Toto jeho přednostní postavení ve skupině dvanácti apoštolů umožňuje pochopit do jisté míry iniciativu, která jednoho dne vzešla od jeho matky: přistoupila k Ježíšovi a požádala jej, aby její dva synové, tedy právě Jan a Jakub, mohli usednout po jeho pravici a levici v Království (srv. Mk 20,20-21). Ježíš, jak víme, odpoví otázkou: zeptá se jich, zda jsou připraveni pít z kalicha, ze kterého bude pít on (srv. Mk 20,22). Za těmito slovy se skrýval úmysl otevřít těmto dvěma učedníkům oči a uvést je do poznání tajemství jeho osoby a odhalit jim budoucí povolání stát se jeho svědky až k nejvyšší zkoušce prolití vlastní krve. Krátce poté proto Ježíš zdůrazňuje, že nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (srv. Mt 20,28). Pár dnů po Vzkříšení, nacházíme „Zebedeovy syny“ spolu s Petrem a dalšími učedníky, jak se bezvýsledně namáhají celou noc, po níž zásahem Vzkříšeného následuje zázračný úlovek: bude to „učedník, kterého Ježíš miloval“, který jako první pozná „Pána“ a oznámí to Petrovi (srv. J 21,1-13).
Jan zaujímal uvnitř jeruzalémské církve význačné místo ve vedení tohoto prvního křesťanského uskupení. Pavel ho totiž započítává mezi ty, které nazývá „sloupy“ tohoto společenství (srv. Gal 2,9). Lukáš jej ve Skutcích apoštolů představuje spolu s Petrem, když přicházejí k modlitbě do chrámu (srv. Sk 3,1-4.11) a když se objevují před Veleradou, aby dosvědčili svou víru v Ježíše Krista (srv. Sk 4,13.19). Spolu s Petrem je poslán jeruzalémskou církví povzbudit ty, kteří v Samařsku přijali evangelium a modlí se za ně, aby přijali Ducha svatého (srv. Sk 8,14-15). Připomenout je třeba zvláště to, jak spolu s Petrem prohlašují na soudu před Veleradou: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Právě tato smělost ve vyznání vlastní víry zůstává příkladem a napomenutím pro nás všechny, abychom byli vždy připraveni s rozhodností stvrdit naše neoblomné přilnutí ke Kristu a klást tak víru před každý kalkul či lidský zájem.
Podle tradice je Jan oním „milovaným učedníkem“, který ve čtvrtém evangeliu klade svou hlavu na Mistrovu hruď během poslední Večeře (srv. J 13,21), stojí pod křížem spolu s Ježíšovou matkou (srv. J 19,25) a nakonec je svědkem jak prázdného hrobu, tak samotné přítomnosti Vzkříšeného (srv. J 20,2; 21,7). Je známo, že tato identifikace je dnes diskutována odborníky, z nichž někteří v něm vidí pouhý prototyp Ježíšova učedníka. Ponecháme řešení této otázky exegetům a spokojíme se zde shrnutím důležitého poučení pro náš život: Pán touží učinit každého z nás učedníkem, který žije v osobním přátelství s Ním. Aby to bylo možno uskutečnit, nestačí mu naslouchat zvnějšku, ale je také třeba žít spolu s Ním a jako On. To je možné jen v kontextu velice důvěrného vztahu, proniknutého vroucností naprosté důvěry. Tak je tomu mezi přáteli. Proto jednoho dne Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce? (J 15,13.15). V apokryfních Janových skutcích není apoštol představován ani jako zakladatel církví, ani jako vůdce již vytvořených společenství, ale jako neustálý poutník a zvěstovatel víry při setkání s „dušemi schopnými naděje a spásy“ (18,10; 23,8). Všechno tu vychází z paradoxní snahy učinit neviditelné viditelným. A my se ptáme, zda my jsme „dušemi schopnými naděje a spásy“? Východní církví je Jan nazýván jednoduše „Teolog“, tzn. ten, který je schopný mluvit přístupnými slovy o božských věcech a vyjevovat tak tajemné přiblížení se Bohu přilnutím k Ježíšovi.
Úcta k Janovi vznikla v Efezu, kde podle starobylé tradice dlouho působil a nakonec - za císaře Trajána - zemřel v mimořádně požehnaném věku. Císař Justinián nechal v 6. století v Efezu vybudovat na jeho počest velkou baziliku, z níž se dodnes zachovaly impozantní zříceniny. Právě na Východě se těšil a dosud těší velké úctě. V byzantské ikonografii je často zobrazován jako stařec a při intenzivní modlitbě, v postoji, který vybízí k mlčení. Bez odpovídajícího usebrání se totiž skutečně nelze přiblížit k tajemství Boha a jeho zjevení. Před lety to vysvětlil ekumenický patriarcha Konstantinopole Atenagoras, s nímž se objal papež Pavel VI. při jejich nezapomenutelném setkání, když řekl: „Jan stojí u zrodu naší vrcholné spirituality. Tiší, stejně jako on, znají ono tajemné sdílení srdcí, vzývají Janovu přítomnost a jejich srdce se zapalují“ (O. Clément, Dialoghi con Atenagora, Torino 1972, str. 159). Kéž nám Pán pomůže vstoupit do Janovy školy, aby se nám dostalo velkého poučení lásky; abychom pocítili, že jsme milováni Kristem „až do konce“ (J 13,1) a abychom svůj život strávili pro Něho.