Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo č. 31/2017 | Týdeník Matice cyrilometodějské | maticecm.cz
Datum napsání:
06.08.2017
Svatý Kajetán z Tiene (1480-1547)
italský řeholník, zakladatel řádu theatinů.
italský řeholník, zakladatel řádu theatinů.
Narodil se roku 1480 v hraběcí rodině Gataniů v italské Vicenze. Jelikož jeho otec Kašpar pocházel z Tiene, bývá sv. Kajetán (italsky Gaetano) nazýván právě podle otcova rodiště - sv. Kajetán z Tiene. Jakožto hraběcí synáček měl dokořán otevřené dveře k zářivé kariéře, vystudoval občanské i kanonické právo (r. 1504) a všem se zdálo, že na společenském žebříčku bude už jen stoupat. Zvláště poté, co si jej dva roky nato pozval ke svému dvoru sám papež Julius II., známý to mecenáš umění, a učinil z něj svého protonotáře. Svatého otce k tomuto kroku nevedl Kajetánův původ, nýbrž jeho přístup k životu, jímž začal být známý široko daleko. Kajetán totiž žádné manýry zhýčkaného synáčka z vyšších kruhů nepěstoval, ba právě naopak vedl přísně asketický život, své příjmy rozděloval mezi ty nejchudší, kolikrát si musel i vypůjčit, aby jich mohl podělit co nejvíce. Dokonce začal pomáhat s ošetřováním nemocných, což byla pro člověka jeho původu v té době věc nemyslitelná. Že se na něj jeho příbuzní, snad s výjimkou zbožné matky, jež ho kdysi při křtu svěřila pod ochranu nebeské Královny, dívali skrz prsty, je nasnadě. Má prý žít, jak se patří na mladého hraběte.
Jenže tento mladý hrabě nepřišel na svět, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. A sloužit chtěl stále více, nejlépe i v duchovních sférách, nicméně ve studiu bohosloví mu bránila jeho pokora: vnímal to tak, že není hoden, aby se stal knězem Kristovým. Až po letech modliteb a rozjímám přece jen 30. září 1516 přijal kněžskou tonzuru. Obdržel přitom mimořádný dispens od papeže Lva X.: všemi nižšími stupni svěcení prošel během pouhých 40 dní. Musel být tedy opravdu výjimečnou osobností, když k tomu papež svolil. Primiční mši pak sloužil v bazilice Santa Maria Maggiore, do jejíž krypty Narození Páně se rád chodíval modlit. Zde se mu jednou zjevila Nejsvětější Panna a vložila mu do rukou svého Syna. P. Kajetán se od toho okamžiku stal ještě horlivějším ctitelem jejím i Děťátka Ježíše a až do konce svých dní tuto lásku a úctu vštěpoval každému, s kým se dostal do styku. To už byl ale úzce spjat s mužským Bratrstvem Boží lásky, skládajícím se z kněží i laiků, jehož hlavním posláním byla služba chudým a nemocným, k tomu boj proti všeobecnému úpadku morálky napříč celou společností.
Právě tato jeho až bytostná potřeba vedla otce Kajetána v roce 1518 k návratu do rodné Vicenzy, kde se vrhl do obdivuhodné pastorační činnosti, při níž se prakticky nezastavil: ze špitálu mířil do zpovědnice, pak na kazatelnu a z ní mezi chudáky do jejich nuzných příbytků, či mezi mladé, aby jim třebas i přímo na ulicích hlásal slávu Kristovu. Lidé se začali pozvolna měnit a nikdo nepochyboval, kdo na tom má největší zásluhu - otec Kajetán čili „Lovec duší“, jak jej nazývali. Vzal si na starost i vedeni špitálu Matky Božího milosrdenství a sám nemocné neváhal opečovávat. Po dvou letech přesídlil do Benátek, kde založil špitál pro syfilitiky, a v roce 1523 se vrátil na pokyn svého zpovědníka do Říma. A opět se ukázalo, jak skrze zpovědní mřížku hovoří Bůh. V metropoli křesťanského světa totiž ještě vzrostla jeho touha po plnějším odevzdání se Bohu a službě druhým. Setkal se zde s podobně nastaveným theatinským biskupem Janem Petrem Caraffou (pozdějším papežem Pavlem IV.) a spolu s P. Pavlem Consiglierim a P. Bonifácem Collim založili v květnu roku 1524 nový řeholní řád, jehož poznávacími znameními byla naprostá chudoba, úsilí o duchovní obrodu kléru, horlivá misijní a charitativní činnost a v neposlední řadě i péče o mládež.
