biskup a mučedník. Hájil křesťanskou víru proti gnostikům, psal spisy proti herezi.
Irenej se narodil se vší pravděpodobností ve Smyrně (dnešním Izmiru v Turecku) mezi lety 135-140, kde byl ještě jako mladík ve škole biskupa Polykarpa, který byl zase učedníkem apoštola Jana. Nevíme, kdy se přestěhoval z Malé Asie do Galie, ale muselo to být někdy v samých počátcích křesťanské komunity v Lyonu. Tady roku 177 nacházíme Ireneje začleněného do sboru presbyterů. Právě v tomto roce byl poslán do Říma, aby předal list Lyonské komunity papeži Eleuteriovi. Římská mise uchránila Ireneje před pronásledováním, které rozpoutal Markus Aurelius a kterému padlo za oběť nejméně 48 mučedníků, mezi nimiž byl samotný Lyonský biskup, 90 letý Potinus, který zemřel ve vězení na následky špatného zacházení. Po svém návratu byl tedy Irenej zvolen za biskupa onoho města. Nový Pastýř se věnoval cele biskupské službě, která se skončila pravděpodobně mučednictvím roku 202-203.
Irenej je především mužem víry a pastýřem. Jako dobrý pastýř má smysl pro míru, bohatství nauky a misijní zápal. Jako spisovatel sleduje dvojí cíl: hájit pravou nauku před útoky heretiků a vykládat jasně pravdy víry. Těmto dvěma cílům odpovídají jeho dvou děl, která se nám po něm zachovala: pět knih spisu Proti herezím a Výklad apoštolské tradice (který lze označit za nejstarší „katechismus křesťanského učení“). Irenej byl vlastně mistrem boje proti herezím. Církev 2. století byla ohrožována takzvanou gnozí, naukou, která tvrdila, že víra, které učí Církev, je prý jen symbolismem pro neučené, kteří nejsou schopni rozumět obtížnějším věcem, zatímco iniciovaní, intelektuálové - gnostici, jak si říkali - pochopili, co je v pozadí těchto symbolů, a vytvořili tak křesťanství elitářské, intelektualistické.
Samozřejmě, že toto intelektualistické křesťanství se tříštilo na stále další proudy, obsahující často podivné a extravagantní myšlenky, kterými byli mnozí přitahováni. Společným prvkem těchto různých proudů byl dualismus, který popíral víru v jediného Boha, Otce všech, Stvořitele a Spasitele člověka a světa. Zlo ve světě vysvětlovali tvrzením, že vedle dobrého Boha, existuje negativní princip. A tímto negativním principem jsou prý hmatatelné věci, matérie. Irenej, pevně zakořeněný v biblické nauce o stvoření, popírá dualismus a gnostický pesimismus, znehodnocující tělesné skutečnosti. S rozhodností vznáší požadavek původní svatosti matérie, hmoty, těla a to nikoliv menší než ducha. Jeho dílo však dalece přesahuje potírání herezí, neboť o něm lze říci, že je prvním velkým teologem Církve, jenž vytvořil systematickou teologii; on sám mluví o systému teologie, tzn. o vnitřní soudržnosti celé víry. Ve středu jeho nauky stojí otázka „pravidla víry“ a jejího předávání.
Pro Ireneje je „pravidlo víry“ vlastně totožné s Krédem apoštolů a dává nám klíč k interpretaci Evangelia, k interpretaci Kréda ve světle Evangelia. Apoštolský symbol víry je určitým druhem syntézy evangelia a pomáhá nám pochopit, co samotné Evangelium znamená, a jak jej máme číst. Evangelium, hlásané Irenejem, je ve skutečnosti tím, které přijal od Polykarpa, biskupa ze Smyrny, a evangelium Polykarpa sahá k apoštolu Janovi, jehož učedníkem byl Polykarp. Pravou naukou tak není ta, kterou vynalezli intelektuálové a která překračuje prostou víru Církve. Pravé evangelium je to, které přichází od biskupů, kteří je přijali v nepřetržitém řetězci od Apoštolů. A ti neučili ničemu jinému než právě této prosté víře, která představuje opravdovou hloubku Božího zjevení.