Autor: Dorothy Garrity Ranaghan
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 12, č. 8/2011 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
15.08.2011
Franz Jägerstätter » rakouský venkovan a otec rodiny, který se vzepřel nacistickému režimu, když odmítl narukovat do Wehrmachtu. Mučedník „svědomí“ a mužem, který svým životem dosvědčil Ježíšova blahoslavenství z horského kázání. Za tento svůj postoj byl 9. 8. 1943 popraven.
Beatifikace: 1. června 2017 papežem Benediktem XVI.
Byla teplá letní noc roku 1938. V malé rakouské vesničce probudil a vystrašil Franze Jägerstättera velmi živý sen. Viděl v něm „zářivý vlak kroužící a procházející přes hory“ a muže, ženy i děti, které pospíchaly, aby v něm dostaly místo. Potom rázem uslyšel hlas, který varoval: „Tento vlak jede do pekla.“ Franzova hrůza z tohoto snu nikdy neopadla. Když uvažoval o jeho významu, pochopil, že vlak je symbolem nacismu. Jak se ukázalo, jeho postoj se pro něho stal nebezpečným a znepokojoval i lidi v jeho okolí. A znepokojující otázky klade i nám. Byl Franz Jägerstätter jen snílek, člověk, kterého můžeme vypustit z hlavy? Anebo to byl vizionář a jeho život má pro dnešní křesťany význam? Franz Jägerstätter se narodil v roce 1907 v hornorakouské vesničce St. Radegund. Jeho život se začal dost všedně. Nedostal velké vzdělání, ale byl sečtělý. Zdá se, že měl i bouřlivou stránku, a stal se otcem nemanželského dítěte. Nicméně se usadil a vedl klidný selský život. Jeho farář ve farní kronice uvedl, že byl „v mládí jako všichni ostatní“. Ale potom „v roce 1934 zvážněl“.
Mladý sedlák se naráz obrátil, což upevnilo jeho víru a vedlo ho k tomu, že pravidelně četl Bibli. Změnil svoje chování. Sousedé, kterým se nelíbila jeho mladická vzdorovitost, ho nyní kritizovali za veřejnou zbožnost. „Překračuje meze,“ mysleli si někteří, když ho viděli, jak každý den chodí na mši svatou, klečí v poli a modlí se růženec a při práci si zpívá nábožné písně. V roce 1936 se Franz oženil se stejně zbožnou Franziskou Schwaningerovou. Po několika letech měli tři dcerky. Tento manželský pár byl nesmírně šťastný. „Naše manželství bylo jedním z nejšťastnějších v naší farnosti - mnozí lidé nám záviděli,“ napsala Franziska. Zbožný manžel Franz byl laskavým otcem. Když často chodil po městě a vozil svoje dcerky v kočárku, nebylo to typické pro muže v jeho době. Tento šťastný život převrátil naruby vzestup národního socialismu v sousedním Německu.
11. března 1938 překročily vojenské oddíly Adolfa Hitlera hranice a anektovaly Rakousko. O měsíc později šli Rakušané k volbám a téměř jednohlasně anexi schválili. Jägerstätter ve vesnici St. Radegund jako jediný hlasoval NE. Velmi mu bylo líto, že jeho spolubratři katolíci - včetně většiny rakouského duchovenstva - nedbali na varování prorockých hlasů, jakým byl i biskup Johannes Gfollner z Linze. Gfollner byl mezi prvními, kteří odmítli „rasové lži“ a „nacionalistické náboženství“ Říše, a řekl, že není možné být dobrým katolíkem a zároveň nacistou. Franz se rozhodl nespolupracovat s novým režimem a odmítl peníze, které mohl dostat prostřednictvím nacistického programu, který pomáhal rodinám. Těžkosti pro něho byly přijatelnější než to, co považoval za hřích. V roce 1940 dokonce nastoupil na vojenskou službu namísto toho, aby stranické funkcionáře požádal o výjimku. Zla nacismu mu naháněla ještě větší hrůzu - například nacistická politika eutanazie pro postižené lidi. Veřejně prohlásil, že nikdy nebude sloužit nacistům. Sousedé, přátelé, duchovní i rodina znervózněli.
