Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
02.03.2011
František Saleský ¦ 1567-1622 ¦ biskup a učitel Církve
svátek: 24. ledna
„Dieu est le Dieu du coeur humain“ - Bůh je Bohem lidského srdce (Pojednání o lásce k Bohu, I, XV). V těchto zdánlivě jednoduchých slovech je zachycena spiritualita velkého mistra, o kterém chci dnes mluvit: svatého Františka Saleského, biskupa a Učitele církve. Narodil se roku 1567 v jednom francouzském pohraničním regionu. Byl synem pána de Boisy, starobylé šlechtické rodiny ze Savojska. Žil na přelomu 16. a 17. století a snoubí se v něm to nejlepší z nauky a kulturních výdobytků končícího se století, pojí se v něm odkaz renesančního humanismu a směřování k absolutnu, jež je vlastní mystickým proudům. Jeho formace byla velmi důkladná. V Paříži dokončil vyšší studia a věnoval se také teologii. Na univerzitě v Padově pak studoval právo, jak si přál jeho otec, a brilantně je završil doktorátem in utroque iure, tedy kanonického a světského práva. Během svého harmonického mládí reflektoval nad myšlením svatého Augustina a svatého Tomáše Akvinského a prožil hlubokou krizi, která v něm vzbudila otázky o jeho věčné spáse a Božím předurčení ve vztahu k němu. Prožil tak skutečné duchovní drama hlavních teologických otázek své doby. Intenzivně se modlil, ale pochybnost jej sužovala tak silně, že po několik týdnů nedokázal takřka vůbec jíst, ani spát.svátek: 24. ledna
Když zkouška vrcholila, odebral se do dominikánského kostela v Paříži, otevřel své srdce a prosil: „Pane, ať se stane cokoli a cokoliv jsi pro mne stanovil Ty, který máš ve svých rukou všechno a jehož cestami jsou spravedlnost a pravda, budu mít rád Tebe, Pane, který jsi vždy spravedlivým soudcem a milosrdným Otcem - budu Tě tady milovat, můj Bože, doufat vždycky ve Tvé milosrdenství a stále Tě chválit. Pane Ježíši, Ty budeš vždycky mou nadějí a mou spásou v zemi živých“ (I Proc. Canon., vol. I, art. 4). Dvacetiletý František nalezl pokoj v radikální a osvobozující realitě lásky Boží: milovat Boha, nic za to nežádat a důvěřovat v Boží lásku; už se neptat, co se mnou Bůh učiní. Jednoduše Ho miluji, nezávisle na tom, co mi dá nebo nedá. Takto nalezl pokoj, a otázka předurčení, o níž se v té době diskutovalo, byla vyřešena, protože už nehledal, co by mohl od Boha mít, ale prostě jej miloval, svěřil se Jeho dobrotě. To bude tajemstvím jeho života, které vysvítá z jeho hlavního díla: Pojednání o lásce k Bohu.
František překonal odpor otce, následoval Pánovo povolání a 18. prosince roku 1593 byl vysvěcen na kněze. Roku 1602 se stal biskupem Ženevy v době, kdy město bylo baštou kalvinismu, takže jeho biskupské sídlo se nacházelo „v exilu“, v Annecy. Pastýř chudé a soužené diecéze píše v jedné horské vesničce, jejíž tvrdost i krásu zakoušel: „Boha jsem potkal v plnosti něhy a jemnocitu mezi našimi nejvyššími a nejstrmějšími horami, kde Jej mnohé prosté duše milovaly a klaněly se mu v plnosti pravdy a upřímnosti, a kamzíci a srny běhali mezi úděsnými ledovci, aby hlásali jeho chválu“ (List matce Chantal, říjen 1606, in Oeuvres, ed. Mackey, t.XIII, str. 223). A přece byl vliv jeho života a jeho učení na Evropu v jeho době a v následujících stoletích obrovský. Je apoštolem, kazatelem, spisovatelem, mužem činu i modlitby; zasazuje se za uskutečňování ideálů Tridentského koncilu. Byl zapojen do kontroverzí i dialogu s protestanty a stále více zakoušel, že více než nezbytná teologická konfrontace jsou účinnější osobní vztahy a láska. Je pověřován diplomatickými misemi na evropské úrovni a společenskými úkoly prostředkování a smiřování. Svatý František Saleský je však především vůdcem duší. Ze setkání s mladou ženou, paní ze Charmoisy, přijme podnět k napsání jedné z nejčtenějších knih moderní doby: Úvod do zbožného života.
