Autor: P. Ronald Ramson, CM
Zdroj: © Slovo medzi nami | ročník 7, č. 2/2006 | slovomedzinami.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
10.02.2006
Antoine-Frédéric Ozanam ¦ 1813-1853 ¦ laik, terciář
svátek: 8. zaří
Roku 183 odešel Frédéric Ozanam z domu v Lyonu studovat na Sorbonnskou univerzitu do Paříže. Měl osmnáct roků, byl mimořádně inteligentní, ochotný pracovat a hluboce věřící. Za deset roků získal doktorát z práva a literatury a stal se jedním z nejproslulejších myslitelů a spisovatelů tehdejších časů. Avšak blahoslaveného Frédérica Ozanama si dnes nepřipomínáme pouze pro jeho akademické úspěchy. Jeho odkaz, který přetrvává do dnešních dní, pramení z konkrétního rozhodnutí, které spolu se šesti přáteli učinil o jednom aprílovém večeru roku 1833: Musíme dělat to, co se nejvíce líbí Bohu. Musíme dělat to, co dělal náš Pán Ježíš Kristus, když hlásal evangelium. Pojďme k chudým. To byl začátek Spolku svatého Vincenta de Paul, sdružení laiků, kteří slouží těm, co se ocitli v nouzi. Je to jejich odpověď na Ježíšovu výzvu milovat Boha a bližní. Dnes jsou členové Spolku - kteří pocházejí ze všech kontinentů, kultur, států a ras - živým svědectvím Frédéricovy vize „obklopit svět sítí dobročinnosti a lásky k bližnímu“.svátek: 8. zaří
Vášnivá láska ...
Frédéric Ozanam se narodil 23. dubna 1813 zbožným rodičům, kteří dali svým dětem působivý příklad víry a oddané služby bližním. Jeho otec Jean Antoine François Ozanam byl lékařem a téměř třetinu pacientů, kteří k němu přišli, vybavil bez placení; po ošetření pacientů si klekl k jejich postelím a modlil se za jejich uzdravení. Frédéricova matka Marie vedla sdružení žen Noční strážkyně, které v nočních hodinách poskytovalo ošetřovatelské služby chudým. Když Frédéric vyrůstal, sám potřeboval jejich oddanou péči a modlitby, vždyť jako sedmiletý téměř umřel na tyfus. Jeho zázračné uzdravení rodiče připisovali přímluvě svatého Jana Františka Régis, francouzského jezuity, kterého obdivovali pro jeho oddanou službu chudým. Přestože už bylo Frédéricovo zdraví podlomené na celý život, kladl si vysoké cíle a houževnatě se snažil rozvíjet svoje dary a schopnosti. Jako třináctiletý začal psát prózu a poezii v latině a francouzštině. Jako sedmnáctiletý hovořil plynule latinsky a řecky a rád si s otcem povídal latinsky. Později se naučil německy, hebrejsky, anglicky a sanskrit.
Služebník pravdy ...
Jako šestnáctiletý začal Frédéric studium filozofie, které ho uvrhlo do temného a bolestného životního období. „Ptal jsem se sám sebe, proč věřím,“ později říkal příteli. Chtěl věřit, proto četl všechny knihy, které by mu mohly dát odpovědi na jeho pochybnosti. „Ale nic mi nepřinášelo vnitřní pokoj. Dokázal jsem věřit měsíc, dva… A hned se v mojí mysli vynořily námitky a opět jsem pochyboval.“ Toto dlouholeté období krize se neskončilo, až než Frédéric doslovně nepadl na kolena. Před Nejsvětější svátostí oltářní prosil Frédéric Boha o milost, aby mu ukázal pravdu, a slíbil mu, že celý život zasvětí pravdě. Rázem se všechny jeho pochybnosti rozplynuly jako nějaká mlha, když ji rozfouká silný vítr. Naplnily ho pokoj a radost. Rozhovory s profesorem filozofie páterem Josefem Noirotem mu potom pomohly získat v otázkách víry intelektuální jasnost. „Od toho času jsem věřil vírou, která stála na skále.“
Svou službu pravdě začal uskutečňovat tím, že hlásal svou víru všude, kam přišel. Jestliže si uvědomíme, jaký antikatolický a antiklerikální duch v té době vládl, byl to odvážný začátek. Na Sorbonně Frédéric slyšel a vnímal útoky intelektuálů, kterým působilo radost pohrdat a vysmívat se studentům, kteří praktikovali svou víru. Reagoval na to tak, že založil klub, kde mohli věřící i nevěřící společně diskutovat o různých otázkách. Zároveň přesvědčil arcibiskupa, aby pozval pátera Henriho Lacordaire, dynamického a skvělého dominikána, aby přednášel o evangeliích. Jeho přednášky byly nesmírně populární, konaly se v katedrále Notre-Dame; každé z nich se zúčastnilo okolo pěti tisíc studentů a intelektuálů. Poté co Frédéric získal tituly a stal se profesorem literatury, mohla v posluchárnách univerzity zazářit i jeho genialita. O jeho hodinách se vyprávělo po celé Sorbonně. Jeho brilantně propracované a podávané přednášky, originálnost jeho myšlenek a ortodoxní víra přitahovaly na jeho přednášky nespočetné množství lidí. Pro některé studenty to byly zkušenosti, které změnily jich život. Jistý student napsal: „Předtím, než jsem vás slyšel, jsem nevěřil. V čem mnohá kázání selhala, vy jste napravil v rámci jedné přednášky – způsobil jste, že jsem uvěřil křesťanství.“
Chudým!