Oproti tomu, že Jägerstätterův politický nesouhlas měl kořeny v náboženském přesvědčení, všichni věděli, že trestem za takovéto „buřičské myšlenky“ je smrt. Kněží i biskupové, u kterých hledal radu, mu připomínali jeho povinnosti vůči rodině. Franz odporoval: „Nevěřím, že muž může urážet Boha jen proto, neboť má manželku a děti.“ Jiní mu připomínali jeho povinnosti vůči státu a zdůrazňovali zodpovědnost poslouchat zákonnou vládu. Hovořili, že za rozhodnutí jsou zodpovědní vládní představitelé, a ne obyčejní občané. I tyto argumenty Franz odmítl. Zdálo se, že ve společnosti byl se svým svědomím osamocený. Lidé v Jägerstätterově okolí kroutili hlavami. Byl mezi nimi zrádcem? Náboženským fanatikem? Přeskočilo mu? Kněží, kteří mu radili, aby se rozhodl jinak, žádný znak nevyváženosti neviděli. Hovořili, že tento muž je horlivý, ale rozumný. A co Franziska? Kvůli rodině se i ona dlouho snažila přemluvit svého manžela, aby neriskoval život. Když mu však domlouvali příbuzní a přátelé, byla pro něho pevnou oporou. „Kdybych nestála při něm, neměl by nikoho,“ vysvětlovala později. Jej oběť sjednotila manžele ještě víc než kdykoliv předtím.
Jägerstätter nebyl totální pacifista. Vzal by do ruky zbraň se svými spoluobčany, kdyby bojovali proti nacistům. Ale když ho v únoru 1943 opět povolali do vojenské služby, jeho svědomí mu to nedovolilo. Věřil, že válka, do které ho povolali, je nespravedlivá. Vzpomenul si na svůj živý sen o nacismu. Připomínal sám sobě a radil jiným: „Vyskočte z vlaku, ačkoli vás to bude stát život.“ „Jsou křesťané moudřejší než sám Kristus? Opravdu si někdo myslí, že toto hromadné krveprolévání může zachránit evropské křesťanství před porážkou - anebo ho přivést k novému rozkvětu? Cožpak vyšel náš dobrý Spasitel, kterého bychom vždycky měli napodobovat, se svými apoštoly proti pohanům, jak to dnes dělají němečtí křesťané?“ Franz si vybral „cestu do Jeruzaléma“. Nejprve šel na vlakovou stanici, odkud cestoval do náborového střediska. S těžkostmi, podobně jako Ježíš v Getsemanské zahradě, se musel rozloučit se svou rodinou. Když odcházel, opakovaně objal Franzisku. Plný emocí dokonce nastoupil na vlak opačným směrem. Později jí napsal a v dopise vylil svoje srdce: „Nejdražší manželko, chci ti opět celým srdcem poděkovat za lásku a věrnost i oběť za mne i celou rodinu. A za všechny oběti, které ještě pro mne učiníš…“
Franz se na druhý den hlásil u jednotky, do které ho povolali, a prohlásil, že v ní nebude sloužit. Okamžitě ho uvěznili. Během pěti měsíců vězení jsou mnohé jeho dopisy Franzisce dojímavé - jsou plné hlubokých myšlenek o politice a Písmu, jsou plné laskavých slov, kterými si člověk před smrtí povídá s manželkou a dětmi. Povzbuzoval je, aby se stali „hrdiny víry“, a „báli se Boha více než člověka“. Žádal Boha, aby mu dal znamení, zda by byl nějaký jiný postup lepší. „I Kristus se na Olivové hoře modlil, aby mu nebeský Otec odňal kalich od úst - ale nikdy nesmíme zapomínat na tuto část jeho modlitby: ‚Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň.‘“ Jägerstätter pevně věřil, že Ježíšovy učedníky by měli poznat podle lásky, a i ve vězení myslel na druhé. Láska je „oblek“, „uniforma Ježíšových učedníků“, napsal. Malé, láskyplné skutky byly jeho způsob života. V jednom listu žádal o kvítek plesnivce pro spoluvězně, který ho chtěl poslat jako dar své milované. Když další spoluvězeň trpěl hladem, Franz se s ním podělil o svůj kousek chleba – „šálek kávy mi stačí“.
