„Dieu est le Dieu du coeur humain“ - Bůh je Bohem lidského srdce (Pojednání o lásce k Bohu, I, XV). V těchto zdánlivě jednoduchých slovech je zachycena spiritualita velkého mistra, o kterém chci dnes mluvit: svatého Františka Saleského, biskupa a Učitele církve. Narodil se roku 1567 v jednom francouzském pohraničním regionu. Byl synem pána de Boisy, starobylé šlechtické rodiny ze Savojska. Žil na přelomu 16. a 17. století a snoubí se v něm to nejlepší z nauky a kulturních výdobytků končícího se století, pojí se v něm odkaz renesančního humanismu a směřování k absolutnu, jež je vlastní mystickým proudům. Jeho formace byla velmi důkladná. V Paříži dokončil vyšší studia a věnoval se také teologii. Na univerzitě v Padově pak studoval právo, jak si přál jeho otec, a brilantně je završil doktorátem in utroque iure, tedy kanonického a světského práva. Během svého harmonického mládí reflektoval nad myšlením svatého Augustina a svatého Tomáše Akvinského a prožil hlubokou krizi, která v něm vzbudila otázky o jeho věčné spáse a Božím předurčení ve vztahu k němu. Prožil tak skutečné duchovní drama hlavních teologických otázek své doby. Intenzivně se modlil, ale pochybnost jej sužovala tak silně, že po několik týdnů nedokázal takřka vůbec jíst, ani spát.
Když zkouška vrcholila, odebral se do dominikánského kostela v Paříži, otevřel své srdce a prosil: „Pane, ať se stane cokoli a cokoliv jsi pro mne stanovil Ty, který máš ve svých rukou všechno a jehož cestami jsou spravedlnost a pravda, budu mít rád Tebe, Pane, který jsi vždy spravedlivým soudcem a milosrdným Otcem - budu Tě tady milovat, můj Bože, doufat vždycky ve Tvé milosrdenství a stále Tě chválit. Pane Ježíši, Ty budeš vždycky mou nadějí a mou spásou v zemi živých“ (I Proc. Canon., vol. I, art. 4). Dvacetiletý František nalezl pokoj v radikální a osvobozující realitě lásky Boží: milovat Boha, nic za to nežádat a důvěřovat v Boží lásku; už se neptat, co se mnou Bůh učiní. Jednoduše Ho miluji, nezávisle na tom, co mi dá nebo nedá. Takto nalezl pokoj, a otázka předurčení, o níž se v té době diskutovalo, byla vyřešena, protože už nehledal, co by mohl od Boha mít, ale prostě jej miloval, svěřil se Jeho dobrotě. To bude tajemstvím jeho života, které vysvítá z jeho hlavního díla: Pojednání o lásce k Bohu.
František překonal odpor otce, následoval Pánovo povolání a 18. prosince roku 1593 byl vysvěcen na kněze. Roku 1602 se stal biskupem Ženevy v době, kdy město bylo baštou kalvinismu, takže jeho biskupské sídlo se nacházelo „v exilu“, v Annecy. Pastýř chudé a soužené diecéze píše v jedné horské vesničce, jejíž tvrdost i krásu zakoušel: „Boha jsem potkal v plnosti něhy a jemnocitu mezi našimi nejvyššími a nejstrmějšími horami, kde Jej mnohé prosté duše milovaly a klaněly se mu v plnosti pravdy a upřímnosti, a kamzíci a srny běhali mezi úděsnými ledovci, aby hlásali jeho chválu“ (List matce Chantal, říjen 1606, in Oeuvres, ed. Mackey, t.XIII, str. 223). A přece byl vliv jeho života a jeho učení na Evropu v jeho době a v následujících stoletích obrovský. Je apoštolem, kazatelem, spisovatelem, mužem činu i modlitby; zasazuje se za uskutečňování ideálů Tridentského koncilu. Byl zapojen do kontroverzí i dialogu s protestanty a stále více zakoušel, že více než nezbytná teologická konfrontace jsou účinnější osobní vztahy a láska. Je pověřován diplomatickými misemi na evropské úrovni a společenskými úkoly prostředkování a smiřování. Svatý František Saleský je však především vůdcem duší. Ze setkání s mladou ženou, paní ze Charmoisy, přijme podnět k napsání jedné z nejčtenějších knih moderní doby: Úvod do zbožného života.
Z hlubokého společenství s výjimečnou osobností svaté Jany Františky de Chantal vznikne nová řeholní rodina, řád Navštívení, který se - podle světcova přání - vyznačuje naprostým zasvěcením se Bohu životem v jednoduchosti a pokoře a mimořádně dobrým konáním obyčejných věcí: „chci, aby moje dcery - píše sv. František Saleský - neměly jiný ideál než oslavovat našeho Pána svojí pokorou“ (List mons. de Marquemond, červen 1615). Zemřel roku 1622 v padesáti pěti letech po životě, poznamenaném tvrdostí doby i apoštolským nasazením. Život sv. Františka Saleského byl relativně krátký, ale velice intenzivně prožitý. Postava tohoto světce zanechává dojem zřídkavé plnosti, kterou prokazoval v klidných časech svým intelektuálním hledáním, ale i bohatostí svých citů i jemnocitem svého učení, které mělo obrovský vliv na křesťanské vědomí. Do slova „lidství“ vtělil rozmanité důrazy, které může tento výraz obsahovat včera i dnes: kulturnost a zdvořilost, svobodu a něhu, vznešenost a solidaritu. V jeho vzezření bylo něco z majestátu krajiny, ve které žil a jejíž jednoduchost a přirozenost v sobě nesl. Starobylá slova a obrazy, kterými se vyjadřoval, znějí nečekaně přirozeně a familiárně i sluchu dnešního člověka. Ve Filotei, pomyslné adresátce svého Úvodu do zbožného života (1607), František Saleský pronáší výzvu, která se mohla v té době jevit jako revolucionářská. Je to výzva, aby patřila zcela Bohu tím, že bude v plnosti prožívat ve světě jeho přítomnost i poslání vlastního stavu. „Mým úmyslem - píše - je poučit ty, kteří žijí ve městech, v manželském stavu, u dvora“ (Předmluva k Úvodu do zbožného života).
