Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 18/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
05.05.2024
Jan z Avily ¦ 1500-1569 ¦ učitel církve
svátek: 10. května
svátek: 10. května
To už měl Jan za sebou zvládnutá studia právnická (v Salamance) a teologická s filosofickými (v Alcalá de Benares). A také měl za sebou bolestnou ztrátu rodičů, kteří na věčnost odešli nedlouho před jeho vysvěcením. Primiční mši svatou pak sloužil v kostele, v němž byli pochováni, a na primiční hostinu pozval dvanáct žebráků… Majetek po rodičích poté rozprodal a výtěžek věnoval chudým. Později nikdy nepřijímal žádné peníze. Smrtí rodičů zmizelo poslední pouto, jež ho spojovalo s tímto světem. Tak to sám vnímal a jako výraz tohoto vědomí měl v úmyslu odplout do Mexika a v rámciconquisty hlásat radostnou Beránkovu zvěst mezi tamním obyvatelstvem. Leč ne bylo mu dáno.
Vyslyšel přání sevillského biskupa Alfonsa Manrique de Lara y Solís, aby na místo misií za mořem podnikal misie v je ho diecézi. Jan tento požadavek pro sebe rozeznal jako Boží vůli a svolil. Biskup Alfonso se ve svém úsudku, který si na rodáka z Almodóvaru del Campo udělal a kvůli němuž ho oslovil, nemýlil. Ale bez pochyby netušil (snad ani nemohl), v jak skvostném stylu se potomek židovských konvertitů svého úkolu zhostí.
Možná by stačilo uvést jen přezdívku, která k Janovi z Avily patří, aby se ukázala míra jeho působení - Apoštol Andalusie. Nešlo jen o náplň jeho kázání, nýbrž i o způsob, jakým je pronášel. Janova plamenná kázání obracela srdce posluchačů, kteří slyšeli, že se mají navracet k Bohu, jenž „sestoupil z výšin svého majestátu, aby vystoupal na výšinu kalvárskou“, bez čehož by „lidé nadále zůstávali uvízlí ve své bídě a hanbě“. Tepal hřích, zlořád, lidskou laxnost, pohodlnost a ne vděčnost, jejichž vinou člověk nemiluje vtělenou Lásku; hlásal Boží úžasnost a slávu, vyzýval k pokání. To vše s pravým jižanským temperamentem, jímž rozehříval srdce své i těch, kdo jeho kázáním naslouchali. Nabývali pokorného přesvědčení o vlastní nedostatečnosti a o to více si cenili výkupné oběti Spasitelovy a přilnuli k němu s láskou o to větší - a učit milovat Boha bylo Janovou usilovnou snahou.
Na druhou stranu musel od počátku svého apoštolátu čelit podezření z přináležitosti k sektě iluminados - osvícených, kteří hlásali, že k pravdě se nedochází rozumem, nýbrž výlučně osvícením shůry. „Zavinil si to“ jednak modlitebními skupinami, které kolem sebe shromažďoval, jednak mystickými prožitky, které doprovázely jeho život. V šetření po dvouletém žalářování obstál (ostatně sám kladl věřícím na srdce, aby se snažili o pozorné rozlišování duchů, a sám to praktikoval), a mohl tak znovu mezi lidi a hlásat jim Krista. A vrátil se ve velkém stylu, Andalusie ho byla plná a byla plná i konverzí, jež podnítil. Ještě během pobytu za mřížemi Jan mj. napsal jeden z vrcholů španělské mystické literatury - Audifilia, tj. Slyš, dcero, věnovaný mladé zámožné šlechtičně Sanche Carrillové, o jejíž obrácení se zasloužil.
Brzy o Janovi vědělo celé Španělsko, ba i královský dvůr. Dostal pozvání, aby pronesl homilii na pohřbu královny Isabely Portugalské, což také 17. května 1539 učinil. Pranic přitom nehleděl na to, jak vysoce postavené posluchače před sebou má (což ostatně nedělal nikdy), takže ne hovořil podbízivě a opatrně, ale otevřeně pojmenoval marnost světské slávy a všeho s ní spjatého. Toto Janovo kázání získalo církvi a jezuitskému řádu velkého světce - sv. Františka Borgiáše, tehdy vlivného dvořana; znamenalo totiž zásadní předěl v jeho životě, zakončený po pár letech vstupem do Tovaryšstva Ježíšova.
Podobně svým kázáním obrátil Jan z Avily jiného významného světce - sv. Jana z Boha, zakladatele Řádu milosrdných bratří, a později ho stejně jako sv. Františka Borgiáše duchovně vedl. Udržoval též vřelé kontakty s jinými světci té do by - se sv. Terezií z Avily či sv. Ignácem z Loyoly. Mystické karmelitce pomáhal s reformou karmelitánského řádu, zakladatele jezuitů zase podporoval v šíření díla Tovaryšstva na Pyrenejském polo ostrově. Neocenitelné rady dával i např. sv. Janovi od Kříže, sv. Petrovi z Alkan tary nebo sv. Tomáši z Villanovy. Nadto formoval mnoho mladých mužů uvažují cích o cestě svátostného kněžství. S nimi pak procházel krajinou a hlásal slovo Boží. Tehdy také stál u založení univerzity v Baeze, jakož i několika kolejí (asi patnácti) pro výchovu a vzdělávání mladých, sám přednášel a napsal několik znamenitých teologických děl, později vysoce ceněných např. sv. Františkem Saleským a sv. Alfonsem z Liguori.
Dlouhá léta se potýkal s vážnou chorobou, která mu zabránila v účasti na tridentském koncilu, kam ho chtěl s sebou vzít sevillský arcibiskup. Stejná příčina a podle některých možná i jeho židovský původ neumožnily Janovi stát se jezuitou, proti čemuž se tehdy postavil andaluský provinciál. Sám Jan přitom během svého života dvakrát odmítl biskupskou mitru a jednou i kardinálský klobouk, což ukazuje, že židovský původ nebyl v těchto případech na překážku a že nemusel být nutně důvodem odmítnutí přijmout ho do jezuitského řádu, zvláště šlo-li o ně koho opravdu tak výjimečného.
Poslední léta prožil Jan téměř výhrad ně v Montille a Córdobě. Svůj život beze zbytku naplnil a s mnohonásobně rozmnoženými hřivnami tak v necelých 70 letech 10. května 1569 stanul před Božím soudem. Svatá Terezie se při zprávě o tom rozplakala. „Pláču proto, že církev ztratila pevný sloup,“ vysvětlovala své slzy. Přestože se mělo za to, že ho brzká beatifikace nemine, došlo k ní až za Lva XIII. dne 4. dubna 1894. Méně času trvalo, než ho Pavel VI. prohlásil za svatého - 31. května 1970. A konečně 7. října 2012 jmenoval Benedikt XVI. Jana z Avily učitelem církve.
Bože, tys dal kněžím a svému lidu ve svatém Janovi z Avily skvělého učitele, který vynikal svatým a horlivým životem; dej, prosíme, aby církev díky správné horlivosti tvých služebníků i v dnešní době rostla ve svatosti. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
