František se narodil 27. března 1416 v jihoitalském městečku Paula chudým, skromným a zbožným rodičům Jakubovi Martolillovi a Vienně z Fuskalda. Na svět přišel s vážnou oční vadou, proto ho rodiče svěřili v modlitbě svatému Františkovi z Assisi a slíbili, že pokud se syn uzdraví, pošlou ho na rok do františkánského kláštera. František se skutečně zázračně uzdravil a roku 1429, když měl 13 roků, ho rodiče doprovodili do konventu S. Marco Argentano, kde potom rok žil a s bratry františkány pracoval. Ti si zbožného a pracovitého chlapce velmi oblíbili a chtěli, aby s nimi zůstal. On však řekl, že to není Boží vůle, a po roce s rodiči odešel. Potom se spolu vydali na pouť do Říma a do Assisi. V Loretě odevzdal mladý František svůj život Pánu slibem čistoty. Cestou se setkával s různými poustevníky. Jejich způsob života se mu velice líbil a cítil, že Bůh ho volá právě k takovému způsobu života.
Proto když se vraceli domů do Pauly, zůstal v lese za městem a začal tam žít jako poustevník. Věnoval se modlitbě, rozjímání, obráběl půdu, rozmlouval s lidmi, kteří k němu přicházeli. Byl k sobě náročný a přísný, Pánovu volání citlivě věrný a postupoval stále od dobrého k lepšímu. Aby se mohl ještě víc a nerušeně věnovat modlitbě, odešel dále od města do kopců do jedné jeskyně. Celé roky takto žil v samotě a skrytosti a snažil se o úplné obrácení svého srdce k Bohu. Původně nechtěl založit žádný řád ani reformovat Církev, nikdy a na nikoho neupozorňoval a nikoho nekritizoval, prostě chtěl žít s Pánem a pro něho. Kolem roku 1435 se k němu začali přidávat první společníci, sepsali první pravidla života a stavěli první konventy v Paule, potom v Paternu, Spezzanu a na dalších místech Kalábrie.
V jednom zjevení mu svatý archanděl Michael odevzdal znak CHARITAS, a tak se zrodili poustevníci svatého Františka. Roku 1470 bylo jeho poustevnické hnutí schválené na úrovni diecéze a roku 1474 ho potvrdil papež Sixtus IV. Už dlouho byla známá Františkova svatost a zázraky, které dělal. Putovaly za ním velké zástupy lidí z celé Kalábrie. Všechny s láskou přijímal a sloužil jim, uzdravoval všechny nemocné, chromé, vyháněl zlé duchy, křísil mrtvé, dával dobré rady. Na svém plášti mořem doplul na Sicílii, aby tam v Milazze postavil konvent, znamením kříže zastavil padající balvany, bez újmy na zdraví opravil rozpálenou pec na vápno, při modlitbě se vznášel nad zemí a jeho cela zářila jasem.
Beze strachu se zastával chudých lidí před bezcitnými panovníky a výběrčími daní, zázračně sytil hladové dělníky, celé dny společně s ostatními pracoval na stavbách konventů, hlásal evangelium, četl v lidských srdcích a všichni od něho odcházeli spokojení s pevným rozhodnutím polepšit se. Jen jedno jim František s láskou kladl na srdce: „Vyčisti nejprve svůj dům, to jest svědomí, a žij jako dobrý křesťan.“ Často bral do rukou žhavé uhlí a tak dokazoval, že „pro toho, kdo miluje Boha, není nic nemožné“. Sám na sobě s velkou láskou a pokorou ukazoval cestu obrácení, proměnu života a pravého pokání. Byl nablízku každému, od nikoho se neodvracel, nikým nepohrdal, pokládal se za služebníka všech, pro všechny měl čas, a proto ho rádi nazývali „dobrý otec“.
Roku 1483 ho papež Sixtus IV. poslal do Francie na dvůr krále Ludvíka XI. na zámek v Tours, aby mu vyprosil tělesné uzdravení. František mu však vyprosil něco důležitějšího, a to zdraví duše - smíření s Bohem, s lidmi a křesťanskou smrt. I na královském dvoře žil věrně svým kajícím životem z poustevny, ať už ve velké zahradě nebo ve skromné cele spolu se svými bratry. Do Itálie se už vrátit nemohl a jeho řád se tak rozšířil do dalších zemí - Francie, Španělska, Německa i do Čech. Tento Boží muž, který jídával jednou denně kousek chleba či zeleniny, spával na zemi a chodil bosý, který celé noci strávil na modlitbách, neúnavně stavěl kostely a kláštery, věnoval se velkým zástupům lidí a byl rádcem papežů i králů, zemřel v Tours na Velký pátek 2. dubna 1507 ve věku 91 let.
Jeho řád schválili papežové Alexandr VI. a Julius II. jako Řád nejmenších bratří svatého Františka z Pauly (Ordo Minimorum) s vlastním znakem CHARITAS (Boží láska). Svatý František celkem čtyřikrát přepracoval svoji řeholi - pravidla života pro svou řeholní rodinu. Poslední verze byla schválená roku 1506 a byl v ní definitivně zakotvený slib trvalého postního života (půst od masa a alkoholu, vajec a mléčných výrobků). Tohoto světce Církev prorocky označila jako „světlo k osvícení kajícníků“. V roce 1519 ho papež Lev X. svatořečil, Pius XII. ho ustanovil za patrona italských námořníků, Jan XXIII. za patrona Kalábrie. V roce 1562 jeho tělo spálili kalvíni a zachovalo se pouze několik úlomků kostí, které jsou nyní v řádu cennými ostatky. Úcta k němu se rychle rozšířila a vzývali ho jako „světce lásky, ohně a zázraků“. Kéž nás všechny provází jeho láskyplné napomenutí: „Pro lásku Boží, něco se sebou dělejte“ - s jistotou, že „tomu, kdo miluje Boha, je všechno možné“.