Konec přišel náhle po krátkém soudním procesu. 8. srpna 1943 Franze Jägerstättera popravili. Odpoledne v 16:00 cítila Franziska „intenzivní osobní společenství“ s manželem, které bylo tak silné, že si ho zaznamenala do svého deníku. Mnohem později zjistila, že manžel právě v té chvíli zemřel. Měl 37 let. Franziska ještě žije (psáno v roce 2007). P. John Dear, který si s ní povídal v roce 1997, napsal, že má „zářivé oči Matky Terezy… s nakažlivou radostí a laskavostí. Chová se pokorně, je trochu stydlivá.“ Franziska, jako 94letá, zažila obrovskou radost 26. října 2007, kdy byla svědkem slavného závěru příběhu svého manžela. Byla spolu se čtyřmi Franzovými dcerami v Linzi, aby viděly, jak prefekt Kongregace pro kauzy svatých kardinál José Saraiva Martins blahořečí jejich milovaného manžela a otce. Když Franzisce podali zlatý relikviář, ve kterém byly kousky kosti jejího manžela, plakala. A když se sklonila, aby políbila urnu, řekla: „Teď patří nám všem.“
Svědectví Franze Jägerstättera by nás mělo zneklidnit. Byl mučedníkem svědomí. I my v naší společnosti stojíme před mnohými problémy svědomí a spravedlnosti. Musíme se ptát: „Jsou vlaky, z kterých i my máme vyskočit?“ Katechismus katolické církve říká: „Občan je ve svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: ‚Dávejte tedy, co je císařovo; císaři, a co je Boží, Bohu‘ (Mt 22, 21). ‚Více je třeba poslouchat Boha než lidi‘ (Sk 5, 29)“ (2242). Rozvíjení „správného svědomí“ si vyžaduje modlitbu a úsilí (podívej KKC 1783-1785). A občanská neposlušnost, ačkoliv ji církev podporuje, si vyžaduje odvahu. Najdeme odvahu vyjádřit se proti zlům ekonomické nerovnosti, rasové nespravedlnosti, potratu, eutanazii, trestu smrti, morálně pochybných válek a hromadění jaderných zbraní? Vizionářská slova Franze Jägerstättera jsou jasná: „Slova učí, ale osobní příklad ukazuje jejich význam… Lidé chtějí vidět křesťany, kteří zaujali stanovisko v současném světě; křesťany, kteří žijí uprostřed tmy s jasným názorem a přesvědčením.“
Beatifikace: 1. června 2017 papežem Benediktem XVI.
Byla teplá letní noc roku 1938. V malé rakouské vesničce probudil a vystrašil Franze Jägerstättera velmi živý sen. Viděl v něm „zářivý vlak kroužící a procházející přes hory“ a muže, ženy i děti, které pospíchaly, aby v něm dostaly místo. Potom rázem uslyšel hlas, který varoval: „Tento vlak jede do pekla.“ Franzova hrůza z tohoto snu nikdy neopadla. Když uvažoval o jeho významu, pochopil, že vlak je symbolem nacismu. Jak se ukázalo, jeho postoj se pro něho stal nebezpečným a znepokojoval i lidi v jeho okolí. A znepokojující otázky klade i nám. Byl Franz Jägerstätter jen snílek, člověk, kterého můžeme vypustit z hlavy? Anebo to byl vizionář a jeho život má pro dnešní křesťany význam? Franz Jägerstätter se narodil v roce 1907 v hornorakouské vesničce St. Radegund. Jeho život se začal dost všedně. Nedostal velké vzdělání, ale byl sečtělý. Zdá se, že měl i bouřlivou stránku, a stal se otcem nemanželského dítěte. Nicméně se usadil a vedl klidný selský život. Jeho farář ve farní kronice uvedl, že byl „v mládí jako všichni ostatní“. Ale potom „v roce 1934 zvážněl“.