V červnu papež Klement VII. ve svém breve Exponi Nobis nový řád potvrdil. „Takovou víru jsem nenašel v celém Izraeli,“ měl prohlásit poté, co vyslechl argumentaci otce Kajetána stran života v chudobě a odevzdání se Boží Prozřetelnosti, jenž zapáleně volal: „Odkdy ztratila Ježíšova slova o polních liliích a nebeských ptácích svou platnost? To nad námi bdí Prozřetelnost Boží jen v letech úrodných a poklidných? Copak přestal nebeský Otec počítat vlasy na našich hlavách?“ V září složili čtyři zakladatelé po předchozím zřeknutí se veškerého majetku ve vatikánské bazilice věčné sliby. Členům nového řádu se časem začalo říkat theatini (Ordo Clericorum Regularium vulgo Theatinorum) - podle Theate, diecéze biskupa Caraffy, jenž se mimochodem při této příležitosti zřekl svého úřadu. Někdy se jim též říká kajetáni. První sídlo mladého řádu v Římě bylo spíše jen epizódni záležitostí, město totiž na vlastní pěst přepadli císařští lancknechti, kteří se na císaři Karlu V. domáhali výměnou na nevyplacený žold možnosti vyrabovat nějaké město.
Obsadili rovněž klášter theatinů, v němž během obléhání našly útočiště tisíce Římanů, a samotného otce Kajetána zajali a kruté ztýrali. Ze zajetí se dostal až díky intervenci kapitána benátského loďstva Agostina de Mula, jenž jej vzápětí pozval do Benátek, kde se theatini usídlili a zahájili svou činnost naplno. Nejviditelněji si počínali po vypuknutí morové epidemie v roce 1530, která kosila lidi po stovkách. Bratři je neohroženě ošetřovali a umírající zaopatřovali svátými svátostmi. Sám otec Kajetán, v té době představený řádu, šel všem příkladem. Jeho osobní počínání bylo rovněž ná sledováníhodným příkladem pro všechny řeholníky. Především jeho duchovní život dosahoval nezměrné hloubky: pokora a láska se u něj snoubily s odevzdaností do vůle Boží, žil velmi asketicky, pod kutnou nosil žínici, spával na holé zemi, dlouho do noci se modlil a míval i mystické prožitky. Měl také dar uzdravování: jednomu spolubratru zachránil nohu, kterou mu měli lékaři amputovat. Vyžádal na nich jeden den odkladu zákroku, nohu mu políbil, učinil nad ní znamení kříže a celou noc se za dotyčného modlil. Ráno byl řeholník zcela zdráv.
Po utišení morové epidemie odešel na výslovné papežovo přání do Verony, aby uklidnil tamní rozjitřenou situaci mezi kněžími a jejich biskupem. V roce 1533 odešel na další papežovo přání do Neapole. Prožil zde nejplodnější léta svého apoštolátu, jímž zahrnul všechny společenské vrstvy. Založil zde např. klášter theatinů, přičemž odmítl nabídku hraběte z rodu Opidiů na skvěle zajištěný dům a trvalé příjmy: „Nepotřebuji nějaká sídla nebo dokumenty. Mám Kristův slib stvrzený jeho nejsvětější Krví, a tento slib je mi zárukou, že mně ani nikomu z mých nebude nic chybět, budeme-li Mu věrně sloužit.“ V Neapoli se stal duchovním vůdcem sester dominikánek a později i františkánek, zřizoval v okolí další kláštery, samozřejmě hlásal slovo Boží a hájil jeho nezfalšovanou podobu před šířícím se bludem luteránství. Měl zásadní podíl na tom, že Neapolské království se nákaze luteránství ubránilo takřka netknuté, v čele svých spolubratrů se za pravost víry bil jako lev.
Ne nadarmo theatiny pověřil tehdejší papež Klement VII. prací na reformě breviáře a misálu. Sv. Kajetán též vzkřísil tradici betlémů, přičemž je obohatil o postavy dudáků či pasáčků pískajících na píšťalku. Zasazoval se mj. také o praxi častějšího přistupování ke Svátosti oltářní, což v oné době vůbec nebylo něčím samozřejmým. V roce 1547 hrozil v Neapolském království výbuch občanské války. Otec Kajetán, vyčerpán nepřetržitou pastorační a samaritánskou činností, nabídl Bohu svůj život za usmíření znesvářených stran. A Bůh jeho oběť přijal. Když bylo zkraje srpna očividné, že se jeho smrt kvapem blíží, přesvědčovali ho lékaři, aby ulevil svému strádajícímu tělu a aspoň před smrtí ulehl do postele. Odmítl. Naopak si vyžádal rozprostřít pod sebe hábit a posypat ho popelem. „Můj Spasitel zemřel na kříži, nechte mne zemřít alespoň na popelu,“ prohlásil. V noci ze 7. na 8. srpna odešel do „své vlasti“, jak kdysi v jednom dopise nazval nebe. Sláva tohoto obyvatele nebeské vlasti, potvrzena beatifikací v roce 1629 papežem Klementem X., byla rozšířena kanonizací roku 1671 na celou církev.