Z hlubokého společenství s výjimečnou osobností svaté Jany Františky de Chantal vznikne nová řeholní rodina, řád Navštívení, který se - podle světcova přání - vyznačuje naprostým zasvěcením se Bohu životem v jednoduchosti a pokoře a mimořádně dobrým konáním obyčejných věcí: „chci, aby moje dcery - píše sv. František Saleský - neměly jiný ideál než oslavovat našeho Pána svojí pokorou“ (List mons. de Marquemond, červen 1615). Zemřel roku 1622 v padesáti pěti letech po životě, poznamenaném tvrdostí doby i apoštolským nasazením. Život sv. Františka Saleského byl relativně krátký, ale velice intenzivně prožitý. Postava tohoto světce zanechává dojem zřídkavé plnosti, kterou prokazoval v klidných časech svým intelektuálním hledáním, ale i bohatostí svých citů i jemnocitem svého učení, které mělo obrovský vliv na křesťanské vědomí. Do slova „lidství“ vtělil rozmanité důrazy, které může tento výraz obsahovat včera i dnes: kulturnost a zdvořilost, svobodu a něhu, vznešenost a solidaritu. V jeho vzezření bylo něco z majestátu krajiny, ve které žil a jejíž jednoduchost a přirozenost v sobě nesl. Starobylá slova a obrazy, kterými se vyjadřoval, znějí nečekaně přirozeně a familiárně i sluchu dnešního člověka. Ve Filotei, pomyslné adresátce svého Úvodu do zbožného života (1607), František Saleský pronáší výzvu, která se mohla v té době jevit jako revolucionářská. Je to výzva, aby patřila zcela Bohu tím, že bude v plnosti prožívat ve světě jeho přítomnost i poslání vlastního stavu. „Mým úmyslem - píše - je poučit ty, kteří žijí ve městech, v manželském stavu, u dvora“ (Předmluva k Úvodu do zbožného života).
Dokument, kterým jej papež Pius IX. o více než dvě století později prohlásí za Učitele církve, klade důraz na tuto šíři povolání k dokonalosti, ke svatosti. Stojí tam: „pravá zbožnost pronikla až na královské trůny, do stanu velitelů armád, do soudních síní, do úřadů, do obchodů a dokonce do jeskyň pastýřů“ (Breve: Dives in misericordia, 16. listopadu 1877). Tak se zrodila ona výzva k laikům, ona péče o zasvěcování časných věcí a posvěcování každodennosti, na což bude klást důraz Druhý vatikánský koncil a spiritualita naší doby. Vzešel ideál smířeného lidství: soulad světské aktivity a modlitby, světského stavu a hledání dokonalosti za pomoci Boží milosti, která prostupuje člověčenstvím, aniž by je ničila, očišťuje ho a povyšuje k božským výšinám. Theotimovi, dospělému a duchovně zralému křesťanovi, kterému adresuje o několik let později svoje Pojednání o lásce k Bohu (1616), nabízí svatý František Saleský složitější nauku. Hned na počátku totiž předpokládá přesnou vizi lidské bytosti, určitou antropologii: rozum člověka, či spíše „rozumová duše“ je nahlížena jako architektonicky harmonická stavba, chrám, členěný do několika prostorů, uspořádaných kolem centra, které nazývá spolu s velkými mystiky „vrcholkem“, „hrotem“ ducha nebo „dnem“ duše. Je to bod, ve kterém rozum, jenž prošel všemi svými stupni jakoby „zavírá oči“ a poznání společně s láskou se stávají jediným celkem (srov. kniha I, kap. XII). Láska ve své teologální, božské dimenzi je důvodem bytí všech věcí na stoupajícím žebříku, který nemá trhliny a mezery, což svatý František Saleský shrnuje ve slavné větě: „Člověk je dokonalostí univerza; duch je dokonalostí člověka; láska je dokonalostí ducha, milující štědrost je dokonalostí lásky“ (ibid., kniha X, kap. I).