Mladý sedlák se naráz obrátil, což upevnilo jeho víru a vedlo ho k tomu, že pravidelně četl Bibli. Změnil svoje chování. Sousedé, kterým se nelíbila jeho mladická vzdorovitost, ho nyní kritizovali za veřejnou zbožnost. „Překračuje meze,“ mysleli si někteří, když ho viděli, jak každý den chodí na mši svatou, klečí v poli a modlí se růženec a při práci si zpívá nábožné písně. V roce 1936 se Franz oženil se stejně zbožnou Franziskou Schwaningerovou. Po několika letech měli tři dcerky. Tento manželský pár byl nesmírně šťastný. „Naše manželství bylo jedním z nejšťastnějších v naší farnosti - mnozí lidé nám záviděli,“ napsala Franziska. Zbožný manžel Franz byl laskavým otcem. Když často chodil po městě a vozil svoje dcerky v kočárku, nebylo to typické pro muže v jeho době. Tento šťastný život převrátil naruby vzestup národního socialismu v sousedním Německu.
11. března 1938 překročily vojenské oddíly Adolfa Hitlera hranice a anektovaly Rakousko. O měsíc později šli Rakušané k volbám a téměř jednohlasně anexi schválili. Jägerstätter ve vesnici St. Radegund jako jediný hlasoval NE. Velmi mu bylo líto, že jeho spolubratři katolíci - včetně většiny rakouského duchovenstva - nedbali na varování prorockých hlasů, jakým byl i biskup Johannes Gfollner z Linze. Gfollner byl mezi prvními, kteří odmítli „rasové lži“ a „nacionalistické náboženství“ Říše, a řekl, že není možné být dobrým katolíkem a zároveň nacistou. Franz se rozhodl nespolupracovat s novým režimem a odmítl peníze, které mohl dostat prostřednictvím nacistického programu, který pomáhal rodinám. Těžkosti pro něho byly přijatelnější než to, co považoval za hřích. V roce 1940 dokonce nastoupil na vojenskou službu namísto toho, aby stranické funkcionáře požádal o výjimku. Zla nacismu mu naháněla ještě větší hrůzu - například nacistická politika eutanazie pro postižené lidi. Veřejně prohlásil, že nikdy nebude sloužit nacistům. Sousedé, přátelé, duchovní i rodina znervózněli.
Oproti tomu, že Jägerstätterův politický nesouhlas měl kořeny v náboženském přesvědčení, všichni věděli, že trestem za takovéto „buřičské myšlenky“ je smrt. Kněží i biskupové, u kterých hledal radu, mu připomínali jeho povinnosti vůči rodině. Franz odporoval: „Nevěřím, že muž může urážet Boha jen proto, neboť má manželku a děti.“ Jiní mu připomínali jeho povinnosti vůči státu a zdůrazňovali zodpovědnost poslouchat zákonnou vládu. Hovořili, že za rozhodnutí jsou zodpovědní vládní představitelé, a ne obyčejní občané. I tyto argumenty Franz odmítl. Zdálo se, že ve společnosti byl se svým svědomím osamocený. Lidé v Jägerstätterově okolí kroutili hlavami. Byl mezi nimi zrádcem? Náboženským fanatikem? Přeskočilo mu? Kněží, kteří mu radili, aby se rozhodl jinak, žádný znak nevyváženosti neviděli. Hovořili, že tento muž je horlivý, ale rozumný. A co Franziska? Kvůli rodině se i ona dlouho snažila přemluvit svého manžela, aby neriskoval život. Když mu však domlouvali příbuzní a přátelé, byla pro něho pevnou oporou. „Kdybych nestála při něm, neměl by nikoho,“ vysvětlovala později. Jej oběť sjednotila manžele ještě víc než kdykoliv předtím.
