Autor: Libor Rösner
Zdroj: © Světlo | týdeník Matice cyrilometodějské | č. 15/2024 | maticecm.cz
Datum napsání:
14.04.2024
Galdin ¦ 1096-1176 ¦ arcibiskup Milána v letech 1166-1176
svátek: 18. dubna
svátek: 18. dubna
Roland musel spolu se svými věrnými zmizet, aby si zachránil život. Až 20. září byl přítomnými věrnými kardinály v Nimfě nedaleko Říma oficiálně korunován za hlavu církve. Vybral si jméno Alexandr III. Arcijáhen Galdin byl u toho. Situace ovšem nepřestávala být vážná, Viktor IV., jak si nechal vzdoropapež od své „korunovace“ proradnými kardinály 4. října říkat, nehodlal přihlížet tomu, jak si právoplatně zvolený Alexandr III. nárokuje právo na Petrův stolec. Měl na své straně hodně vlivných lidí, razil totiž cestu benevolence a přivírání obou očí na různé zlořády, kdežto ctnostný Alexandr III. bazíroval na církevním učení bez ústupků.
Měl na své straně i nejmocnějšího muže tehdejší Evropy - císaře Fridricha Barbarossu, jenž Alexandrovu volbu neuznal a tituloval ho „kancléřem Rolandem“. Oblehl proto mocné město Milán, které ústy svých církevních představitelů stálo za Alexandrem III. Galdin, důvěrník arcibiskupa Umberta I. de Pirovano, dokonce věrnost papeži deklaroval veřejně. Fridrich Milán i s pomocí českých oddílů, které se zde nechvalně vyznamenaly svou krutostí, roku 1162 dobyl a srovnal ho se zemí. Galdin „nepřevlékl kabát“, ale spolu se svým arcibiskupem následoval Alexandra III. do dobrovolného exilu. V něm Umberto roku 1166 zemřel. Alexandr, jehož Galdin následoval postupně do Francie, na Sicílii a do Říma, jmenoval věrného arcijáhna Umbertovým nástupcem a osobně ho na arcibiskupa vysvětil. Rok předtím mu dokonce udělil kardinálský klobouk, přičemž za titulární kostel, který každému kardinálovi přináleží, mu určil římskou baziliku sv. Sabiny.
Milán přivítal Galdina při jeho pozdějším návratu jako ztraceného syna. Když vjížděl do města, přišlo mu naproti snad celé město. Přijížděl sem nejen jako nový arcipastýř, nýbrž i jako papežský legát pro celou Lombardii. Galdina čekalo množství práce, Lombardie i samotný Milán byly po válkách s Barbarossou, kterého se podařilo z Lombardie vystrnadit, povážlivě zpustošeny. Pustil se hned do práce. Mnoho kostelů a klášterů bylo v troskách, stejně jako nespočet domů, takže tisíce lidí neměly kde bydlet. O ty se snažil Galdin postarat v první řadě, zakládal tudíž útulky a špitály, určené i pro ty, kteří byli postiženi některou z chorob, které šly v patách válečným střetům. Pomáhal hojně i těm, kteří skončili ve vězení za nesplacené dluhy - vyplácel je, aby se mohli dostat na svobodu. Připomínkou jeho charitativní činnosti je tzv. „chléb sv. Galdina“, rozdávaný chudým a vězňům. Galdin ve své době totiž rozjel monumentální potravinovou výpomoc těm, kteří při válkách přišli o vše. „Jste tady jen proto, abyste sloužili chudým,“ říkával svým správcům.
Zároveň bylo potřeba udržet, resp. napravovat poklesky všeho druhu, které se taktéž vyrojily jako nutné zlo spjaté s válčením. Usiloval o čistotu víry a vypořádával se s heretickými proudy, jež v Lombardii nacházely živnou půdu. Jmenoval několik nových biskupů, např. v Turíně, Cremoně, Brescii či Vercelli, a vybíral přitom muže, jimž mohl důvěřovat; zároveň sesadil všechny kněze, které vysvětil a na jejich posty dosadil vzdoropapež Viktor IV. Arcibiskup Galdin tak obnovil víru, stejně jako obnovoval pobořené chrámy, mnohé i díky pomoci milánských šlechtičen, jež na výstavbu svatostánků věnovaly klenoty zachráněné před drancováním císařských vojsk.
Zemřel 18. dubna 1176 ve chvíli, když před naplněnou milánskou bazilikou sv. Tekly pronášel kázání namířené proti albigenským. Pohřben byl přímo pod hlavním oltářem milánské katedrály. V roce 1847 postavili Milánští podél vstupní cesty tři triumfální oblouky věnované třem svým největším arcibiskupům. Jeden je zasvěcen sv. Ambrožovi, druhý sv. Karlu Boromejskému a třetí sv. Galdinovi. Přídomek „svatý“ nosí díky Alexandru III., jenž mu ho během svého pontifikátu udělil jako jednomu z prvních, jak již bylo uvedeno výše.
