystický zážitek, který podstatně ovlivnil její život. Viděla Krista, který nic neříkal, pouze se usmíval a žehnal jí. Neodolatelně přitahovaná, šikovná a veselá dívčina se rozhoduje, že chce patřit jen Ježíšovi. Kateřina jen těžko hledá možnosti být sama s Ježíšem v modlitbě - což není lehkým úkolem v její rušné rodině. Když dospívala, odmítla se připravovat na vdavky. Toto chování matka nikdy úplně nepochopila, proto byla situace doma napjatá. Leč otec ji dobře znal, proto trval na tom, aby ji rodina nechala na pokoji. Když měla Kateřina šestnáct let, stala se členkou třetího řádu dominikánů a následující čtyři roky prožila doma v modlitbě a v pokání. Toto období skončilo, když měla vidění Ježíše, který nechtěl vejít do jejího pokoje, ale namísto toho ji vyzval, aby vyšla ven a aktivně se zapojila do života města. Kateřina s tím měla dost velké těžkosti, protože se stala trochu nesmělou, ale stejně to překonala a pracovala s nemocnými a chudými.
Kateřinin soucit s trpícími spolu s její horlivostí za jejich spásu byl velmi očividný. Během ošetřování nemocných se za ně modlívala a mnohé přivedla k obrácení a smíření se s Bohem. Kromě starostlivosti o nemocné se Kateřina začala setkávat s pár přítelkyněmi na večerních rozhovorech. O Bohu uměla velmi vytrvale vyprávět. Mladí lidé ze Sieny často poslouchali Kateřinu dlouho do noci, uchvácení její vroucí láskou a skvělým postřehem. Okolo Kateřiny se šířily zprávy o zázracích; stále více lidí ji začalo vyhledávat kvůli modlitbě a radě. Po čase začala vyučovat zástupy - šířila poselství zdůrazněné svou pověstí o mimořádné starostlivosti a soucitnosti s nemocnými. (Představte si ji jako Matku Terezu, ale dvacetiletou!) Takto vznikla skupina následovníků, někteří trochu starší a prominentnější, která se začala shromaždovat okolo této mladé ženy, která milovala Boha a byla přesvědčivým vzorem svatosti.
Nepravděpodobný obhájce
Jak se její pověst v Sieně šířila, tak se tato mladá nevzdělaná žena stala zprostředkovatelkou a smiřitelkou v nejvyšších církevních kruzích. Kateřinina nová úloha se začala roku 1374, kdy ji papež Řehoř XI. požádal o modlitbu za sebe a za církev. V tomto období byla modlitba skutečně velmi potřebná, vždyť to bylo období nazývané „babylonské vyhnanství" papežů. Desetiletí předtím byl za papeže zvolený francouzský kardinál. Po událostech, které zdržely a znemožnily jeho přechod do Říma, založil papežský dvůr v jižní části Francie v Avignonu. Jeho následovníci tam zůstali - což bylo z různých důvodů příčinou církevních skandálů.
Papež Řehoř, který byl také Francouz, veřejně slíbil vrátit se do Říma, ale víceří kardinálové spolu s francouzským králem se k němu obrátili zády. Řehoř potřeboval někoho, kdo by schválil jeho rozhodnutí. To Kateřina učinila sérií mimořádných dopisů. Přímo, ale se šarmem na něho naléhala, aby byl neoblomný a aby řešil problémy jako muž „následováním Krista, jehož zástupcem jste zde na zemi". Upozorňovala ho na sebelásku, která by ho přivedla k pádu v jeho službě. Biskup, který by miloval sebe více než Boha, se pochopitelně bude snažit vyhnout nepopulárním slovům a činům, psala. Namísto toho, aby upozorňoval lidi, že se mají vyhýbat hříchu, bude zakrývat jejich neřesti ze strachu kvůli případným nepříjemnostem a sporům.
Tužba nevyvolávat nepokoje a být se všemi zadobře by mohla být „nejhorší krutostí". Jako lékař, který předepisuje bolestivý, ale potřebný zákrok, tak i biskup musí svědčit o pravdě, i kdyby ho lidé proto neměli rádi. Znovu a znovu se Kateřina v listech dožaduje, aby její „milovaný papež" splnil svůj slib a vrátil se do Říma. Dále mu zdůrazňovala, aby obnovil církev, odstranil zkorumpované duchovní a ustanovil biskupy, kteří by byli „svatými a skutečnými pastýři". Ne každý by si dovolil takto poučovat papeže, ale Kateřinin způsob života se dožadoval Řehořovy pozornosti a úcty. Nakonec si vzal její rady k srdci a roku 1377 přenesl papežský stolec do Říma.
