Guntram ⋅ král

Přitom ve své rodině měl Guntram následováníhodný vzor - jeho babičkou byla totiž sv. Klotylda, žena navýsost ctnostná, která se výrazně zasloužila o obrácení a křest svého královského manžela Chlodvíka a tří tisíc jeho družiníků a velmožů, což znamenalo zásadní předěl v dějinách Francie.

Podle některých zdrojů se Guntram narodil v roce, kdy sv. Klotylda zemřela, tj. 545. Symbolicky by tak udělala místo svému vnukovi, kterého buď ještě zažila, nebo se aspoň modlila o jeho šťastné narození a další požehnaný život. Mnohem pravděpodobnější je však dřívější datum narození, snad někdy kolem roku 532. Ze svých vlastních potomků sv. Klotylda moc radosti mít nemohla. Třeba takový Guntramův otec Chlotar, jenž se ke konci svého života stal jediným vladařem dosud rozdrobené Franské říše, vůbec nebyl ztělesněním ideálního křesťana. S protivníky neměl žádné slitování, i svého vlastního syna Chrama, jenž proti němu ozbrojeně povstal, nechal s celou jeho rodinou zardousit a poté spálit v chatrči, v níž byli drženi. Pak sice podstoupil tuhé pokání u hrobu sv. Martina v Tours, nicméně pověst nelítostného člověka mu už zůstala.

Chlotarova říše byla poté, co umřel, rozdělena mezi čtyři jeho syny, z nichž Guntram obdržel Burgundsko, dávné království sv. Zikmunda. Vyvstal mu tak před očima již třetí následováníhodný vzor, nějakým způsobem se jej bezprostředně týkající. Po sv. Klotyldě tím druhým byla sv. Radegunda, zbožná choť jeho otce Chlotara, která s pomocí sv. Medarda přesvědčila svého manžela, aby jí dovolil opustit bezdětné manželské lože a vstoupit do kláštera, kde dožila v pověsti nezpochybnitelné svatosti. Chlotar se pak oženil s Ingundou, jež se stala Guntramovou matkou.

Guntram se ovšem žádným z těchto vzorů neřídil, v žilách mu proudilo až příliš krve jeho divokého otce. Křesťanská morálka se ho netýkala, násilí mu nebylo cizí, rád sedával u bohatě prostřených tabulí a rád si také pořádně přihnul; svým manželkám byl nevěrný, kdy jen k tomu měl příležitost. Nejprve žil nějaký čas s jistou Venerandou, otrokyní jednoho z jeho poddaných, kterou si přivlastnil. Brzy umřela a zanechala po sobě syna Gundobalda. Guntram vinil svého osobního lékaře ze selhání při záchraně Venerandina života a nechal ho za trest zabít.

Svou první manželku Marcatrudu zapudil poté, co otrávila jeho syna Gundobalda, druhá manželka Austerchilda mu povila dva syny, kteří však velmi záhy zemřeli na úplavici. Možná někdy tehdy začal jít do sebe, ježto si tyto rány osudu vysvětlil jako Boží trest pro sebe za všechny ty napáchané hříchy. Postupně se začal měnit, až byl ke konci svého života v porovnání s počátky vládnutí k nepoznání. V roce 567, po smrti nejstaršího z Chlotarových synů, Chariberta I., vládnoucího z Paříže, se rozhořel boj o jeho panství mezi dalšími bratry – Sigibertem I., králem Austrasie, a Chilperichem I., králem Neustrie.

Guntram se do vzájemných bojů nepouštěl, ač v minulosti prokázal vysoké bojové i vojevůdcovské schopnosti. Změnil se. Zatímco jeho bratři toužili po moci, Guntram, hnán k tomu stále hlasitějším svědomím, podstupoval přísné posty, hodně času trávil v kapli před svatostánkem, v srdci toužil po křesťanské dokonalosti, k níž chtěl dospět i prostřednictvím spravedlivé vlády. Sigibert získával v bratrském sporu časem navrch, avšak roku 575 byl zavražděn a jeho ovdovělou ženu Brunhildu se synem Childebertem II. vzal pod svá ochranná křídla Guntram, jenž se dlouho snažil oba rozvaděné soky smířit. V roce 584 přijal do ochrany taktéž vdovu po Chilperichovi I. Fredegundu a poté, co roku 587 uzavřel v Andelotu smlouvu s Brunhildou a adoptoval jejího syna a svého synovce Childeberta II., zažehnal dynastické spory a stal se de facto vládcem sjednocené země.