Jednoho dne jistý kolega obvinil Frédérica a jeho přátele, že nedělají nic pro to, aby zmírnili utrpení chudých anebo aby bojovali za spravedlnost. „Vy jste hrdí na svou katolickou víru, ale kde jsou skutky, které by byly jejím důkazem?“ Frédéric ve svém srdci věděl, že ten člověk má pravdu. „Je nevyhnutelné dělat jedno,“ řekl později přátelům, „skutky milosrdenství. Požehnání chudých je Božím požehnáním.“ Rozhodli se, že se setkají za týden a uvidí, co se dá dělat. Toto setkání se uskutečnilo na Frédéricovy dvacáté narozeniny 23. dubna 1833 - tento den se pokládá za den vzniku Spolku svatého Vincenta de Paul.
Frédéric a jeho přátelé - mladí intelektuálové ze střední vrstvy - potřebovali pomoc v tom, jak reagovat na potřeby Paříže. Toto vedení jim poskytla sestra Rosalie Renduová, členka Charity svatého Vincenta de Paul, která pracovala v nejhorších, špinavých městských čtvrtích. Stala se rádcem skupiny, učila je, jak sloužit znevýhodněným sociálním skupinám s láskou a úctou, bez odsuzování. Díky výjimečnému příkladu učení Vincenta de Paul se sestra Rosalie zasloužila o to, že skupina se zasvětila tomuto svatému a vybrala si ho jako patrona svého poslání.
„Jsem zde, abych vám sloužil.“
Od začátku jejich služby byly základním kamenem návštěvy chudých. Nezapomínali, že i Ježíš vysílal svoje učedníky po dvou, a proto i oni chodili do domácností ve dvojicích. Osobně a přátelsky zjišťovali a reagovali na materiální potřeby těchto lidí, jako například jídlo, bydlení, oblečení a dřevo na topení. Vyučovali, pomáhali lidem najít si práci a starali se o nemocné a umírající. Při tom všem jim z mysli nescházel citát z evangelia svatého Matouše 25, 40: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V těch časech nebyla Paříž oslnivým velkoměstem a nepřitahovala tolik návštěvníků jako dnes. Rovněž jako ostatní městská centra byla poznačená průmyslovou revolucí, a tak byla špinavá, pochmurná a přelidněná. Zatímco bohatí bohatli, chudí žili z ruky do úst ve špinavých, přeplněných čtvrtích, které Victor Hugo zobrazil ve svém románu Bídníci. V městských fabrikách pracovali muži, ženy a děti dlouhé hodiny v nelidských podmínkách za nespravedlivě nízké mzdy.
Frédéric se postupně dobře obeznámil s touto neutěšenou situací - špínou, potkány, splašky na ulicích. Bez ohledu na to, v jakých podmínkách tito lidé žili, jim Frédéric prokazoval maximální úctu a láskyplnost. „Jsem zde, abych vám sloužil,“ říkával, když vcházel do jejich domů. Bez náznaku blahosklonnosti jim udělal všechno, co potřebovali. A potom si renomovaný učenec sedl, trávil čas s těmito nevzdělanými lidmi a vyprávěli si o jejich starostech a o tom, co je zajímalo. Tento proces měl však dvě stránky - našeho evangelizátora i evangelizoval. Jednou, když Ozanam promlouval ke členům Spolku ve Florencii, říkal, že když měl jít na návštěvu k chudým, často vnitřně bojoval s obavou o vlastní zdraví. Ale potom, „když jsem stál tváří v tvář tolika, co žili v hrozné chudobě a měli mnohem víc důvodů ke stížnostem, styděl jsem se za svou ustaranost a mnohem lépe jsem snášel vlastní trápení“.
