V Neapoli se okamžitě zapojil do působení v bratrstvu, které se staralo o ty nejvyloučenější - vězně, lidi na okraji společnosti a odsouzence k smrti, jimž přinášel duchovní útěchu v posledních chvílích života. Skutečný Boží prst se však ukázal v roce 1588 kvůli zdánlivému omylu. Jan Augustin Adorno, janovský šlechtic a kněz, a Fabrizio Caracciolo, opat od svatého Maria Maggiore, napsali dopis jinému Ascaniu Caracciolovi s výzvou, aby se k nim připojil při zakládání nového řeholního řádu. Dopis byl však doručen nově vysvěcenému knězi Ascaniovi. Ten v tomto omylu rozpoznal jasné Boží volání. Všichni tři muži se odebrali do samoty v kamaldulském klášteře, kde po čtyřicet dní v přísném postu a modlitbách sepisovali konstituci nového společenství. Když v roce 1589 papež Sixtus V. nový řád schválil pod názvem "řád menších řeholních kleriků", složil Ascanio své řeholní sliby a přijal jméno František, na počest velkého chudase z Assisi. K tradičním třem slibům chudoby, čistoty a poslušnosti přidali tito zakladatelé unikátní čtvrtý slib: nikdy neusilovat o žádné církevní hodnosti a úřady.
Svatý František Caracciolo vtiskl svému řádu hluboký mystický rozměr postavený na neustálé adoraci Nejsvětější svátosti Oltářní. Ustanovil, že v domech řádu se bratři budou střídat v nepřetržité modlitbě před Eucharistií ve dne i v noci. Po náhlé smrti spoluzakladatele Jana Augustina Adorna byl František navzdory svému čtvrtému slibu poslušností přinucen přijmout úřad generálního představeného. Pod jeho vedením se řád začal dynamicky šířit. František osobně podnikl tři náročné cesty do Španělska, kde přes obrovský počáteční odpor úřadů i místního duchovenstva založil prosperující řeholní domy v Madridu, Valladolidu a Alcalá. Sám žil v naprosté chudobě, chodil v potrhaném fondu, spal na tvrdé zemi s kamenem pod hlavou a při cestách odmítal jakékoliv pohodlí, přičemž žebral o jídlo společně s chudými. Jeho pokora byla tak hluboká, že v klášterech často tajně vykonával ty nejhlučnější a nejšpinavější práce, uklízel kuchyně a myl nádobí, aby ulehčil ostatním bratřím.
Jeho neúnavné pracovní nasazení, přísné posty a neustálé noční bdění před svatostánkem brzy podkopaly jeho zdraví. V roce 1608 byl vyslán do Agnone v regionu Molise, aby zde pomohl založit nový klášter při chrámu svatého Filipa Neriho. Už během cesty ho zachvátila těžká, spalující horečka. František věděl, že se blíží jeho konec. Když ho bratři uložili na lůžko, upadl do extáze, v níž opakoval slova ze žalmu: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ Dne 4. června 1608, ve věku pouhých čtyřiceti čtyř let, svatý František Caracciolo tiše vydechl naposledy. Když lékaři po jeho smrti otevřeli jeho hrudník, zjistili, že jeho srdce bylo neobvykle zvětšené a na jeho srdeční stěně byla slova ze zmíněného žalmu jakoby vypálena. Jeho tělo bylo převezeno zpět do Neapole, kde se u jeho hrobu okamžitě začaly dít četné zázraky a uzdravení. Papež Klement XIV. ho v roce 1769 prohlásil za blahoslaveného a papež Pius VII. jej 24. května 1807 slavnostně svatořečil.
Modlitba 〉 Všemohoucí a milosrdný Bože, ty jsi svatého Františka Caracciola naplnil neobyčejnou láskou k Eucharistii a obdivuhodnou pokorou, se kterou toužil sloužit druhým v naprosté skrytosti. Dej nám, prosíme, na jeho přímluvu milost, abychom i my dokázali uprostřed hlučného světa nacházet čas na tiché spočinutí před tvou tváří. Očist naše srdce od touhy po lidské chvále, uznání a povýšení nad ostatní. Nauč nás vidět tvou tvář v lidech chudých, nemocných a opuštěných, a daruj nám odvahu sloužit jim s upřímnou radostí a bez nároku na odměnu.
Modlitba 〉 Svatý Františku Caracciolo, ty, jenž jsi byl stráven horlivostí pro Boží dům, přimlouvej se za nás, když naše víra chladne a když ztrácíme směr. Vypros nám u Pána srdce hořící láskou, které se nenechá zlomit nepřízní osudu ani nemocí. Pomáhej nám věřit, že i zdánlivé omyly a nezdary v našem životě může Bůh proměnit v požehnání a v novou cestu, tak jako proměnil zatoulaný dopis ve tvé celoživotní poslání. Veď nás k eucharistickému stolu, abychom tam nacházeli sílu pro každý den a pokoj, který svět nemůže dát. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Zamyšlení 〉 Život svatého Františka Caracciola nám i po staletích klade zneklidňující, ale hluboce osvobozující otázku: co je skutečným motorem našeho konání? V dnešním světě, který je posedlý budováním kariéry, sbíráním titulů, uznáním a neustálým zviditelňováním se, působí jeho čtvrtý řeholní slib – slib neusilovat o žádné pocty a úřady - jako naprosté bláznovství. František však pochopil, že lidské ambice často jen maskují prázdnotu srdce a staví zeď mezi člověkem a Bohem. Jeho skrytost, kdy raději myl nádobí v klášterní kuchyni, než aby se vyhříval na výsluní své šlechtické slávy, ukazuje na svobodu člověka, který už nemusí nikomu nic dokazovat, protože ví, že je bezpodmínečně milován Bohem. Druhým silným odkazem je jeho eucharistická spiritualita. František nečerpal sílu ze svých schopností, ale z ticha před svatostánkem. Jeho zvětšené srdce po smrti je symbolem srdce, které se doslova roztáhlo láskou k Bohu a bližnímu. Připomíná nám, že bez vnitřního ztišení a bez čerpání z pramene, kterým je Kristus, se naše sebelepejší aktivita dříve či později promění v duchovní vyhoření.