kněz, horlivý a pravý reformátor
Jan Leonardi se narodil v roce 1541 v Diecimo v provincii Lucca. Jako poslední ze sedmi bratrů prožil mládí, kterému udávala rytmus víra prožívaná ve zdravém a pracovitém rodinném prostředí, také ustavičné návštěvy obchodu s kořením a léky v jeho rodné vesnici. V 17 letech ho jeho otec zapsal do řádného kurzu drogistů v Lucce, aby se z něho stal v budoucnu lékárník, tedy drogista, jak se tehdy říkalo. Mladý Jan ho navštěvoval téměř deset let jako pozorný a pilný frekventant, ale když podle normy stanovené starou republikou Lucca získal oficiální uznání, které ho opravňovalo otevřít svou lékárnu, začal pomýšlet na to, zda nenadešel čas uskutečnit plán, který stále nosil v srdci. Po zralé úvaze se rozhodl věnovat kněžství. A tak opustil lékárnický krám, po získání potřebné teologické formace byl vysvěcen na kněze a v den Zjevení Páně 1572 slavil první mši svatou. Nicméně ho neopustila vášeň pro lékárenství, protože cítil, že skrze výkon lékárnického povolání mohl rozvinout své pravé povolání, totiž předávat lidem skrze svatý život „Boží lék", kterým je Ježíš Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, „míra všech věcí".
Kristus jediný lék
Povzbuzován přesvědčením, že takový lék nutně potřebují všechny lidské bytosti více než cokoliv jiného, hledal Jan Leonardi v osobním setkávání s Ježíšem Kristem základní smysl vlastního života. Kristův primát nade vším stal se pro něho konkrétním kritériem a soudcem jeho kněžské působnosti, kterou rozvíjel v době, kdy se v Církvi velice šířilo hnutí duchovní obnovy díky rozkvětu nových řeholních institutů a díky skvělému svědectví světců, jako byl Karel Boromejský, Filip Neri, Ignác z Loyoly, Jan Kalasanský, Kamil z Lelis a Alois z Gonzagy.S nadšením se věnoval apoštolátu mezi chlapci prostřednictvím Společnosti křesťanské nauky a shromáždil kolem sebe skupinu mladých, s nimiž 1. září 1574 založil Kongregaci reformovaných kněží Blahoslavené Panny, později nazvanou Řád řeholních kleriků Matky Boží. Svým žákům doporučoval, aby měli před očima i v mysli jen čest, službu a slávu Ježíše Krista ukřižovaného, a jako dobrý lékárník, zvyklý odměřovat dávky podle přesného předpisu, připojoval: „Trochu více pozvedněte svá srdce k Bohu a podle Něho měřte všechny věci.“
Horlivý a pravý reformátor
Pohnut apoštolským zápalem zaslal v květnu roku 1605 právě zvolenému papeži Pavlu V. Memorandum, ve kterém navrhoval kritéria autentické obnovy církve. Všímá se, že je „nezbytné, aby ti, kteří touží po reformě mravů lidí, usilovali zvláště a v první řadě o slávu Boží“ a dodává, že mají „vyzařovat integritu života a výtečnost mravů a takto - spíše než donucováním - budou získávat pro reformu“. Kromě toho poznamenává, že „kdo chce provádět seriózní náboženskou a mravní reformu musí jako dobrý lékař provést především pozornou diagnózu chorob, které sužují církev, aby tak byl schopen pro každou z nich předepsat nejvhodnější lék“. A podotýká, že „obnova církve se musí uskutečnit jak u představených, tak u poddaných, nahoře i dole. Musí začínat u těch, kdo přikazují, a šířit se k poddaným“. Zároveň s tím, jak nabádal papeže k prosazování „univerzální reformy církve“, proto věnoval pozornost křesťanské formaci lidu a zejména dětí, aby „již od prvních let byly vychovávány v čistotě křesťanské víry a ve svatých mravech“.