Jägerstätter nebyl totální pacifista. Vzal by do ruky zbraň se svými spoluobčany, kdyby bojovali proti nacistům. Ale když ho v únoru 1943 opět povolali do vojenské služby, jeho svědomí mu to nedovolilo. Věřil, že válka, do které ho povolali, je nespravedlivá. Vzpomenul si na svůj živý sen o nacismu. Připomínal sám sobě a radil jiným: „Vyskočte z vlaku, ačkoli vás to bude stát život.“ „Jsou křesťané moudřejší než sám Kristus? Opravdu si někdo myslí, že toto hromadné krveprolévání může zachránit evropské křesťanství před porážkou - anebo ho přivést k novému rozkvětu? Cožpak vyšel náš dobrý Spasitel, kterého bychom vždycky měli napodobovat, se svými apoštoly proti pohanům, jak to dnes dělají němečtí křesťané?“ Franz si vybral „cestu do Jeruzaléma“. Nejprve šel na vlakovou stanici, odkud cestoval do náborového střediska. S těžkostmi, podobně jako Ježíš v Getsemanské zahradě, se musel rozloučit se svou rodinou. Když odcházel, opakovaně objal Franzisku. Plný emocí dokonce nastoupil na vlak opačným směrem. Později jí napsal a v dopise vylil svoje srdce: „Nejdražší manželko, chci ti opět celým srdcem poděkovat za lásku a věrnost i oběť za mne i celou rodinu. A za všechny oběti, které ještě pro mne učiníš…“
Franz se na druhý den hlásil u jednotky, do které ho povolali, a prohlásil, že v ní nebude sloužit. Okamžitě ho uvěznili. Během pěti měsíců vězení jsou mnohé jeho dopisy Franzisce dojímavé - jsou plné hlubokých myšlenek o politice a Písmu, jsou plné laskavých slov, kterými si člověk před smrtí povídá s manželkou a dětmi. Povzbuzoval je, aby se stali „hrdiny víry“, a „báli se Boha více než člověka“. Žádal Boha, aby mu dal znamení, zda by byl nějaký jiný postup lepší. „I Kristus se na Olivové hoře modlil, aby mu nebeský Otec odňal kalich od úst - ale nikdy nesmíme zapomínat na tuto část jeho modlitby: ‚Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň.‘“ Jägerstätter pevně věřil, že Ježíšovy učedníky by měli poznat podle lásky, a i ve vězení myslel na druhé. Láska je „oblek“, „uniforma Ježíšových učedníků“, napsal. Malé, láskyplné skutky byly jeho způsob života. V jednom listu žádal o kvítek plesnivce pro spoluvězně, který ho chtěl poslat jako dar své milované. Když další spoluvězeň trpěl hladem, Franz se s ním podělil o svůj kousek chleba – „šálek kávy mi stačí“.
Konec přišel náhle po krátkém soudním procesu. 8. srpna 1943 Franze Jägerstättera popravili. Odpoledne v 16:00 cítila Franziska „intenzivní osobní společenství“ s manželem, které bylo tak silné, že si ho zaznamenala do svého deníku. Mnohem později zjistila, že manžel právě v té chvíli zemřel. Měl 37 let. Franziska ještě žije (psáno v roce 2007). P. John Dear, který si s ní povídal v roce 1997, napsal, že má „zářivé oči Matky Terezy… s nakažlivou radostí a laskavostí. Chová se pokorně, je trochu stydlivá.“ Franziska, jako 94letá, zažila obrovskou radost 26. října 2007, kdy byla svědkem slavného závěru příběhu svého manžela. Byla spolu se čtyřmi Franzovými dcerami v Linzi, aby viděly, jak prefekt Kongregace pro kauzy svatých kardinál José Saraiva Martins blahořečí jejich milovaného manžela a otce. Když Franzisce podali zlatý relikviář, ve kterém byly kousky kosti jejího manžela, plakala. A když se sklonila, aby políbila urnu, řekla: „Teď patří nám všem.“
Svědectví Franze Jägerstättera by nás mělo zneklidnit. Byl mučedníkem svědomí. I my v naší společnosti stojíme před mnohými problémy svědomí a spravedlnosti. Musíme se ptát: „Jsou vlaky, z kterých i my máme vyskočit?“ Katechismus katolické církve říká: „Občan je ve svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: ‚Dávejte tedy, co je císařovo; císaři, a co je Boží, Bohu‘ (Mt 22, 21). ‚Více je třeba poslouchat Boha než lidi‘ (Sk 5, 29)“ (2242). Rozvíjení „správného svědomí“ si vyžaduje modlitbu a úsilí (podívej KKC 1783-1785). A občanská neposlušnost, ačkoliv ji církev podporuje, si vyžaduje odvahu. Najdeme odvahu vyjádřit se proti zlům ekonomické nerovnosti, rasové nespravedlnosti, potratu, eutanazii, trestu smrti, morálně pochybných válek a hromadění jaderných zbraní? Vizionářská slova Franze Jägerstättera jsou jasná: „Slova učí, ale osobní příklad ukazuje jejich význam… Lidé chtějí vidět křesťany, kteří zaujali stanovisko v současném světě; křesťany, kteří žijí uprostřed tmy s jasným názorem a přesvědčením.“