V době intenzivního rozkvětu mystiky představuje Pojednání o lásce k Bohu opravdovou summu ve vlastním smyslu a zároveň působivé literární dílo. Jeho popis cesty k Bohu vychází od uznání „přirozené náklonnosti“ (ibid., kniha I, kap. XVI), jež je vepsána do lidského srdce, i když je hříšné, aby milovalo Boha nade všechno. Svatý František Saleský podle vzoru Písma svatého hovoří o sjednocení Boha a člověka a rozvíjí celou řadu obrazů tohoto osobního vztahu. Jeho Bůh je otec a pán, ženich a přítel; má charakteristiky matky i živitele, je sluncem, jehož tajemným zjevením je dokonce i noc. Takovýto Bůh přitahuje člověka k sobě pouty lásky, to znamená pravou svobodou: „poněvadž láska nemá nevolníky, ani otroky, a všechno zavazuje k poslušnosti silou tak slastnou, že není-li nic silnější než láska, pak nic není milejší než její síla“ (ibid., kniha I, kap. VI). V pojednání našeho světce nalézáme hlubokou meditaci o lidské vůli a popis jejího plynutí, míjení, umírání, aby žila (srov. ibid., kniha IX, kap. XIII) v naprosté oddanosti nejenom Boží vůli, ale tomu, co se Bohu líbí, Jeho „bon plaisir“, jeho zalíbení (srov. ibid., kniha IX, kap. I). K vrcholku sjednocení s Bohem vede kromě extatického kontemplativního vytržení také tok konkrétní lásky, která je pozorná ke všem potřebám druhých a kterou nazývá „extází života a skutků“ (ibid., kniha VII, kap. VI).
Při četbě těchto knih o lásce Boží a ještě více v mnoha listech přátelského a duchovního vedení je patrné, že svatý František Saleský byl velkým znalcem lidského srdce. Svaté Janě de Chantal píše: „Pravidlem naší poslušnosti, které vám píši velkými písmeny, je: DĚLAT VŠECHNO Z LÁSKY, NIC Z DONUCENÍ - MILOVAT VÍCE POSLUŠNOST NEŽLI SE OBÁVAT NEPOSLUŠNOSTI. Zanechávám vám ducha svobody, nikoli toho, který vylučuje poslušnost a který je svobodou světa; nýbrž ducha, který vylučuje násilí, žádostivost a námitky“ (List z 14. října 1604). Nikoli pro nic za nic nacházíme na počátku mnoha cest pedagogie a spirituality naší doby právě stopu tohoto mistra, bez něhož by nebyli svatý Jan Bosko, ani heroická „malá cesta“ svaté Terezie z Lisieux. V naší době, která hledá svobodu také násilím a znepokojením, nesmí utéci aktuálnost tohoto velkého učitele spirituality a pokoje, který předává svým učedníkům „ducha svobody“, onen pravý vrchol okouzlujícího a kompletního učení o realitě lásky. Svatý František Saleský je příkladným svědkem křesťanského humanismu. Jeho důvěrný styl a přirovnání, která se dodnes vyznačují poetickým rozletem, připomínají, že člověk má v hloubi sebe samého vepsánu nostalgii po Bohu a že pouze v Něm nalezne pravou radost a její nejplnější realizaci.
