Narodila se 4. října 1922 v italské obci Magenta u Milána jako desáté ze třinácti dětí. V jejich rodině vzešla tři povolání ke kněžství a k řeholnímu životu. Po studiích a válce, v roce 1949, byla promovaná na doktorku medicíny. Lékařské povolání bylo pro ni formou péče také o duši. Vyjádřila to slovy: „My máme možnosti, které nemají kněží. Náš úkol nekončí, když léky nepomáhají. Je zde duše, kterou je třeba přivést k Bohu. Zde má vliv lékařovo slovo. Každý lékař má pacientovi připomenout, co ještě pro něj může učinit kněz." Své rozhodnutí pro manželství ztotožňovala s Božím povoláním k mateřství. Svatební den pak byl pro ni i jejího muže Petra Mollu jejich nejkrásnějším - 24. září 1955 je sezdával Jan in bratr. Všechna těhotenství snášela Jana s obtížemi. První se narodil syn Pierluigi (Petr Ludvík); druhým dítětem byla Marie Zita (zv. Mariolina); jako třetí se narodila Laura a čtvrtým dítětem byla dcera, za kterou Jana dala svůj život-Jana Emanuela. V době těhotenství jí byl diagnostikován nádor dělohy.
Před Janou byly tři možnosti: Bud odstranit s nádorem dělohu i s dítětem, což bylo pro matku nejbezpečnější, nebo odstranit nádor i dítě s ponecháním dělohy, čímž by se zažehnalo akutní nebezpečí, a třetí možností bylo pokusit se operací odstranit pouze nádor s tím, že čerstvé jizvě na děloze při zátěži těhotenství hrozí snadné prasknutí, které by mělo za následek smrt matky a asi i dítěte. Pro Janu bylo od začátku samozřejmostí udělat vše pro záchranu dítěte, proto byla jedině pro třetí možnost, i když jako lékařka riziko plně chápala. Věděla, že má malou vyhlídku na přežití, ale nikdy neztrácela naději, že Bůh může zachránit také její život. Chirurgické odstranění nádoru proběhlo bez komplikací. I přes bolesti se opět vrátila ke své práci až do konce těhotenství. Ještě před porodem zdůrazňovala: „Kdybyste se museli rozhodovat mezi mnou a dítětem, tak žádné váhání, volte dítě! Já si to přeji, zachraňte je."
Na Velký pátek 1962 se dítě narodilo císařským řezem a mělo porodní váhu 4,5 kg. Dařilo se mu dobře, ale matce den ze dne hůře. Než zemřela, prožila sedmidenní smrtelný zápas. Po probrání z prvního komatu řekla manželovi, že byla již na druhé straně a viděla něco úžasného. Připomněla, že se spolu měli příliš dobře a že není spravedlivé předstoupit před Pána bez mnohého utrpení. Další dny následkem infekce prožívala velké bolesti a trpěla i tím, že děti zůstanou bez ní. Její poslední slova byla: „Ježíši, miluji Tě, Ježíši, miluji Tě!" Nejmladší dcera Jana Emanuela, narozená z její oběti, později učinila rozhodnutí: vzdát čest mamince tím, že svůj život zasvětí péči a obsluze starých lidí, proto se stala lékařkou. Mnohé prosby vysílané k Janě Molle byly vyslyšeny, staly se i zázraky. Pro heroický stupeň lásky k lidskému životu od početí i pro zářivý příklad života byla Jana papežem Janem Pavlem II. v roce 1994 za účasti sedmadevadesátiletého manžela i dcery Emanuely blahořečena a roku 2004 prohlášena svatou.
Nejmladší dcera Jana Emanuela později napsala: Nejdražší maminko, neměla jsem ten nemírný dar poznat Tě v tomto životě, ale Pán mi ve svém nekonečném milosrdenství a dobrotě chtěl dát ještě větší dar, jedinečný a nezměřitelný: daroval mi svatou matku! Jak se mu můžu odvděčit?"