Dokument, kterým jej papež Pius IX. o více než dvě století později prohlásí za Učitele církve, klade důraz na tuto šíři povolání k dokonalosti, ke svatosti. Stojí tam: „pravá zbožnost pronikla až na královské trůny, do stanu velitelů armád, do soudních síní, do úřadů, do obchodů a dokonce do jeskyň pastýřů“ (Breve: Dives in misericordia, 16. listopadu 1877). Tak se zrodila ona výzva k laikům, ona péče o zasvěcování časných věcí a posvěcování každodennosti, na což bude klást důraz Druhý vatikánský koncil a spiritualita naší doby. Vzešel ideál smířeného lidství: soulad světské aktivity a modlitby, světského stavu a hledání dokonalosti za pomoci Boží milosti, která prostupuje člověčenstvím, aniž by je ničila, očišťuje ho a povyšuje k božským výšinám. Theotimovi, dospělému a duchovně zralému křesťanovi, kterému adresuje o několik let později svoje Pojednání o lásce k Bohu (1616), nabízí svatý František Saleský složitější nauku. Hned na počátku totiž předpokládá přesnou vizi lidské bytosti, určitou antropologii: rozum člověka, či spíše „rozumová duše“ je nahlížena jako architektonicky harmonická stavba, chrám, členěný do několika prostorů, uspořádaných kolem centra, které nazývá spolu s velkými mystiky „vrcholkem“, „hrotem“ ducha nebo „dnem“ duše. Je to bod, ve kterém rozum, jenž prošel všemi svými stupni jakoby „zavírá oči“ a poznání společně s láskou se stávají jediným celkem (srov. kniha I, kap. XII). Láska ve své teologální, božské dimenzi je důvodem bytí všech věcí na stoupajícím žebříku, který nemá trhliny a mezery, což svatý František Saleský shrnuje ve slavné větě: „Člověk je dokonalostí univerza; duch je dokonalostí člověka; láska je dokonalostí ducha, milující štědrost je dokonalostí lásky“ (ibid., kniha X, kap. I).
V době intenzivního rozkvětu mystiky představuje Pojednání o lásce k Bohu opravdovou summu ve vlastním smyslu a zároveň působivé literární dílo. Jeho popis cesty k Bohu vychází od uznání „přirozené náklonnosti“ (ibid., kniha I, kap. XVI), jež je vepsána do lidského srdce, i když je hříšné, aby milovalo Boha nade všechno. Svatý František Saleský podle vzoru Písma svatého hovoří o sjednocení Boha a člověka a rozvíjí celou řadu obrazů tohoto osobního vztahu. Jeho Bůh je otec a pán, ženich a přítel; má charakteristiky matky i živitele, je sluncem, jehož tajemným zjevením je dokonce i noc. Takovýto Bůh přitahuje člověka k sobě pouty lásky, to znamená pravou svobodou: „poněvadž láska nemá nevolníky, ani otroky, a všechno zavazuje k poslušnosti silou tak slastnou, že není-li nic silnější než láska, pak nic není milejší než její síla“ (ibid., kniha I, kap. VI). V pojednání našeho světce nalézáme hlubokou meditaci o lidské vůli a popis jejího plynutí, míjení, umírání, aby žila (srov. ibid., kniha IX, kap. XIII) v naprosté oddanosti nejenom Boží vůli, ale tomu, co se Bohu líbí, Jeho „bon plaisir“, jeho zalíbení (srov. ibid., kniha IX, kap. I). K vrcholku sjednocení s Bohem vede kromě extatického kontemplativního vytržení také tok konkrétní lásky, která je pozorná ke všem potřebám druhých a kterou nazývá „extází života a skutků“ (ibid., kniha VII, kap. VI).
Při četbě těchto knih o lásce Boží a ještě více v mnoha listech přátelského a duchovního vedení je patrné, že svatý František Saleský byl velkým znalcem lidského srdce. Svaté Janě de Chantal píše: „Pravidlem naší poslušnosti, které vám píši velkými písmeny, je: DĚLAT VŠECHNO Z LÁSKY, NIC Z DONUCENÍ - MILOVAT VÍCE POSLUŠNOST NEŽLI SE OBÁVAT NEPOSLUŠNOSTI. Zanechávám vám ducha svobody, nikoli toho, který vylučuje poslušnost a který je svobodou světa; nýbrž ducha, který vylučuje násilí, žádostivost a námitky“ (List z 14. října 1604). Nikoli pro nic za nic nacházíme na počátku mnoha cest pedagogie a spirituality naší doby právě stopu tohoto mistra, bez něhož by nebyli svatý Jan Bosko, ani heroická „malá cesta“ svaté Terezie z Lisieux. V naší době, která hledá svobodu také násilím a znepokojením, nesmí utéci aktuálnost tohoto velkého učitele spirituality a pokoje, který předává svým učedníkům „ducha svobody“, onen pravý vrchol okouzlujícího a kompletního učení o realitě lásky. Svatý František Saleský je příkladným svědkem křesťanského humanismu. Jeho důvěrný styl a přirovnání, která se dodnes vyznačují poetickým rozletem, připomínají, že člověk má v hloubi sebe samého vepsánu nostalgii po Bohu a že pouze v Něm nalezne pravou radost a její nejplnější realizaci.