Rozhovory s Ježíšem
Když Kateřina očekávala konec svého života, byla inspirovaná k psaní. Kniha, kterou napsala - možná její nejdůležitější přínos -, nebyla teologickým a biblickým výkladem podobná dílům ostatních učitelů církve. Byla něčím novým, napsaná pro laiky i řeholníky. Jádrem jejího dialogu s Bohem je zkoumání toho, co člověk musí vědět a dělat, aby žil svatě. Kateřinin Dialog o Boží prozřetelnosti přitahoval široké pole čtenářů. V následujícím století, kdy byl objevený knihtisk, byl jednou z prvních knih vydaných v Itálii a od té doby vyšel v mnoha jazycích. Co se z ní můžeme naučit? Zde jsou tři z mnoha podstatných bodů.
Svatost se začíná sebepoznáním. Ale dejte si pozor! Kateřina nebere sebepoznání jako ujasnění si toho, co chceme, našich slabostí a kladů. Pro ni je to poznání, že patříme Bohu - a to jako stvoření, která jsou úplně závislá na milujícím Stvořiteli, jediném zdroji štěstí a naplnění. Jestliže projevujeme lásku lidem, dozráváme v lásce k Bohu. Na tomto Kateřina trvá jako na způsobu, jak umrtvovat sebelásku, která nás vzdaluje od Boha. Ve vztazích v rodinách a s bližními se může ověřovat naše trpělivost, díky níž rozvíjíme ctnosti, které v nás chce Bůh vidět. Takováto láska má mnoho podob: služba, modlitba za potřeby ostatních, zdržování se posuzování jejich selhání, touha mluvit pravdu v lásce. Zdokonavuje to ducha a vede lidi ke Kristu.
Nikdy neztrať svoje srdce! Kateřinina věrnost pravdě jí způsobovala bolestnou obavu ze skandálů a hříchů v Kristově těle. Přestože radila papežovi a napomínala samolibé kněze, neustále se modlila za reformu. Zároveň však neztrácela víru, což se stávalo mnoha jejím vrstevníkům. Ačkoli vysoce postavení duchovní hledali způsob, jak ji ponížit a poškodit její pověst, Kateřina tyto překážky klidně, bez jakéhokoliv zatrpknutí, přijímala. Nikdy neztratila důvěru v církev jako Kristovo tělo.
Bůh zázraků
Po napsání dialogu požádal Kateřinu nový papež Urban VI., aby mu v Římě pomáhala. Poslední rok svého života tedy strávila tam, kde neúnavně pracovala na jednotě církve z očí do očí dramatickým mezinárodním konfliktům. Na začátku roku 1380 cítila, že se blíží její smrt. Pravděpodobně to byl důsledek srdečního infarktu. Byla velmi slabá a sotva chodila. V průběhu následujících měsíců si neustále, každý den, našla cestu do chrámu svatého Petra. Celé dva kilometry denně prošla, aby strávila čas s milovaným Ježíšem v modlitbě. Už se nikdy neuzdravila a zemřela 28. dubna. Měla třicet tři let. Kateřina ve svém krátkém životě nezdokonalila teologické názory na způsob Augustina či Tomáše Akvinského.
Nebyla vědeckou, morální učitelkou jako Řehoř nebo Alfons, ani vynikajícím odborníkem na Bibli jako Jeroným. Ale svým životem a dopisy dávala praktické hodiny lásky a věrnosti, které jsou stále aktuální, jak byly v jejich dnech. Když Pavel VI. prohlásil Kateřinu za učitelku církve, zdůraznil tím, že si zaslouží místo mezi největšími svatými učenci. Říká, že nešla obyčejnou cestou, ale „i bez pozemského učitele byla bohatě naplněná darem moudrosti a poznáním od Boha". Spolu s tím dostala výjimečný „dar vyučování", který naplnil její hlásání pravdy tak, že přinášel jednotu, měnil životy a naplňoval srdce horlivou láskou k Bohu. Kdo by si kdy pomyslel, že se neznámá a chudá mladá žena stane hlavní posilou církve ve své době? Kdo jiný než Bůh by poslal našeho Spasitele na svět jako skromné a prostě vypadající dítě?