Láska na první pohled ...
Frédéric se nevěnoval pouze akademické kariéře a charitativní činnosti, ale uvažoval i o svém povolání. Přemýšlel o kněžství, ale nakonec usoudil, že je povolaný sloužit Bohu a církvi jako laik. Jeho dlouholetý přítel, kněz Josef Noirot, s ním souhlasil. Potají se snažil zprostředkovat setkání Frédérica a mladé ženy Amélie Soulacroixové. O dva roky později žasl Frédéric nad tím, že „se máme tisíckrát raději než v den, kdy jsme se potkali!“ Dvanáctkrát do roka, dvacátý třetí den měsíce, dával Amélii květy, aby si tak připomenul jejich výročí. A po celý život s sebou oba nosili pozlacený medailonek, který si vyměnili o zásnubách, a ve kterém byly vložené kučery jejich vlasů. Ozanamovo štěstí dosáhlo vrcholu roku 1845, kdy Amélie po dvou potratech porodila jejich první dcerku Marii. „Naplnilo mě nové požehnání,“ napsal Frédéric přátelům, „pravděpodobně největší radost, jakou může člověk na tomto světě zakusit! Jsem otcem!“ Frédéric bral úlohu otce velmi vážně, vnímal ji jako povolání k větší svatosti v životě: „Jaká troufalost učit dítě něčemu, co jsem sám nevyzkoušel!? Zda mohl Bůh najít něžnější způsob, než mě vést, vychovávat a usměrňovat moje nohy na cestu, která vede do nebe?“
Dar sebe samého ...
Jednou Frédéric ujišťoval jistého člena Spolku, že když se muž ožení, vzroste i jeho oduševnění sloužit chudým: „Láska má v sobě něco nadpřirozeného, dává se bez toho, aby se zmenšovala, dělí se o sebe beze zbytku, rozmnožuje se a je přítomná na mnoha místech naráz.“ Samozřejmě šlo o Frédéricovu zkušenost. Během celých dvaceti roků manželství byl oddaným manželem a otcem a věrným služebníkem chudých. Roku 1848 pomohl založit katolický deník, který propagoval sociální spravedlnost. Postupně, jak se Spolek neuvěřitelnou rychlostí rozrůstal, neoficiálně převzal jeho vedení. Do roku 1853 měl Spolek jen v Paříži dva tisíce členů a rozšířil se i za hranice Francie, šířil se po celé Evropě, a dokonce i po Severní Americe a na Blízkém východě.
Frédéric se snažil vnímat potřeby ve svém okolí a reagovat na ně, ale po čtyřicítce už byl vyčerpaný, chronicky nemocný a nakonec v bolestech zemřel - pravděpodobně na onemocnění ledvin, které způsobila tuberkulóza. Modlil se, aby ho utrpení očistilo: „Doufám, že můj kříž bude stejný, na jakém umíral kající lotr.“ Jak plynuly dny a týdny, uvažoval Frédéric o velkém tajemství, které před ním stálo. Rozjímal o Boží svatosti a vlastní hříšnosti a v jeho duši rostl pokoj. Když přijal svátost pomazání nemocných, kněz ho povzbudil, aby důvěřoval Boží dobrotě. Frédéric na to reagoval: „Proč bych se ho měl bát? I já ho miluji.“
Poslední roky bylo pro Frédérica největší útěchou Písmo svaté. Každý den četl Bibli a podtrhával si v ní verše, které promlouvaly do jeho srdce, zvlášť úryvky ze žalmů. Toto cvičení mu přinášelo takový pokoj, že se rozhodl podělit se o něj i s jinými, kteří trpěli na těle. S pomocí svého „anděla - průvodce“, kterým byla Amélie, připravil knihu textů z Písma svatého, které mu nejvíce pomohly. „Jestliže by měly být tyto řádky poslední, které ve svém životě napíšu,“ říkal Pánu, „nechť se stanou oslavou tvé dobroty!“ Frédéricova Bible nemocných, kterou vydali po jeho smrti 8. září 1853, byla posledním skutkem jeho činorodé služby. Frédéric Ozanam - otec rodiny, učenec a služebník chudých - přinesl dokonalý dar sebe samého. A svou službou, jak to řekl papež Jan Pavel II., se stal darem: „Děkujme Bohu za dar, který dal církvi v osobě Frédérica Ozanama.“ A teď je na nás, abychom každý svým způsobem následovali příklad úplného darování sebe v lásce k Bohu a bližním.