Snažil se být skutečným otcem svých poddaných, dbajícím o jejich štěstí. Těm chudším přispíval ze svého, a když zemi postihla neúroda, financoval z vlastní pokladny rozsáhlou výpomoc hladovějícím. Stejně tak v době epidemií dělal vše pro pomoc těm, kdo byli nejvíce postiženi. Doporučil v té době lidem ukrýt se do kostela a prosit tam o milosrdenství Boží; poté zavelel ke kajícím procesím, v nichž měli zúčastnění rovněž vyprošovat Boží milosrdenství. Dokonce nabídl Bohu vlastní život za odvrácení jedné z epidemií od svých poddaných. Svolal několik místních církevních synod a kladl kněžím na srdce, aby byli svědomitými pastýři, a velmi na tom trval.

Výraznou stopu zanechal Guntram také na církevní mapě. Byl štědrým zakladatelem několika kostelů a klášterů (víme nejméně o třech - v Annegray, Fontaines a Luxeuilu), jiné stejně tak štědře podporoval, kupř. Saint-Bénigne v Dijonu, založil též biskupství v Maurienne, mezi tím klášterní školy a útulky pro chudé. Vládl sice sám, nicméně dával na radu duchovních, mj. také irského misionáře sv. Kolumbána. Neznamenalo to, že by se vnitřní proměnou stal změkčilým. Své postavení neváhal hájit s mečem v ruce v případě, kdy byl napaden uzurpátorem trůnu Gundobaldem (neplést s jeho stejnojmenným synem), svým údajným nevlastním bratrem, jehož měl Chlotar zplodit v mimomanželském loži. Guntram úspěšně odolal Gundobaldovým atakům a v rozhodující bitvě ho porazil.

Spravedlnost i řád vyžadoval přísně a systematicky, nepřivíral oči před neřádstvem a hříchem a nekomentoval přečiny svých poddaných dnes tak moderním úslovím, že nemá právo soudit druhé a že je třeba být vůči nim otevřený a tolerantní. Prokázal to několikrát, zmiňme jen událost spjatou s atentátem na jeho osobu. Vrah zjednaný nepřátelsky smýšlejícími velmoži v poslední chvíli odhodil zbraň z ruky. Guntram mu odpustil a udělil mu milost. Méně „pochopení“ už měl pro ty, kdo ho najali, ty spravedlivě potrestal. Guntram, tento obrácený a svatě žijící panovník, nakonec zemřel přirozenou smrtí, a to 28. března 592 ve své rezidenci Chalon-sur-Saône. Tam byl též v kostele sv. Marcela, který nechal vystavět, pochován.

Věřící lid ho okamžitě začal ctít jako světce. Postupně se jeho kult rozšířil po celé dnešní Francii. Ještě v 16. století se těšil takové slávě, že katolictví nepřátelští hugenoti se zaměřili speciálně na jeho tělesné pozůstatky a veřejně je ostentativně zhanobili. Jednu ze dvou zachráněných relikvií - rameno uložené v katedrále v Maurienne - zničily roku 1793 hordy vyznávající jedovaté myšlenky Francouzské revoluce. Dochovala se pouze světcova lebka. Svatý Guntram bývá zobrazován v královském rouchu při rozdávání darů chudákům, jindy v zámeckém zátiší s křížem a globusem. Bývá vzýván při rodinných sporech.
-----
Liturgická modlitba: Bože, Ty jsi svatého krále Guntrama dovedl od světské slávy k hlubokému pokání a lásce k chudým. Dej nám na jeho přímluvu milost, abychom i my dokázali upřímně litovat svých pochybení a nacházeli radost ve službě Tvým nejmenším. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Prosba v těžkých rodinných situacích: Svatý Guntrame, ty jsi zakusil hořkost rodinných rozbrojů i tíhu vlastních hříchů. Prosíme tě, přimlouvej se za nás u trůnu Nejvyššího, aby do našich domovů zavládl pokoj. Pomoz nám být trpělivými, milosrdnými a ochotnými odpouštět, jako jsi to činil ty ve své zralosti. Amen.

Krátká střelná modlitba: Svatý Guntrame, vzore křesťanských vládců a otče chudých, oroduj za nás!

Modlitba: Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu svatého Guntráma, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.