„Kristus především“
Drazí bratři a sestry, zářivá postava tohoto světce vyzývá v první řadě kněze a všechny křesťany, aby trvale směřovali k „nejvyššímu měřítku křesťanského života“, jímž je svatost, přirozeně každému podle jeho vlastního stavu. Jedině z věrnosti Kristu totiž může vzejít autentická církevní obnova. V oněch letech kulturního a sociálního přechodu mezi 16. a 17. stoletím se začínaly objevovat předpoklady budoucí, soudobé kultury, charakterizované nepatřičným oddělením víry a rozumu, které způsobilo mezi jinými negativními účinky vytěsnění Boha spolu s iluzí možné a úplné autonomie člověka, který se rozhoduje žít „jako by Bůh neexistoval“. To je krize moderního myšlení, na kterou jsem již několikrát poukázal a která často ústí do forem relativismu. Jan Leonardi tušil, co je pravým lékem na tato duchovní zla a shrnul to slovy: „Kristus především“, Kristus uprostřed srdce, uprostřed dějin a kosmu. Krista - tvrdil s rozhodností - má celé lidstvo krajně zapotřebí, protože On je naším „měřítkem“. Neexistuje oblast, které by se nemohl dotknout svojí silou; není choroby, která by v Něm neměla protilék, není problému, který by v Něm neměl řešení. „Buď Kristus, nebo nic“! Toto je jeho recept na každý druh duchovní i sociální reformy.
Reforma v Církvi, nikoliv proti Církvi
Existuje však ještě další aspekt spirituality svatého Jana Leonardiho, který bych rád podtrhnul. V různých okolnostech zdůrazňoval, že živé setkání s Kristem se uskutečňuje v jeho církvi, svaté, ale křehké, zakořeněné v historii, v jejích - někdy potemnělých - dějinách, kde rostou společně zrno i koukol (srov. Mt 13,30). Přesto je ale vždycky Svátostí spásy. Protože měl toto pronikavé vědomí, že církev je polem Božím (srov. Mt 13,24), nepohoršoval se nad jejími lidskými slabostmi. Odporoval koukolu tím, že byl dobrým zrnem; rozhodl se totiž milovat Krista v církvi a přispět tak k tomu, aby se stále více stávala Jeho transparentním znamením. Velice realisticky viděl církev a její lidskou křehkost, ale také to, že je „Božím polem“, nástrojem Božím ke spáse lidstva. Ale nejenom to. Z lásky ke Kristu se pohotově přičiňoval o očistu církve, aby byla krásnější a svatější. Pochopil, že každá reforma musí probíhat uvnitř církve a nikdy proti církvi. V tom byl svatý Jan Leonardi opravdu mimořádným a jeho příklad zůstává nadále aktuálním. Každá reforma se zajisté týká struktur, ale v první řadě se musí dotýkat srdcí věřících. Pouze svatí, muži i ženy, kteří se nechávají vést božským Duchem a jsou připraveni přijmout radikální a odvážná rozhodnutí ve světle evangelia, obnovují církev a přispívají rozhodující měrou k vytváření lepšího světa.
Drazí bratři a sestry, život svatého Jana Leonardiho byl vždycky osvěcován září Ježíšovy „Svaté tváře“, která je uchovávána a ctěna v katedrále města Lucca a stala se výmluvným symbolem a neoddiskutovatelnou syntézou víry, která jej oživovala. Byl uchvácen Kristem jako apoštol Pavel, ukazoval svým učedníkům a nadále ukazuje nám všem kristocentrický ideál, pro který je třeba „se obnažit z veškerých vlastních zájmů a dbát jenom na službu Bohu“, „mít před očima mysli jenom čest, službu a slávu Ježíše Krista ukřižovaného“. Vedle Kristovy tváře upíral pohled na mateřskou tvář Panny Marie. Té, kterou zvolil za Ochránkyni svého řádu. Byla mu učitelkou, sestrou, matkou, jejíž ochranu neustále zakoušel. Příklad a přímluva tohoto „podmanivého Božího muže“ ať je zejména v tomto Kněžském roce výzvou a povzbuzením pro kněze a pro všechny křesťany, aby svoje povolání žili s nadšením a vroucností.